Do prčic! Včera tady žádná nebyla, dneska dvě najednou! To snad není možné, takový pech. Pomyslel jsem si poté, co mě jedna zmije uštkla do kotníku, druhá pak mého všetečného psa. Do tlapy…

Přivolala jej salva páníčkových nadávek… blbce jednoho zvědavého. To já jsem blbec, neměl jsem krást netřesk v chráněné oblasti. A místo na Šumavě, trávit raději dovolenou v Chorvatsku. A když už, tak jsem si na ty Klostermannovo hvozdy měl raději obout vysoké boty, místo sandálů. Každopádně psa nebrat s sebou…

Ježišmarjáá! On umře! Bug mi umře! To je strašný, vždyť váží tak čtvrtinu toho, co já. Ten jed ho za chvíli zabije! Bil v mé hlavě poplašný zvon, panikařil jsem.

Manželčino spodní prádlo před pronajatou chalupou skončilo na zemi. Kusem šňůry, na které do té doby viselo, jsem Bugovi zaškrtil tlapu nad postiženým místem. Naložil jej do auta, a jako o závod spěchal do nejbližšího města, ve snaze vyhledat veterinární pomoc. Nekonečné dotazy u všech možných lidiček… po dlouhé půlhodině proběhnu plnou čekárnou, a klepu na dveře veterinární ambulance. Ve dveřích se po krátké chvíli objevila plnoštíhlá sestra, a já se bez pozdravu vřítil dovnitř.

„Pane doktore, můj pejsek umírá, uštkla jej obrovská zmije…“ téměř křičím ta slova v přesvědčení, že život mého psího kamaráda visí na tenkém vlásku. Strach v mých očích upgradoval zmiji obecnou přinejmenším na kobru královskou…
„Laskavě se vraťte do čekárny a vyčkejte, až přijdete s vaším pejskem na řadu, pane!“ Uzemnil mě chladně doktor.
„Cože? Tohle je přece akutní případ! Můj pes má "odejít" kvůli očkování nějakých podvraťáků? Jestli umře, tak si to teda vypijete! Budu si na vás stěžovat, doktore!“ Vybuchl jsem hněvivě.

„To samozřejmě můžete, teď ale opusťte laskavě ordinaci,“ loučil se se mnou zvířecí Mengele.

„Jste na mě možná naštvaný. Já vás, jako laika, tak trochu chápu. Jenže případ vašeho huskyho není opravdu nikterak závažný. Kdyby šlo o trpasličí plemeno, tak řekněme… Věřte mi ale, že vůči zmijímu jedu vykazuje psí organismus daleko vyšší míru tolerance, než ten náš, lidský. Váš pejsek bude možná pár hodin trochu ospalý… a to je asi tak vše. Ránu samozřejmě vydesinfikujeme. Buďte rád, že ta zmije neuštkla vás, pane…“ pravil téměř žoviálně, když na mě konečně přišla řada a já se nyní již legálně vrátil do jeho hájemství. Jeho slova byla tím posledním, nač si vzpomínám…

Probral jsem se po několika dnech bezvědomí na anesteziologicko-resuscitačním oddělení místní nemocnice. Ošetřující lékař mi sdělil, že svého pejska si budu moci po propuštění z nemocnice vyzvednout v místním útulku. Můj stav je již dobrý, a celá záležitost by pro mě neměla mít trvalejší následky. Na můj nechápavý pohled pravil.

„Samotný jed za váš stav nemohl, pane. I když si svou silou nijak nezadá s jedem kobry, ta naše česká zmije jej nemá tolik, aby pro chlapa, jako jste vy, mohl znamenat vyšší zdravotní nebezpečí. U vás se jednalo o alergickou reakci na bílkoviny, které ten jed obsahoval. Měl jste každopádně hodně velké štěstí…“

„Já vím, pane doktore. Měl jsem obrovské štěstí. Co kdyby tak na ty bílkoviny byl alergický můj pes,“ vzdychl jsem smutně při té představě…