Už zase prší.
Miliony drobných prstíků ťukají na římsu a jejich staccatu kdesi v dáli tiše sekunduje hrom. Hledím přes okno na mokrou ulici, opřená o deštník s dlouhou zahnutou rukojetí. Dosud nikdy se ho nedotkla dešťová kapka a tady uvnitř je mi úplně k ničemu, ale miluju ho. Je součástí mě samé, tak jako já jsem součástí lijáku tam venku.

Dostala jsem ho ve stejný den jako náš překrásný dům, ve stejný den, kdy jsem poprvé (a taky naposled) spatřila Jeho. Říkám náš dům, protože cítím nebo spíš doufám, že On tu někde poblíž stále je. Někdy se mi zdá, jako bych zaslechla jeho dech, zašoupání podrážek, klepnutí vycházkové hole. Ale možná si to jenom namlouvám. Od onoho kratičkého okamžiku, kdy jsem Mu směla pohlédnout do tváře, jsem Ho už víckrát neviděla. Dnes je tomu – na den přesně – padesát let.

A přece si pamatuju každou podrobnost, jako by se to stalo včera – barvu jeho klobouku, který už tenkrát dávno vyšel z módy, malinko upjatý úsměv, nevěřícný údiv v očích: No tohle... je to možné... já a Ona?
Nevím proč, ale něco mi říká, že On se za celou tu dobu ani trochu nezměnil. Jako jsem se nezměnila já – pořád stejně dychtivá, žasnoucí, připravená milovat a poznávat svět.

A vůbec mi nevadí, že ve skutečnosti nevídám nic víc než tu svoji ulici – a to ještě v její temnější podobě. Jen zřídkakdy se mi podaří zahlédnout poslední paprsek, než slunce definitivně zahalí svou tvář, ale většinu mé paměti vyplňují jen dvě barvy – šedivá a černá. Šeď zatažené oblohy a čerň bouřkových mračen protkaná sinalými trhlinami blesků. Skoro by se chtělo říct, že celý můj život je jen černošedé přítmí, ale není to pravda. Každá bouřka je neopakovatelným zážitkem. A třebaže sebou pokaždé škubnu, když hrom práskne jako obrovský boží bič, stejně nedokážu opustit své místo u okna. Zůstávám, s očima upřenýma do deště, neschopná odtrhnout se od té podívané. Stejně jako dnes.

Jenže dnešek je zvláštní – ne pro to výročí, které neslavím (a proč taky, když není s kým).
Je v tom něco jiného – uvnitř domu a možná uvnitř mě samotné. Jako když se rozestupují stěny a myšlenky se derou ze zajetí lebky podobny ptákům puštěným na svobodu z klece. Jako plíživé našlapování nicoty. Jako smrt.
Bojím se, ale nemůžu nic dělat, jen stát a dál civět do toho pitomého lijáku, který (proč si to konečně nepřiznat) ve skutečnosti nenávidím...

A náhle je to tady – neslyšné sténání dřeva přejde v rachot, který rve uši, podlaha se zhoupne jako paluba opilého korábu a já padám... náhle osvobozená... řítím se dolů do hlubiny, kterou si nedokážu ani představit.
Náraz není zdaleka tak hrozný, jak jsem čekala. Ležím mezi troskami, všechno mě bolí a vím: Takhle vypadá konec. Mám jen jediné přání: Znovu Ho uvidět... aspoň na okamžik...

--------
„Jé, dědo, koukej! Domeček na počasí spadl a rozbil se!“
Starý muž otočil kličkou a z vnitřku dvojitého okna shrábl na dlaň pár kousků popraskaného dřeva – všechno, co zbylo z umně vyřezávané chaloupky.
Tohle už nedám nikdy dohromady, pomyslel si a lítostivě ho bodlo u srdce. Další z věcí, které ho provázely životem, zmizela v nenávratnu.
Ze té změti opatrně vylovil dvě drobné figurky. Barva na nich už dávno oprýskala, ale panáček se pořád frajersky opíral o vycházkovou hůl a panenka v koketním úklonu o své paraple.

„Dědo, já si je nechám, jo? Prosím! Budu si s nima hrát!“
„Kdepak, tyhle nejsou na hraní.“
Starý muž otevřel šuplík v sekretáři a vytáhl z něj krabičku potaženou sametem. Do ní – mezi zažloutlé svatební fotky, uschlé růžové poupě a prstýnek s granátem, který kdysi koupil své ženě – láskyplně, bok po boku, uložil panáčka s panenkou. A než zaklapl víko, zaslechl tichounké : „Děkuju...“

Ale možná se mu to jen zdálo.
Koneckonců, ve svém věku už má na nějaký ten šum v uchu přece nárok.