Jsem ryze suchozemský tvor.
Vodu považuji za živel úskočně pohyblivý a tvarově nestálý, tudíž krajně podezřelý a nebezpečný. Loď coby dopravní prostředek pak volím pouze tehdy, je-li druhou možností utopení.
Přesto jsem – patrně v dočasném pominutí smyslů – nedávno prohodila, že bych se docela ráda projela po Baťově kanále.
Člověk by si měl dávat setsakra pozor na to, co si přeje. Mohlo by se mu to totiž splnit.

Moje představa plavby pochopitelně sestávala z posezení na horní palubě vyhlídkové lodi, konzumace mírně alkoholických nápojů a kochání se krajinou jižní Moravy. Případně tím, jak bravurně vede kapitán plavidlo skrze plavební komory, kterými je Baťův kanál doslova protkán.

Mojí realitou se stal žlutozelený hausbót pro dvanáct osob s poetickým jménem Pampeliška a jedním obrovským nedostatkem - chybějící posádkou.
„Neboj, mami, řídit bude kormidelník tvého života,“ pravila ještě doma naše nejstarší, takto iniciátorka onoho netradičního narozeninového dárku. „Ty se budeš jenom opalovat a popíjet šampaňské.“
Že můj muž jaksi nevlastní řidičák na loď, považovali všichni za bezvýznamnou prkotinu. Po litříku Bohemia sektu to prý nebudu pokládat za důležité ani já.

Zbytek mé idylické představy bere však za své ve chvíli, kdy se současně s námi naloďuje i majitel, aby nás zasvětil do tajů plavby.
„Paní bude dělat plavčíka nebo kapitána?“ ptá se s úsměvem a milým slováckým přízvukem.
„Asi plavčíka,“ hlesnu a hlavou mi prolétne: Sbohem, šampaňské...
Ale když onen dobrý muž ještě dodá: „Bude vás, dúfám, vícej, protože ve dvúch komorú dozajista neprojedete,“ jdou na mě mrákoty. Sbohem, živote…
Manžel usedá ke kormidlu a vyplouváme.
Kormidlo má tvar volantu, čímž ovšem veškerá podobnost s řízením osobního auta končí. Auto většinou neváží pět tun, neměří deset metrů a nejeví snahu skotačit jako opilá káča, kdykoliv se tím volantem jen trochu prudčeji pootočí.
Na rozdíl ode mě Pampeliščino poskakování nechává pana majitele naprosto v klidu.
„To musíte jako s ženskú, polehúčku a bude to dobré.“
A má pravdu.
Po chvíli loď přestane vrtošivě házet zádí a můžeme zamířit do jámy lvové. Vrata první komory rozzívnutá dokořán už čekají.
Plavební komora (pro ty, kteří jako já ve škole nenáviděli a nechápali fyziku) je obrovská vana, z obou stran uzavřená těžkými vraty. Má pomoci plavidlům překonat výškové rozdíly na toku. Zdá se to prosté – loď vjede dovnitř, chvíli se čeká, až se napustí nebo vypustí příslušný sloupec vody, a druhými vraty zas vyjede ven.
Má to ovšem nepatrný háček – plavební komora je pouze o dva metry širší než loď, tudíž prověří nejen manévrovací schopnosti kormidelníka, ale i postřeh plavčíků, kteří na přídi i na zádi udržují plavidlo v pomyslném středu za pomocí dřevěných bidel.
A že to musí být sehraná trojka, jsem pochopila ve chvíli, kdy Pampeliška začala lítat v komoře jako špunt ve flašce. Před otřískáním na kost ji sice chrání plováky po bocích, ale i tak, - než se podaří ji dostat, kam potřebujeme,- jsem zpocená až na patách.
Ale to nejlepší má teprve přijít.
Motor ztichnul a ze zavřené komory začíná odtékat voda. Loď s vypnutým motorem je samozřejmě neovladatelná, takže, když ji proud pomalu, ale neúprosně táhne k předním vratům, je třeba chytit se lan na stěnách komory a udržet ji na místě.
Tady to trvá sotva deset minut. Údajně nejmělčí komora na kanále.
Visím jsem na mokrém laně jako zoufalec, zatímco se mi pětitunový drobek pokouší ujet pod nohama. Deset minut je někdy víc než věčnost.
A už se vrata otvírají, takže pustit lano, popadnout bidlo a dostat se odsud ven.

Sto metrů za komorou se otáčíme a jdeme do toho znova. Tentokrát voda stoupá, pod hladinou to víří, jako by se tam rvalo klubko krokodýlů, a Pampeliška se tváří, že by se k nim ráda přidala. Druhých nejdelších deset minut mého života.
O čtvrt hodiny později jsme zpátky v přístavišti.
„Tož jste si to vyzkúšali a dobré to je. Zítra už možete smělo vyjet,“ chválí nás majitel, zatímco já zběsile lovím v paměti, jak se dělá lodní smyčka, abych mohla uvázat loď. Nakonec zašmodrchám uzel, ze kterého by každého námořníka trefil šlak. Až budeme chtít vyplout, budu ho muset nejspíš přeřezat.

Druhý den se přiženou mraky a s nimi dcera a její přítel, aby doplnili posádku na „proplouvatelný“ počet.
Cíl - slovenská Skalica a zpět.
Pominu-li fakt, že si oba plavčíci chtěli vyzkoušet kormidlování (takže si to Pampeliška většinu cesty šněrovala od břehu ke břehu), že nám před jednou z komor došel benzin a my při doplňování paliva nevyhodili kotvu (takže se loď celou tu dobu zmítala v jakémsi rituálním tanci k obveselení přihlížejících), že jsme v jediném okamžiku míjeli protiplující člun a zároveň byli předjížděni lodí plnou ovíněných chalanů (takže by se v ten moment mezi námi neprosmykla ani hodně hubená divoká kachna)… byla to celkem idylická plavba (výkřik: Pozor, narazíme! jsem použila pouze stodvacetosmkrát).
Na zpáteční cestě nás pak provázel silný proud a v něm spousty ulámaných větví různých velikostí, vytrvalý déšť a neméně vytrvalý ledňáček, který nám dělal lodivoda dobré tři kilometry.

Jsem opravdu zvědavá, co moji drazí vymyslí na příště. Tipla bych si let balónem nebo tandemový seskok. Poukazovat na to, že jsem tvor ryze pozemský, jenž považuje vzduch za úskočně pohyblivý a tvarově nestálý živel, mi asi stejně nebude nic platné.