Jsem v průšvihu a nevím, co počít. Jistě, život přináší řadu zdánlivě neřešitelných situací. Třeba když jsme před léty s bráchou lezli severní stěnu Eigeru. Pod „Pavoukem“, vrcholovou částí stěny, nás uvěznilo počasí. Na týden… Bylo nám jasné, že vrtulníková záchrana nepřichází v úvahu. Došel nám plyn do vařiče… k jídlu zbývalo několik pomačkaných Tatranek vyhrabaných ze dna batohu. Když se počasí konečně na jeden den umoudřilo, s vypětím posledních sil jsme výstup dokončili. Zvláštní. Ani na okamžik jsme si tehdy nepřipouštěli blízkost smrti. V Kleine Scheideggu, v místě našeho ubytování, kam nás polomrtvé přivezl vláček ze sedla Jungfraujoch, na nás hleděli jako na zombie. Nemohli uvěřit, že jsme to peklo přežili.

To byl Eiger.

Dnes již nelezu, alespoň ne na úrovni, která by stála za řeč. O to je má situace možná těžší.

Vše začalo nevinně. Přesně tak, jak většina velkých průšvihů obvykle začíná. Koupil jsem štěně. Krásné, k zulíbání rozkošné. Chovatelka mě upozornila na skutečnost, že jedno varle nemá sestouplé. V devíti týdnech. Prý mám masírovat bříško… dopadne to dobře. Nedopadlo.

Z „jednokuláka“ vyrostl nádherný pes. Miloval jsem ho, a jak se zdálo, lásku mi oplácel. Až na onen osudný den, kdy se vše beznadějně zvrtlo.

Byl jsem tehdy s Lexisem na chatě. Většinu dne proběhal po zasněžené louce, cvičili jsme poslušnost. Lexi, sedni! Lexi, ke mně! Hodnej Lexis, moc hodnej pes. Poslouchal v mezích možností, vypadal spokojeně.

Nastal večer… Sledoval jsem televizní zpravodajství, pes mě obdivně pozoroval. Jako mnohokrát předtím. Periferním viděním jsem však náhle zaznamenal nezvyklé pohyby jeho tlamy. Také tiché zvuky, které přitom vyluzoval. Nejednalo se o štěkání, ani vytí, kvičení, kňučení, zdálo se mi, ač to může znít neuvěřitelně, že se můj pes snaží mluvit. Napodobit lidskou řeč…

„Proč mi říkáš, Lexisi?“ Zaslechl jsem po chvíli soustředění… a zkoprněl úžasem. V místnosti se mnou, kromě psa, nebyl nikdo jiný.

„A jak ti mám teda říkat?“ Vyjelo ze mě po notné chvíli s nenucenou samozřejmostí, jakoby mluvící pes byl tou nejobyčejnější věcí na světě. Šoková reakce.

„Měl bys mi říkat, Lexinko“. Pokračoval hafan, lízaje si tlapu.

„Jak, Lexinko!? Proč? Vždyť ty jsi pejsek... ne fenečka. Akorát ti chybí jedno varlátko. Já vím, nemůžeš za to. Však jsem ti to nikdy nevyčítal. Mám tě rád takového, jaký jsi.“ Pokračoval jsem v neskutečném vyznání lásky čtyřnohému příteli.

„Jenomže… mně neschází varlátko, páníčku. Mně… mně totiž… to varlátko přebývá! Já jsem fenečka, víš? Teda, cítím se tak.“ Částečně odezíral, částečně jsem slyšel ta hrozná slova z tlamy svého, do té chvíle báječného kamaráda.

„Fenka? Ty, že jsi fenka? Nenech se vysmát! Hele, co to do tebe vjelo? Podívej se do zrcadla - vypadáš jako lední medvěd. I jako pes jsi nejspíš přerostlý.“ Snažil jsem se v neskutečném, mezidruhovém dialogu logicky argumentovat.

„Já vím. Taky mě mrzí, že jsem tak velká. Jak říkáš, přerostlá. S tím nejde nic dělat. S tímhle ne, ale…“ zaznělo z Lexisovi tlamy, zlověstně nedořečeno.

Jak, ale? Co, ale? Blesklo mi hlavou v hrozné předtuše. Ježíšmarjá! Prokristapána! Zděsil jsem se upřímně, uvědoměje si souvislosti. Ten pes si to určitě nenechá pro sebe… bude žvanit. On… on se bude domáhat chirurgické změny pohlaví! Dozví se to média. Ochránci zvířat. Kubišová. Bardotka. Cicciolina… Budou stát při něm!

Bože na nebi!

Kolik taková operace stojí u lidí? Určitě ji platí zdravotní pojišťovna. Kolik by to stálo u psa? Možná stejně… Jenže zaplatím to já! Jako majitel. Z čeho? Mám kvůli tomu prodat chatu? Eutanazie za pár stovek? Nepadá v úvahu! Hafan je zdravý, jak řípa. Co budu dělat?

Nevím… jsem v obrovském průšvihu…