Stoupal k horizontu zalitém podzimním sluncem babího léta, s kamerou na rameni a stativem v ruce. V dálce se v mírném oparu válela Pálava s učesanými řádky vinic a sklepy, kde se právě dostával do varu burčák. Zastavil se. Možná proto, aby popadl dech a nasál vzduch vonící letošní slušnou úrodou, a nebo kvůli záběru, který hledal. Odložil stativ a brašnu s technikou, protáhl se a nahlas vzdychl. Mohl si to dovolit, kromě hejna nenasytných špačků nad vinohradem a ran z plašících děl tu byl sám. Měl čas. Vytáhl cigaretu, sedl si na kraj prašné cesty a škrtl levným zapalovačem, aby si připálil.

Sluníčko bylo vysoko, příliš vysoko, výš než potřeboval. Všude bylo nedělně lenošno, jenom on bojoval se svým vlastním neklidem. Myšlenky se rozběhly od práce směrem domů. Znovu vzdychl a mimoděk potáhl z cigarety. Měl pocit, že ten burčák je vlastně symbolem jeho současného života, jen už si nebyl tak jistý tím, co se stane až dokvasí. Neustálé napětí mezi ním a jeho ženou se nedá řešit tak snadno, jako u mléka starců, povolením víčka u petky.

Postavil se, zašlápl do prachu nedopalek a prsty složil do rámečku, kterým hledal kompozici. Palce proti ukazováčkům. Zamhouřil levé oko a švenkoval po krajině. Celý život hledá kompozici a dívá se na něj přes hledák kamery, ale skutečný život mu zatím ubíhá, jako filmový pás, který se naprázdno točí v promítačce.
Už po druhé cítí, jak ztrácí pevnou půdu pod nohama, jak se jeho vztah řítí do nikam a on neví, co s tím.

První žena od něj utekla i se synem. Kolik mu vlastně dneska je? Třicet dva? Má vlastní život a snad lepší než on. Nestýkají se, protože jeho ex to nechce.
Rozhodl se začít znovu a jak to dopadlo?
Ona: mladá, nadějná produkční, zamilovaná do úspěšného o deset let staršího kameramana.
Mají stejný pohled na svět, stejný smysl pro humor, milují svoji práci a mohou ji dělat dohromady.
On: rozvedený, úspěšný kameraman, kterému dělá její pozornost dobře a zjišťuje, že by jí chtěl dělat šťastnou a mít s ní rodinu. Chtěl mít druhou šanci.

Slunce se posunulo o kus níž. Vzal stativ, kameru a pokračoval v cestě. Na obloze bylo vymalováno a pozdně zářijové světlo začalo kreslit stíny a prosvěcovat trsy bílého vína, pohupující se v mírném větru. Postavil kameru na stativ a začal chystat makro záběr hroznu prostoupeného podzimním sluníčkem.
Naaranžoval list révy a znovu mrknul do hledáčku kamery. Čas najednou jakoby se splašil a on, než docílil chtěné kompozice, musel znovu přestavovat stativ. Jednou, dvakrát, po sedmé. Vždycky tam byl o vteřinu později než potřeboval.

Utřel si papírovým kapesníkem zpocený zátylek a ironicky se ušklíbl. Zase o krok pozadu.
Z počátku to všechno vypadalo tak idylicky. Vzali si hypotéku, koupili dům, mají spolu dvě děti. Oba mají svoji milovanou práci, ale už spolu nepracují tak často. Ona se dostala do vyšší společnosti a on už jí není dost dobrý a přitom ty projekty plánovali spolu. Mexico, Indie, Afrika, to všechno bylo najednou mimo jeho dosah a tak je tady a točí mizerně zaplacený kšeft pro nějakého podnikatele s vínem, místo toho, aby byl se svojí rodinou a s dětma, které tak miluje.
Poslední pokus. Nastavuje objektiv do osy se slunečními paprsky a jde pod ni, aby si na světlo počkal. Znovu upraví zelený révový lístek, znovu překontroluje expozici, ostrost a kompozici obrázku. Všechno vypadá dobře, teď jen počkat až se slunce na své cestě prodere mezerou mezi kuličkami hroznu. Zapíná kameru, rozjíždí záznam a čeká. Hlavně nedrbnout do stativu. Má trpělivost a ví, že se mu vyplatí. Vždy se mu vyplatila. Vždycky. Tak proč ne teď?

Postavil na stůl burčák. Ví, že ho má ráda. Ušklíbla se.
"Je přešlej a navíc doslazovanej..."

Stejně jako on sám.