Přišly ke mně dnes v noci dvě krásné, ale trochu zvláštní dívky.

Jedna byla celá v bílém, zlaté vlasy a v očích tolik radosti a života, až se mi hlava zatočila. Její úsměv byl naděje a rozvernost. A její krása nesmírná.

Ta druhá byla, jak jinak, v černém. Vlasy jako noc a oči modré, trochu chladné, ale zároveň zvláštním způsobem uklidňující. Když ta se usmála, byla v tom jistota. I ona byla ale krásná. Jen trochu jiným způsobem.

Obě natáhly ruku a vyznaly mi lásku. Obě chtěly, abych s nimi odešel a zůstal. Každá z nich ale lákala jinak a já si měl vybrat.

Ta bílá pravila: "Já jsem to, po čem každý touží. Já jsem všude, v listech stromů, stéblech trávy a dokonce i v tobě. Ukážu ti tisíce zázraků zrození. Ukážu ti takovou nádheru, jakou lze spatřit jen se mnou. Jen postačí si ji uvědomit a chtít ji vidět. Poznáš i spoustu smutku a bolesti, ale takové, bez které nemá žádná krása smysl. Budeme spolu dlouho. Budeš mě milovat a lpět na mně jako na ničem jiném."

Ta černá pravila: "Nabízím ti klid. To je to po čem opravdu toužíš. Jestli je ona ve všech věcech, tak věz, že já nakonec také. Nabízím ti jistotu bez bolestí, smutků. Už žádné nemoci, deprese. S tím udělám konec. Budu stále s tebou už na věky a nikdy tě neopustím."

Vlastně nevím proč jsem si vybral tu v bílém. Možná proto, že mi to přišlo správné? Hrozně mne lákala ta druhá. V poslední době toho bylo tolik, že její nabídka klidu byla až neuvěřitelná. Vlastně jsem už k ní natahoval ruku, ale pak jsem si to na poslední chvíli rozmyslel. Ta radost v očích té bílé, byť byla spojena s nejistotou, jako byste lezli po nějakém krásném, ale vratkém útesu, ta mne asi přesvědčila.

Ještě jsem se otočil na tu druhou. Chtěl jsem vědět, jestli je naštvaná nebo smutná. Ale ona se na mne jen usmála s tou jistotou ji vlastní a pravila:
"Netrap se se mnou, lásko, já vím že budeme nakonec spolu. Vrátíš se ke mně, až ona tě opustí. Každý se nakonec vrátil..."

Ta v bílém se zatvářila, jako by ji někdo udeřil, ale nedala se:
"On tehdy ... On se ke mně vrátil od Tebe... to už jsi zapomněla?"

"On byl boží syn," pravila ta druhá. "A je to tak dávno, že tomu dnes stejně nikdo nevěří."

V tom mne vzala ta co jsem si ji vybral rozzlobeně za ruku a odváděla mne pryč.
Po chvíli jsem se osmělil a oslovil ji. To už měla v očích zase tu radost, pro kterou jsem si ji zamiloval.

"Jak to myslela, že mne opustíš? Ty se mnou nebudeš napořád?"

"Netrap se tím," řekla jen. "Máme na sebe spoustu času, tak si mě pořádně užívej a nekažme si to myšlenkami na budoucnost."

Ten stín, který jsem zahlédl v její tváři, mne trochu znepokojil a připomněl mi tu druhou. A tak jsem se zeptal:
"Odkud se znáte? Mám pocit, že vás něco spojuje?"

"Je to má sestra," odvětila pomalu. "Jsme tak rozdílné a přesto... přesto ani jedna z nás by bez té druhé nebyla ničím."

"A pojď už...," dodala. "Plýtváme tvým časem."