Že mě miluješ, to mi říkáš,
do ucha šeptáš,
že mě miluješ,
když rychle dýcháš, když hladíš, líbáš,
však ty mě neznáš.
Miluješ mé tělo, prsa i klín, ba i tvář, to vím,
však padá na mě splín, jak si pomyslím,
že ačkoli pronikáš hloub a hloub,
znáš mě jen z povrchu, znáš mě jen vně,
obracíš oči vždycky v sloup
(když nakupuji knihy,
ty kupoval bys jen kondomy)
tak ty vidíš svět.
Vždyť nečteš moje básně a nečteš jedinou mou prózu,
v životě znáš jen vášně a bereš mě jak dózu:
jak nádobu, jak hračku, jak tělo,
nikdy tě to uvnitř nezajímalo.
Píšu, nečteš, mluvím, neslyšíš.
Na uši asi sedl sis, nebo hlavou nemyslíš.
A já byť opak tvrdím, jsem stále nejistá,
jsi můj první, já tvá stá,
snažím se dýchat,
musím, musím,
však ty chceš spěchat,
a já se asi udusím.
Říkáš, že mě miluješ a já miluji tě též,
však v tom sám sobě lžeš,
já miluji tě též, miluji tě též,
ale teď, teď už běž.


Sbohem