Vítáme se s dcerou, která nám přijela naproti, a míříme do úschovny zavazadel. Kdo by se taky chtěl celý den vláčet s bágly po městě… A přichází lehký šok. Poplatek za obě tašky by u nás stačil na dvě velmi slušné večeře.
Poznatek číslo dvě: Nikdy nepřepočítávej ceny… nebo se zblázníš.

A tak si zanedlouho pochutnáváme na nejdražší kávě našeho života.
Útulnými kavárničkami Starbuck’s je Anglie přímo poseta. Dnes už je najdeme i u Česku, ale pro nás tehdy to byl zážitek nevšední. Koupit si u pultu óbr hrnek vonícího moku a uvelebit se s ním v měkoučkém křesle, skoro jako doma v obýváku. Usrkávat a pozorovat cvrkot, aniž by se nad člověkem věčně tyčil číšník s obligátní otázkou: Ještě nějaké přání, prosím?
Dá se tu i nerušeně pracovat – skripta a notebooky rozložené na stolcích mezi šálky s kávou nejsou ničím výjimečným. Chodí sem studenti, byznysmeni a třeba i pojišťovací agenti, kteří zde nad vonnou tekutinou zpracovávají své oběti.
Sedělo by se fajn a dlouho, ale i tady čas (byť posunutý o hodinu oproti českému) chvátá. A londýnské chodníky čekají…

Vydáváme se k Westminsterskému opatství.
Z nějakého záhadného důvodu jsem měla zafixováno, že se tento nádherný gotický komplex rozkládá uprostřed zeleně a ticha někde na okraji města. Omyl.
Za chvilku jsme tam, tvrdí dcera a vede nás rušnými ulicemi. Je tu plno – na chodnících i v jízdní dráze. Všude pomrkávají semafory a tam, kde chybí, je radno se koukat na zem. Na okraji vozovky jsou půlmetrové nápisy:Look right!
Pro nás, kteří se navykle při přecházení podívají nejdřív vlevo, rada k nezaplacení . Aby bylo veseleji, jsou tam i nápisy: Look left! A teď se v tom vyznejte….
K Westminster Abbey jsme naštěstí dorazili bez toho, že by nás srazilo auto, a zůstali stát před katedrálou v tichém úžasu. Manžel "odjistil" fotoaparát, a než jsem se nadála, zmizel mezi podobně „postiženými“ kolegy. Dostat tuhle nádherou celou do hledáčku nebude jen tak, zvlášť, když se z každého úhlu jeví pokaždé jinak a odhaluje nové a nové detaily výzdoby. Než ji obejde kolem dokola, to chvíli potrvá, a tak jdeme s dcerou pomalu v jeho stopách a bez pomocí techniky se jen tak kocháme. .

Gotiku – tak tu já můžu a v jakémkoliv množství. Ale tady jsem nevěděla, kam pohlédnout dřív. Chrám zdobený kamenným krajkovím se nezdál ani tak monumentální jako náš svatovítský, ale přesto z něj vyzařovala zvláštní aura. Ježil se nesčetnými věžičkami a jeho vnější plášť byl plný výklenků se sochami svatých. I když se tu tísnily davy londýnachtivých turistů, zdálo se mi , že zde není ani živáčka – jen já a ten kostel. Zvláštní pocit souznění, který jsem zažila jen jednou – v tišnovském klášteře Porta coeli. A to jsem, prosím, ateista jako poleno.
Jestli je tohle vnější dojem, jaké to asi bude uvnitř? To nám bohužel zůstalo utajeno. Nekompromisní chlapík v bráně odháněl turisty jako obtížný hmyz. Pod jeho dohledem neproklouzla do chrámu ani myš – tedy pokud neměla pozvánku. Na páteční bohoslužbu, nejspíš.

Poznatek číslo tři: Chcete-li vidět londýnské památky zevnitř, NIKDY nejezděte do Anglie o Velikonocích, jmenovitě na Good Friday neboli Velký pátek. Ten se tady totiž slaví jako skutečný svátek, včetně uzavření památek.
Čili smůla - katedrálu, parlament i Britské muzeum jsme viděli pouze zvenku. Všechno špatné je ale k něčemu dobré – aspoň máme důvod se sem ještě někdy vrátit. Teď už chápu, proč je všude kolem tolik lidí. Ti, co se nedostali, kam chtěli, prostě korzují po ulicích a užívají krásného a netypicky teplého jarního dne.

Pokračujeme k Westminsterskému mostu.
Big Ben, notorický známý z pohlednic, nás nechává chladnými, ale na samém začátku mostu upoutá naši pozornost zvláštní sousoší.

Vzpínající se koně táhnou lehký vozík, na kterém stojí hrdě vztyčená ženská postava, jíž se přidržují dvě dívky. Lidé je lhostejně míjejí - a přece tato žena mohla změnit tvář i vývoj starověké Anglie.
Bylo to v době, kdy římské impérium vztáhlo své ruce i na tento vzdálený ostrov. Původní obyvatelstvo poznalo disciplinovanou sílu jeho legií, proti které neměl jejich chrabrý, avšak chaotický odpor žádnou šanci. Británie se stala další římskou provincií a měla příležitost seznámit se s vymoženostmi tehdejší kultury a civilizace. Ovšem nebyly to jen dlážděné cesty nebo patricijské vily s lázněmi, ale zejména daně, nemilosrdně vybírané okupanty pro věčně hladový chřtán Věčného města. Dokud keltští králové a náčelníci platili, bylo všechno v pořádku, ale běda, když se vzepřeli. Římané dokázali krutě trestat.

Jako královnu Boudiccu, jíž po smrti jejího manžela upřeli právo vládnout dál.
Když neposlechla, nechali ji veřejně zbičovat a před jejíma očima znásilnili její dvě nedospělé dcery. Žena 21.století by po takovém zážitku skončila pod sedativy a v péči psychiatra, leč Boudicca jedno ani druhé zrovna po ruce neměla. A tak se v duchu drsné doby s Římany drsně vypořádala. Icenové, kterým vládla, za ní šli jako jeden muž, postupně se přidalo i několik dalších kmenů. V roce 61 n.l. keltské vojsko napadlo a zanechalo v rozvalinách správní centrum provincie – Camulodunum (dnešní Colchester). Byl to obrovský masakr, ale Římané se z porážky rychle vzpamatovali. Tvrdý výcvik a výborná vojenská strategie postupně vítězily nad početní převahou Keltů. Jejich odpor byl rozdrcen a sama královna prý zahynula uprostřed bitvy. Kdoví, jak by se osud Anglie vyvíjel, kdyby se Boudicce podařilo Římany z ostrova vyhnat…ale to už je spíš námět pro autory fantastických románů.

Opouštíme statečnou bojovnici a loudáme se po nábřeží Temže.

Zvolna míjíme památník bojovníků neméně statečných - příslušníků RAF, kteří zahynuli v letecké bitvě o Anglii. Jejich jména jsou vytesána po bocích velkého kvádru, z jehož čelní stěny vystupují reliéfy pilotů i parašutistů. Kolem projdou denně stovky návštěvníků Londýna a skoro každý se zastaví a čte. Je to skvělá myšlenka, umístit památník na frekventovaném nábřeží. Kolik turistů by se asi obtěžovalo do nějakého možná honosnějšího, ale odlehlého muzea?

Nábřeží je vůbec svět sám pro sebe.
Kde jinde můžete spatřit nádherné litinové pouliční lampy s motivy ryb hned vedle egyptské sfingy a obelisku zvaného Kleopatřina jehla, a zároveň se kochat moderními stavbami, které architekti více či méně úspěšně zasadili mezi historické budovy? Dají se tu krmit všudypřítomní racci, chytat ryby nebo jen tak lelkovat na lavičkách.
Jsme tu už nějakou tu hodinu a pomalu začínáme vnímat tep města. Kupodivu – není překotný, nevrlý a nervózní jako třeba v Praze, ale klidný a vláčný. Lidí je tu jako much, a přesto se nespěchají, nemračí se, a když do někoho nechtě v tlačenici vrazíte, ještě se vám sám omluví.

Po Picadilly Avenue putujeme na stejnojmenné náměstí a přes Haymarket, kde na nás z koňských hřbetů usmívají půvabné jízdní policistky, směřujeme do ráje holubů – na Trafalgar Square.

Fontána uprostřed je obklopena směsicí národností z celého světa. V netradičně horkém odpoledni se u ní ochlazují Indky v pestrém sárí, obklopené houfem tmavookých dětí, černoši (z nichž mnozí mají na sobě – pro jistotu – prošívané bundy) i Japonci ověšení
( jak jinak) nejmodernějšími fotoaparáty. Zkrátka přijdou jen muslimské ženy – z hábitu, který je halí od paty k hlavě a mění v pochodující černé cosi bez tvaru, tváře a pohlaví, nemohou vystrčit ani prst. Jsou tu Sikhové v turbanech, drobní Thajci a desítky dalších etnik, která si našinec ani netroufne odhadnout.
A mezi davy se nerušeně procházejí holubi – stovky holubů, takřka uniformně šedých - tiše bublají, nechají se krmit a milostivě pózují před cvakajícími fotoaparáty. Copak si asi o tomhle pelmel myslí admirál Nelson, trůnící vysoko nad našimi hlavami?

Ale dost už asfaltových chodníků a hluku z dopravy.Chtělo by to trochu klidu v některém z mnoha londýnských parků. Co třeba – St. James’ Park?
Hned za branou nás vítají upravené květinové záhony a kousek vedle se leskne hladina velkého umělého jezírka. Nic zvláštního - skoro jako v Olomouci na jarní Floře.
Ale ujdeme dalších pár metrů a všechno je jinak.
Dál pokračuje typický anglický park s vysokými stromy, ozdobnými křovinami a s hladce sestřiženým trávníkem, na kterém už chybí jen zapíchané cedulky : Zákaz vstupu na trávník! Používejte značené cesty!, tak jak to známe od nás. Jenže tady jsme v Anglii.

Vybaví se mi stará anekdota - Říká Američan anglickému zahradníkovi: Rád bych měl tak nádherný trávník jako vy, ale nedaří se mi ho vypěstovat. A zaléváte ho? ptá se Angličan. No, zalévám. A hnojíte ho? Hnojím. A stříháte ho? Jistě, pravidelně. A děláte tohle už tři sta let?
Ano, o zelené plochy se tu pečuje s láskou a staletými zkušenostmi. Ale kupodivu ne proto, aby se na trávníky lidé jen dívali, případně platili pokuty, když se odváží nešetrnou hnátou zkřivit byť jediné stébélko. Tady se na trávníku žije.

Zkoušíme nezírat na lidi, kteří se tu opalují na skládacích lehátkách, povalují na dekách, čtou, hrají si s míčem či s dětmi, poslouchají muziku a cpou různými dobrotami sebe, holuby a šedé veverky, které jsou oprsklé…inu jako londýnské veverky. Prostě jeden velký piknik, kam až oko dohlédne.
Svádělo nás připojit se k nim, avšak léta tuhé výchovy se ukázala silnější. Prošli jsme celý park, aniž jsme jedinkrát šlápli na trávu. Bylo to frustrující.

Ale to už jsme dorazili k sídlu Jejího Veličenstva. Povědomá cedulka na bráně nás ujistila, že se dnes nedostaneme ani do Buckinghamského paláce. Tak jsme alespoň chvíli pozorovali stráže, které strnule hlídaly vchod. K mému zklamání neměli vojáci na hlavách ony pověstné vysoké čepice z medvědiny, ale jakési barety podobné lívanci.

Čas se nachýlil, a tak se vracíme pro zavazadla a pak honem do podzemí.
Bludišti, jež je hodno bájného Mínotaura, tady (zřejmě nějakým nepatřením) říkají metro. Není nic snazšího, než se tu ztratit a – máte-li štěstí (nebo snad smůlu?) - nastoupit do soupravy, která míří do světa plného zázraků i smrtelného nebezpečí. Ti, kdo četli fantasy příběh Nikdykde od Neila Gaimana, vědí. Tajuplný Podlondýn je na dosah ruky v každé ze stanic s malebnými názvy jako Blackfriars, Sheperd’s Bush nebo Earl’s Court. Náš vlak je bohužel obyčejný a jede na nádraží Paddington.
Jenže... zničehonic souprava zastavuje a na několik vteřin zhasnou i všechna světla. I tak krátký okamžik stačí, aby si člověk vybavil děsuplné události z roku 2005. Ocitáme se v naprosté tmě a (díkybohu) i v naprostém tichu. Nikdo nekřičí, nikdo se nesnaží probít zavřenými dveřmi ven. Stejně ale cítím, že mi tělem začíná kolovat adrenalin. Ještě chvilku a možná začnu ječet já, a to rozhodně netrpím klaustrofobií. Vtom se rozsvítí a vlak pokračuje v cestě. Úlek mi asi v očích zůstal, protože dcera, aniž by se jí někdo ptal, s přehledem konstatuje, že v těchto místech metro zastavuje vždycky.

Rušno je i na Paddingtonu.
Petra jde koupit jízdenky, zatímco my louskáme nápisy na světelných tabulích, abychom se ujistili, že vlak mířící do Oxfordu skutečně zastavuje ve Twyfordu.
Slovo „ford“v názvech obou měst ovšem nemá nic společného s automobilkou ani jejími produkty, ale znamená anglicky „brod“. Vzhledem k tomu, že obě tato místa leží na Temži, je to pojmenování zcela pochopitelné

Zmíněný spoj ovšem odjíždí za tři minuty a tak sprintujeme s těžkými bágly na nástupiště třináct. Navzdory tomu nešťastnému číslu nám vlak neujel.
Poklidně stojí u prázdného peronu a na první pohled připomíná soupravu metra.
Na druhý pohled je jasné, proč. Nízkopodlažní vagony umožňují pohodlně nastoupit starým lidem, invalidům či maminkám s kočárky. Nelze si nevzpomenout na cestující u nás, kteří jsou nuceni drápat se do strmých schůdků a nebeských výšin vagonů bez ohledu na věk a zdravotní stav.
Aniž jsme si všimli, vlak se plynule rozjel a stejně plynule po chvíli zastavuje v první stanici. S radostí postrádáme způsob jízdy obvyklý na naší železnici, kdy jsou pasažéři hříčkou setrvačnosti ( a zručnosti strojvůdce) a ještě ke všemu na každé zastávce ohlušováni šíleným skřípěním brzd.
Ve vlaku je navíc neskutečně čisto. Snad by se šéfové českých drah měli poučit u British Railways, jak by mělo vypadat cestování vlakem na začátku jedenadvacátého století.
Ale abych nepřechválila – nepořádek venku, kolem trati, naopak připomíná smeťák. Najde se tu snad všechno - od plastových lahví až po vyřazené ledničky.
A už je tu Twyford.
Nasedáme do červeného Citroenu, který od rána poslušně čeká na prkovišti před nádražím, a vyrážíme úzkými a klikatými silničkami směrem k Wargrave.