Twyford i Wargrave jako by se vylouply z mých představ o anglickém venkově.
Typické patrové domky z červených cihel, bílé rámy oken, složených z mnoha malých skleněných tabulek. Zdánlivá uniformita však nepůsobí fádně, ale vyzařuje jakousi auru spořádanosti a solidnosti. Nikde žádný beton, panel, žádné „podnikatelské baroko“.
Silnička, byť šířkou i významem srovnatelná s naší okreskou, kupodivu postrádá výmolů. Ve volné krajině se místy noří do zeleného stínu, tísněna obou stran vysokými živými ploty. Vyrazit proti nám nečekaně auto, asi na tom plotě skončíme.
„Copak auto,“ směje se Petra, „horší jsou koně.“
Takže po zbytek cesty napjatě vyhlížím, jestli se v zatáčce zničehonic nevynoří jezdec, ale zdá se, že pro dnešek už je odježděno.
Mimochodem, panuje tu docela roztomilý zvyk - pojmenovávat jednotlivé domy. Vychází nejspíš z toho, že mnohé z nich jsou obklopeny rozlehlými pozemky, a když někoho hledáte, místní na vaši otázku pohotově odpoví: Rosen Cottage? Dvě míle rovně, doprava, a pak doleva... než aby vám složitě vysvětlovali, kolik koňských ohrad a pastvin pro ovce musíte minout, než najdete to správné popisné číslo. Takže jsme po čas našeho pobytu ustavičně naráželi na samé „lodge“, „cottage“, „house“.


Proč se dům našich hostitelů jmenoval zrovna Scotlands Lodge, když jejich předkové pocházeli z Irska, se nám ale zjistit nepodařilo.
Název však neměl rozhodně co do činění s pověstnou skotskou úsporností.
Na pozemku Paynových (bratru tak dva hektary) totiž stojí domy hned tři . Dva menší – v jednom bydlí dědeček Michael, ve druhém, původně zahradním domku, Petra - a jeden hlavní dům.
Při pohledu na něj vás nutně muselo napadnout známé úsloví – My house, my castle. Členitý, třebaže jen jednopatrový, vystavěný z cihel a kamene skutečně připomínal miniaturní hrádek.
I když… miniaturní asi nebude to správné slovo, neboť jsme v něm napočítali nečekaných 9+1 se dvěma koupelnami. Místnosti sice malé, s nízkými stropy, ale dojem hradního sídla v nich podtrhoval starožitný nábytek a spousta obrazů v těžkých rámech. Některé z nich byly navíc úctyhodně staré. No, řekněte, kdo z vás má doma portrét šlechtičny, namalovaný v 17.století?
Věkovitosti ovšem odpovídal i vzduch uvnitř. Už při prvním nadechnutí jste měli pocit, že jste vešli do muzea.

Jestli si ovšem myslíte, že takto bydlí Angličané úplně běžně , musím vás vyvést z omylu.
To jen starý pan Payne převedl svou zálibu ve sbírání uměleckých předmětů do normálního života. Takže v předsíni stála bohatě vyřezávaná křesílka, za která by se nemusel stydět přijímací salón na žádném zámku, a v pokojích podobně zdobené skříně. Již zmíněná středověká kráska na vás šibalsky pomrkávala na chodbičce při cestě na onu místnost ( sorry - do koupelny, tady mají hygienická zařízení typu 2 v 1). Dětské hračky, televize i automatická pračka se sušičkou vyhlížely ve zdejší domácnosti skoro jako futurističtí vetřelci.
Setmělo se a předchozí noc strávená v autobuse se začíná projevovat, takže dneska žádné ponocování. Odcházíme do zahradního domku a upadáme do postelí a do spánku s tajným přáním krásných snů. Co se zdá první noc na cizím místě, to se prý vyplní. To jsem vážně zvědavá…… Nezdálo se mi nic, ale vyspala jsem se do růžova.

Ráno vstáváme do ptačího zpěvu.
I přes zavřená okna ( v noci byla pěkná zima) se nedá ten mnohohlasý chór přeslechnout.
Odhrnuji závěsy z okna naší malé ložnice a najednou… kůň. Kouká přímo na mě přes pečlivě zastřižený zimostrázový plot ze vzdálenosti necelých dvou metrů. Nejdřív překvapeně (stejně jako já) a pak se v těch velkých hnědých očích kmitne zcela lidsky pobavený výraz. Ženskou v noční košili po ránu viděti…
Úplně mi ušlo, že hned na pozemky Paynových navazují ohrady koňské farmy, kterých je zde – řečeno hezky slovensky – prostě „neúrekom“. Koník se odvrací ( no bodejť!) a kluše k napajedlu ( nejspíš to překvápko spláchnout studeným douškem).
My klušeme do velkého domu na snídani. Ale stačíme jen vyjít ze dveří a hlad nás rázem přejde. Jen mlčky stojíme a kocháme se jako ten doktor z Vesničky mé střediskové. A že je čím se kochat…..

Kam oko dohlédne, prostírá se nefalšovaný anglický park. Čerstvě posekaný trávník omamně voní, poset miliony perliček rosy, v korunách vysokých stromů neúnavně koncertují ranní zpěváčci a na jezírku uprostřed té krásy pluje párek divokých kachen. Že jsou skutečně divoké, zjišťujeme hned vzápětí. Na nabízené kousky chleba hledí bez zájmu a pak znechuceně odplouvají, pro jistotu na ten vzdálenější konec jezírka. Zcela evidentně považují zahradu Paynových za své teritorium a nás za otravné vetřelce, kteří ani nenechají člověka ( pardon – kachnu) v klidu posnídat.

Na podmáčeném břehu objevujeme podivnou kytku úctyhodných rozměrů. Po pravdě řečeno, nic podobného jsem nikdy neviděla.V sousedství rozkvetlých divokých narcisů vypadá jako zapomenutý relikt z třetihor. V skutečnosti je to kytka soudobá, ale její vlast leží tisíce kilometrů odtud. Jmenuje se Gunera chilská a kromě pralesů Jižní Ameriky( a pozemku Paynových ) ji také najdete v pražské botanické zahradě. I když zdaleka ne tak starou, velkou a krásnou jako je tahle. Zdejší mírné zimy jí nejspíš jdou k duhu.

Ovšem anglický park ale není až tak úplně anglický všude. Jedna jeho část se tváří jako zahrada francouzského typu – přepečlivě zastřižené buxusy vypadají jako kopečky pistáciové zmrzliny a mezi nimi září v keramických hrncích kvetoucí tulipány a modřence. Chybí už jen fontána s kamennou nymfou. Na tuhle nádheru je výhled přímo z okna nad kuchyňským dřezem (tady by mě teda umývat nádobí určitě bavilo).

Sečteno a podtrženo – celé to působí jako drobeček ráje přenesený na Zemi a já už se nedivím Petřiným nadšeným mailům.

A to už k nám přichází právoplatný majitel tohoto kousku světa – Mr. Payne senior.
Ačkoliv mu táhne na osmý křížek a opírá se o hůl, přesto svým vzpřímeným postojem nezapře, že kdysi sloužil u královského námořnictva. Oblečený v decentním proužkované košili, tmavých kalhotách a vestě, s pečlivě učesanými bílými vlasy rozhodně nevyhlíží jako tuctový důchodce.
V podpaží nese noviny a nějaký časopis, které vytáhl ze schránky na příjezdové cestě.Ale je to jen průhledná záminka, aby mohl omrknout rodiče té au-pair z Česka.
„Lovely day!“ volá už z dálky a my přikyvujeme. To jo, vypadá to, že dnes se počasí vydaří.
Petra nás představí a pak se pustí do veselé debaty se starým pánem. Naslouchám její kulometné angličtině , ale rozumím akorát „lovely day“. Ach jo… kolik řečí znáš, tolikrát prý jsi člověkem. Docela bych teď chtěla být Angličankou…aspoň maličko.

Michael, spokojen, že se zhostil své společenské povinnosti, odchází po chvíli do svého domku a my se jdeme ohřát do kuchyně, kde už na nás čeká velká porce klasické porridge s třtinovým cukrem. A u každé misky leží stříbrná lžíce.
Tedy nevím, jak u vás doma, ale myslím, že v běžné české rodině je vlastnictví stříbrných příborů asi tak časté jako výskyt bílého jednorožce na družstevním lánu. Takže si ji napřed pořádně prohlédneme (zdá se, že od normální lžíce nijak neliší) a pak se pustíme do té ovesné kaše.
Zaplácnutí až po krk můžeme vyrazit na dnešní výlet – do starobylého univerzitního města Oxfordu.