A když říkám starobylého města, tak myslím skutečně starobylého.

Už v roce 1185 byl Oxford centrem církevního školství v Anglii. A o 65 let později měla zdejší univerzita už sedm kolejí, zatímco naši předkové v Čechách si mohli o nějakém vysokém učení nechat zdát ještě dalších sto let.
Oxford neboli „volský brod“ je doslova našlapaný stovkami historických památek a turisté ze všech koutů světa se sem slétají ( a sjíždějí) jako vosy na med. Turistům se město samozřejmě nebrání, ale jejich automobilům ano. Po celém obvodu je proto vybudováno pět záchytných parkovišť, kde musíte svého plechového miláčka odstavit a přesunout svá ctěná těla do místní kyvadlové dopravy.
Tvoří ji – jak jinak – patrové autobusy. Jen vás nesmí překvapit, když u volantu neuvidíte Angličana, ale třeba Inda. Zdá se, že obyvatelé této bývalé britské kolonie, kteří dnes žijí v Anglii, se zde zhusta vyskytují jako pracovníci služeb souvisejících s dopravou - během jediného dne jsme napočítali pět indických řidičů, dva pokladní v metru a jednoho průvodčího ve vlaku ( ten vypadal vskutku exoticky – v obleku, s turbanem na hlavě a kufříkem v ruce).

Náš řidič nám s úsměvem prodal jízdenky a my se jako správní turisti zelenáči pochopitelně ženeme do horního patra autobusu s vyhlídkou na skvělou vyhlídku. Chyba lávky. Nahoře je vedro jako v peci (lovely day se zatím stačil proměnit v hot day) a vidíme akorát tak do oken v prvním poschodí oxfordských domů. Ani nedojedeme na konečnou a na High Street se s úlevou vypotácíme ven.

Úzká ulička hned vedle zastávky nás dovede k kruhové budově s kopulí, která se jmenuje Radcliffe Camera a slouží jako studovna. Je pochopitelně zavřená, ale to nic, na to jsme si už zvykli.
Nízký plůtek, který ohraničuje prostor kolem ní, lemují kola. Ano, slyšíte dobře… jízdní kola, ledabyle uzamčená kolem kovových sloupků. Napočítali jsme jich dobrou dvacítku. Zřejmě typický dopravní prostředek místních studentů. Co tady však opuštěná pohledávala uprostřed velikonočních prázdnin, kdy po studentech nebylo ani památky, to nám zůstalo utajeno.
„Koukejte!“ ukazuje můj muž na jedno, které drží pohromadě jen silou vůle a rzi.
Jeho majitel si zhruba před deseti lety zřejmě někam odskočil a dodnes se nevrátil. Radši nepřemýšlím, jak dlouho by ta kola vydržela u nás, než by je někdo ukradl.

Zatímco Radcliff Cameru nám bylo souzeno okukovat pouze zvenčí, ve vstupu do přilehlého kostela St.Mary Virgin nám nebrání nic.
Hned za dveřmi, kde našinec očekává maximálně nádobku se svěcenou vodou a nástěnku s rozpisem bohoslužeb, zůstáváme překvapeně stát. Chrámovou předsíň okupuje stánek se suvenýry. Popelníky, kravaty, pohlednice i barevná trička s nepřehlédnutelným nápisem Oxford se tu vyjímají jako slon v porcelánu. V biblických dobách sice Ježíš kupce z chrámu vyhnal ( a to, prosím, byli jen chudáci, kteří prodávali obětní zvířata čili propriety k tehdejším obřadům opravdu nezbytné), ale jak je vidět, kupci jsou pakáž nezničitelná. Vyhodíš je dveřmi, vrátí se oknem – a navíc s hromadou nepotřebných krámů.

Teprve v příštích dnech – po návštěvě dalších kostelů – mi to došlo.
Zde v Anglii zřejmě není chrám vnímán pouze jako mystický prostor, nedotknutelný a zasvěcený jedinému účelu – totiž rozmluvě smrtelníků s Všemohoucím. Poté, co jsme za vstupními dveřmi objevili kromě jiného regály s knihami, dětský koutek plný hraček a pastelek či dokonce spuštěný a opuštěný notebook, pochopili jsme, že tady jít do kostela znamená být ve společenství nejen s Bohem, ale hlavně s ostatními lidmi.
Poznatek číslo čtyři: Chrám Páně může být zároveň chrámem lidí, aniž by to nějak uškodilo jeho významu. Přiznám se, že mi připadlo docela sympatické.

Kostel St.Mary Virgin je plný těžké vůně lilií a dobrovolných uklízeček ze zdejší farnosti, které energicky šúrují kamennou dlažbu. Přípravy na nedělní bohoslužbu finišují , a tak bude lepší se opatrně vytratit, abychom omylem nešlápli na čerstvě umytou podlahu a nedostali jednu mokrým hadrem.
Oč skromnější je tu sochařská výzdoba, o to zajímavěji vyhlíží klenba chrámové lodi.
Kdo čekal (stejně jako já) štíhlé lomené oblouky, typické pro gotiku, byl zklamán.
Dřevěný strop má sice majestátní trámoví a zvláštní vějířovité žebroví, ale upřímně řečeno – není to ono. V případě požáru navíc takovýto strop představoval vydatnou zásobu paliva, dost na to, aby oheň mohl zničit celou stavbu.
Dlužno dodat, že se stejným architektonickým řešením jsme se setkali i jinde, např. v malém kostelíku v Avebury či v Marlborough, a teprve pohled do chytré knížky nám vše vysvětlil. Průvodce Velkou Británií jasně praví, že jde o stavby ve stylu tzv. perpendikulární (šílené slovo!) gotiky ze 14. a 15.století, pro kterou je tato klenba příznačná. Mimochodem – ten dřevěný strop je falešný. Nahoře nad ním je ukryta skutečná funkční klenba z kamene.

Jdeme dál - k jedné z perel Oxfordu, Christ Church College.
Katedrála - nedílná součást této koleje - pochází z 12.století a pyšní se několika nej…
Je jednou z nejstarších budov ve městě, jednou z nejmenších katedrál v Anglii a jediným kostelem na světě, který slouží současně jako katedrála i univerzitní kaple ( a to až do dneška, jak ukazuje přehled bohoslužeb, které konají denně). Ale stejně přitažlivá je i pro nás ateisty. Nechci vás unavovat podrobným popisem vnitřního prostoru, ale neodpustím si několik zajímavostí: hrobka sv.Frideswídy, patronky Oxfordu, pokrytá nádhernými řezbami rostlin a tváří. Becketovo okno – nejstarší v katedrále, obsahuje panel znázorňující zavraždění arcibiskupa Thomase Becketa v Canterburské katedrále r. 1170.
Okno sv. Kateřiny z r. 1878 – světice má tvář Edity Liddelové, jejíž sestra Alice byla pro změnu inspirací ke knize Alenka v říši divů. Mimochodem, Alenku s Bílým Králíkem, Kočkou Šklíbou, Plameňákem a dalšími postavami lze spatřit v jednom z oken Velkého sálu Christ Church.

Ale nemusíte být znalci anglické historie, ani literatury, a přece máte o pár kroků dál pocit, že TADY to přece znáte.
Aby ne – na schodišti, kde právě stojíte, se přece řadili vyplašení adepti věd čarodějnických v předvečer svého prvního školního dne. A obrovská jídelna, podobná katedrále, je táž, kde se odehrávala všechna významná školní shromáždění. Vzpomínáte na snovou zář stovek svící volně plujících vzduchem?
Nejste –li fanoušky filmových dobrodružství Harryho Pottera, tak si je samozřejmě pamatovat nebudete, ale vy ostatní – vítejte v Bradavicích!
Inspirací pro jejich interiéry byly právě tyto prostory. A nejen inspirací, ono se tu i točilo. Jak se snáší magie (byť jen filmová) s křesťanským duchem, jímž jsou tyto prostory prodchnuty, to vážně nevím, ale fakt je , že to ve zdraví přežila jak jídelna, tak filmový štáb.

Vyhlídková trasa vede dál přes rozsáhlé nádvoří, kolem knihovny a obrazárny – jeden architektonický klenot vedle druhého. A nejlepší na tom je, že to nejsou mrtvé budovy, že se tady pořád vyučuje, bydlí a chodí na mši.
Něco mi to připomíná… ano, je to stejné jako v domě Paynových. Minulost a její skvosty tu nejsou určeny jen k oprašování a posvátné úctě, ale plynule přecházejí do přítomnosti. Jasně, že pokoje studentů jsou vybaveny trochu jinak než ve 12.století, ale genius loci tu vyzařuje z každého kusu kamene.
Poznatek číslo pět : Neopouštěj staré věci pro nové…nebo jednou spláčeš nad výdělkem.

Bylo by ovšem mylné domnívat se, že Oxford je jaksi sešněrován akademickou vážností a důstojností, připouštějící pouze pilné studium a žádnou zábavu.
Na Cornmarket Street jsme se přesvědčili, že příjemně a veselo může být i přímo na ulici.
Hned na rohu trio pouličních hudebníků láká kolemjdoucí na jazzové melodie. Máme přímo na ně pěkný výhled z kavárničky Starbuck´s (zase jsme neodolali těm velkým hrnkům lahodné kávy).

Osvěženi na těle i na duchu se loudáme kolem obchůdků a barů, až naši pozornost přitáhne podivný domek.
Nejen, že je na první pohled mnohem starší než okolní budovy, ale vypadá, že jeho stavitel měl buď notně popito, když se pouštěl do díla anebo neměl ani páru o existenci pravého úhlu. Přestože se jeho stěny rozbíhají do všech světových stran, stojí - a stojí tu už několik století.
Jistě by si vzhledem ke svému stáří zasloužil dát pod skleněný poklop, aby vydržel pro další generace, ale my už víme, že Angličané prostě nedělají muzejní exponát z něčeho, co může ještě docela dobře sloužit. Takže v domku sídlí zastoupení firmy Nokia a uvnitř panuje celkem čilý ruch. Historie a moderní technologie tu žijí v symbióze, jaká je k vidění jen málokde.

Ale to už nás přitahuje zpěv a hudba, vyluzovaná skupinkou temperamentních muzikantů tmavé pleti ( podle účesů to odhaduju na Karibik). Jednoduchá melodie se nám dostává okamžitě pod kůži a ještě, než si v širokém kruhu přihlížejících najdeme to nejlepší místečko, máme chuť se k nim přidat.
Dva páry tanečníků se vlní v rytmu a z každého kousku jejich těla čiší živočišná radost z pohybu. Předvádějí něco mezi tancem a ritualizovaným zpodobněním milostného aktu. Je to strhující a srozumitelné všem divákům bez ohledu na národnost či náboženství. Nikomu přitom zcela zjevně nevadí, že se to odehrává jen několik kroků od kostelních dveří. Ta hudba probouzí v lidské mysli jakýsi základní instinkt - něco zasutého a prastarého, mnohem staršího než křesťanská víra a než jakákoliv víra vůbec.
Když hudebníci svou produkci skončí, je náhlé ticho téměř bolestivým procitnutím z příjemného transu. Pak se rozlehne potlesk, ale to už „přírodní lidé“ obcházejí diváky s nabídkou svého CD. Cena 12 liber. No - nekupte to za ty peníze. No - nekoupili jsme, zato jsme se hezky rychle vrátili do reality 21.století.
Ale zábavě na Cornmarket Street ještě není konec.

O pár metrů dál narazíme na kouzelníka – iluzionistu. Před našimi zraky spolyká pár žiletek a jen tak mimochodem se během dvou minut dostane ze sevření těžkého zamčeného řetězu a svěrací kazajky, do níž ho velice pečlivě zašněroval (rovněž před našimi zraky) dobrovolník z publika. Snaživému učedníku Davida Copperfielda se dostává potlesku a taky trochy peněz. Přestože s úsměvem prohlašuje, že menší než stolibrovky nebere, nakonec se musí spokojit s drobnými.

Jen kousek od věže zvané Carfax Tower se nachází oxfordský hrad, pocházející z 11.století. Nejde však o žádné orlí hnízdo na strmé skále ( ostatně - strmé skály byste v této nížině hledali opravdu marně). Je to klasický městský hrad, postavený na rovině a obklopený (dnes tedy spíše pohlcený) okolní zástavbou. Deset století existence se na něm pochopitelně podepsalo, takže z původně majestátní pevnosti toho už moc nezbylo.

Třebaže Anglie doslova hýří prastarými stavbami, jen málo jich leží úplně v rozvalinách, a tak se i v Oxfordu pokusili svůj hrad opět přivést k životu. Ovšem způsobem, ze kterého by české památkáře nejspíš trefil šlak. Místo, aby se snažili chybějící části dostavět ve stejném stylu a za použití starých technologií tak, aby se nové příliš neodlišovalo od původního, jednoduše „zalátali“ díry pomocí přístavků, můstků a dokonce výtahové šachty – z materiálu ryze moderního, z plexiskla.
Už slyším kvílet staromilce a zastánce historických replik, ale světe div se, ono to zas tak strašně nevypadá. Možná i proto, že hrad není jen hrad, ale taky galerie a seskupení několika příjemných restaurací. Díky tomu s koncem turistické sezóny nezůstává mrtvý a zavřený, ale má dostatek návštěvníků po celý rok.
Čas se nachýlil a tak se vracíme autobusem zpět na záchytné parkoviště, kde na nás oddaně čeká neukradené a nevykradené auto.
Po večeři ještě malá procházka mezi usedlostmi a koňskými ohradami a pak už rychle spát. Zítra nás čeká poslední velký výlet.