A je tu poslední ráno.
Končí naše malá, vlastně úplně nepatrná ochutnávka země, v níž se před dávnými věky smísili severští Sasové s původními Kelty a následně s Normany a jejichž potomky zná svět pod jménem Britové. Země, kde se dodnes mísí národy a národnosti… země, která vždy měla a pořád má příchozím co nabídnout.
Nedali jsme si sice čaj o páté v kamenném panském sídle, neochutnali pravý anglický pudink, ani si nevsadili na zaručeného favorita dostihů v Ascotu, ale to nevadí. Aspoň se máme pořád na co těšit.

Je to jako film puštěný pozpátku: nádraží ve Twyfordu, čisté vagony British Railways, mumraj v metru i popojíždění autobusů na Victoria Green Line. Náš žluťásek už čeká a tak se usadíme na svých místech a s překvapením zjišťujeme, že se spolu s námi vrací i velká část našich původních spolupasažérů. Ve chřtánu velkoměsta zůstali jen slovenští Romové, ale u těch stejně nikdo nepřepokládal, že sem jedou obdivovat historické památky.

Možná jste si taky všimli toho prazvláštního jevu: ač stejná, ubíhá zpáteční cesta vždycky rychleji. Psychologové to vědecky zdůvodňují tím, že náš mozek si pamatuje jakési záchytné body z cesty tam, při návratu se pak od nich „odráží“ a proto se zdá, že vzdálenost mezi nimi je kratší. Možná na tom něco bude.

Ale jeden „záchytný bod“ jsme si pamatovat nemohli, jednoduše proto, že při cestě tam nebyl vidět. Za to teď, když se suneme šnečím tempem na seřadiště ve Folkestone, si jej můžeme vychutnat. Vlevo na svahu nad námi se nachází obrovský bílý kůň s vlající hřívou, zachycený ve skoku.
Byl vytvořen před několika lety způsobem takřka poloilegálním a vyvolal tehdy dokonce debatu o možném poškození tamější lokality, která je domovem vzácných druhů orchidejí. Zřejmě se tak někdo chtěl zviditelnit…a podařilo se.
Obraz vznikl odstraněním svrchní vrstvy půdy do hloubky, až na křídové podloží, takže se jeho obrys ostře odráží od zelené okolní trávy.

Podobných megakoní je ve Velké Británii hned několik, ale prakticky všechny jsou jen novodobými napodobeninami velmi jednoduché siluety Bílého koně z Uffingtonu, jehož stáří se odhaduje minimálně na tři tisíce let.

Jelikož se poblíž uffingtonského koně nachází pozůstatky hradiště z doby bronzové, usuzují mnozí, že šlo o kmenový symbol, jenž byl v nějakém vztahu k obyvatelům hradiště. Jiní badatelé se domnívají, že jde o projev kultu slunečního koně, který byl uctíván v keltské Británii.
Vzhledem k tomu, že rytina měří cca 110 metrů a tudíž je dobře viditelná pouze vysoko ze vzduchu, pořád zůstává otázka, co dávné lidi vedlo k vytvoření takového monumentu. Byla snad jejich práce určena pouze bohům, kteří jediní mohou shlížet z nebeských výšin?
Kdoví…
Na záhadách je nejhezčí to, že si je můžete vykládat tisíci způsoby a stejně ve vás zůstane ona dráždivá nejistota, že to všechno vlastně může být úplně jinak.

Jsou loučení těžká a smutná, protože navždy… a jsou ta, jež v sobě nesou naději na opětovné shledání. Já věřím, že se sem ještě vrátíme.
Někdy.
Určitě.