Je jako vítr. Jako bouře a jindy zase jako jemný vánek, co vám jen pročesává vlasy. Dokáže být dravá a vášnivá jako uragán anebo líná, tiše vábivá. Kolikrát máte chuť ji obejmout a zlíbat, aniž byste vzali na vědomí, že vám může i tvrdě ublížit. Taková je.
Já to nevěděl. Nechával jsem se jí unášet a nevěděl jsem, jak na to doplatím.
Přišla jako blesk z čistého nebe a na prchavou chvíli mi ukázala svět. A pak byla najednou pryč. Tajemná a záhadná. Jako oceán.
Básník by napsal, že je to víla, mořská panna, co nedává námořníkům spát. Ale já vím, jaká doopravdy je.
Siréna.
Tmou opředená svůdkyně.
Nevěsta noci.
Upíří milenka.
Ďáblova dcera.
Je daleko a přece blízko. Leckdy stačí jen natáhnout ruku a může vás snadno stáhnout na svých spár. Taková je. Zoufalost. Bezmocnost. Bázlivost. Jde ruku v ruce se Strachem a jejím bratrem je sám Děs. To je ona! Noční můra. Dáma pod hvězdami létající na křídlech Bázně.
Její tvář je bledá, oči má hluboké a černé. Jako nicota. Je štíhlá s přednostmi ženství. Krásná a nedotknutelná. Pod levou lopatkou má klikatou jizvu. A šaty nosí bílé jako sníh a potrhané jako lesní divoženka.
Je slepá vůči lásce. Je má. Je to Bolest, kterou jsi mi způsobila ty. Jen ty a žádná jiná. A ta jizva, co má Bolest pod lopatkou, tou jsi mi vytrhla srdce. Ještě na tvé dlani tlouklo. Volalo o život. O šanci. O nový začátek. Ale tys ho zahodila do prachu, kde se naposled sevřelo ve smrtelné křeči zklamání ...
Když jsem tě poprvé poznal, bylas ještě mladičká slečna. Pracovalas v otcově krámku s ovocem a ruce ti pokaždé, když ses mě dotýkala, nádherně vonívaly po pomerančích. Rty chutnaly po vanilce a vlasy ... vlasy jsi měla ohnivé jako skořici. A při těch několika slastných nocích měla tvá kůže příchuť ananasu.
Když jsem tě poprvé poznal, bylas tak nevinná a krásná.
A já byl mafiánský král, který se toulal podsvětím po té, co jeho klan rozprášili na maděru. Už si ani nevzpomínám, jak jsme se vlastně seznámili. Vím jen, že jsme se často procházeli po té louce schované v lese. Častokrát jsem tam na tebe chodil čekávat. Léhával jsem si do té nejměkčí trávy široko daleko, pozoroval modrou klenbu nad lesem a u toho jsem maličkou chudobku okrádal o lístečky. Přijde, nepřijde. Políbím ji, nepolíbím ji. Zarážející, že jsem přemýšlel o tomto a váhal jsem. Nikdy dřív bych se nad tím nerozmýšlel, vždy jsem si brával, co jsem chtěl. Ale ty jsi byla jiná ... nedotknutelná, nerozluštitelná.
Ani nevím jak, ale najednou jsme spolu každou noc usínali. Vždy jsem se k tobě mohl schoulit jako bojácné dítě. A přitom jsem věděl, že jedině s tebou mi bude nejlépe. Cítil jsem ten pocit bezpečí, pochopení, věděl jsem, že mi rozumíš. Jako kdyby jsi hlídala můj vnitřní klid.
A pak přišla krize. Krámek tvého otce zavřeli a tys přestala vonět pomeranči a vanilkou. Už jsi nebyla tak hřejivá, přívětivá. Jako kdyby jsi vyrostla, dospěla. Stala se z tebe žena, vášnivá a prudká. Ale zároveň s tím jsi ztrácela cit. Něžnost a svůj dívčí půvab. A jednou jsi nepřišla vůbec. Hledal jsem tě.
Objevil jsem tě náhodou v té staré továrně. Vidím to stále jako dnes. Vymlácená okna, všude zápach rozkladu a plísně. Strhaná omítka, spálené zdi, všude po podlahách se válely nánosy ptačího trusu, roztrhané boty, kusy oblečení. Vše bylo cítit minulostí a požárem, který tu továrnu spolkl jako borůvku. Bylo tam ten podvečer chladno a šero.
Stálas u zdi ve svých oblíbených bílých šatech. Jako víla. Mělas rozpřažené ruce obrácené dlaněmi vzhůru, jako by k nebesům. Oči upřené na mě. Na mou zbědovanou tvář, která se snad nikdy nenaučila milovat. Pak se dveře za tebou otevřely a v nich se objevil ten chlap. Vysoký, černovlasý. Přitiskl se k tobě zezadu a tvrdě tě stisknul. Zařval jsem. Patřilas mně! Bylas jen má! Neměl právo se tě ani dotknout! Nemiloval jsem tě, ale bylas skoro jako můj majetek!
Musel jsem se rozeběhnout, abych překonal celou obrovskou halu. Až potom jsem si všiml, že řetězy, které tě měly poutat ke stěně jsou jenom imitací. Sám jsem se chytil do pasti. Do tvé pasti, když tě ten chlap poštval proti mně. Vrhla ses na mě jako šelma. Jako siréna. Bestie, která chce jen zabít a nic jiného ji nezajímá. Oči ti ztemněly. Bylas mrtvá.
V šoku jsem jen cítil, jak jsem tvrdě dopadl na záda, a pak se zatočil strop. Kromě křečí v těle a v hrudi jsem vnímal jen hlas v hlavě. Tvůj hlas. Vyprávěl mi příběh o jedné dívce, která utonula. Měla mandlové oči a vanilková ústa. Skočila do toho jezera ve skalách, chtěla vzlétnout. Ale z křídel naděje jí v okamžiku opadala všechna peříčka. Nemohla letět. Někdo jí špatně poradil. Někdo ji nemiloval.
Dopadla do hluboké vody a ruce se jí zamotaly do dlouhých bílých pavučinkových šatů. Utopila se. Ale nemilovaná nemohla odejít bez pomsty. Proto tě poslala, abys za ni splatila dluh.
Potom jsem už pochopil, proč vytahuješ ten štíhlý nůž.
Ostrá bolest.
Tlukot srdce.
Ticho.
Konec.

Jsi už spokojená, dívko s vůní pomerančů?