.

…pak se objevil do třetice
prázdné ruce plné naděje
v očích příslib věčného jara
(říkal že našeho)
dal tvému obrazu rám
a sfoukl z něj nánosy prachu

…pořád ještě zaliti do skla
vidíme (!) barvy
cítíme ten žár
zlehka se dotýkáme
a dělí nás tak moc
málo
srdce nám o sebe cinkají
svým tlukotem

kořeny mých jabloní
nezastavilo ani studené sklo
prorostly tebou
a já mám hroty tvých šípů
pevně pod kůží
není úniku
a nechce být…

pavučina budoucnosti
protkala náš skleněný vrch…
až z jejích nitek budou provazy
rozletí se konečně na tisíc střepů
a my přepevně svázáni
náruč plnou měděných jablek
budem naslouchat tomu vzdalujícímu se hlasu:

za to žes uměla čekat
............................... sbírat
........................................ nést…

už ani slovo o rose
nebo křišťálových křídlech
jen že mám věřit
tobě věřit…

asi zas začnu věřit andělům

.