Málková stála u plotu, který dělil její pozemek od Vandiny zahrady, a naslouchala, jestli se z domu neozve dětský pláč. Ve tváři měla dychtivý výraz mrchožrouta, který trpělivě obchází dokonávající kořist.
Když ji Vanda míjela, beze slova se odvrátila a odšourala se zpátky k sobě. Díky za hlídání… hyeno.
Vašík se samozřejmě nevzbudil, i v tom největším dusnu spával jako dřevo. Vanda stála nad postýlkou, láskyplně pozorovala jeho zrůžovělou tvářičku, ale útroby jí svírala křeč.

O dvě hodiny později držela chlapečka v náručí, zatímco jeho prstíky a pusa hledaly Vandin nalitý prs. Pořád ho ještě kojila, i když měl už osm měsíců. Nechtěla se vzdát té malátné slasti, která se jí přitom pokaždé rozlila tělem. Václav míval stejně měkké a citlivé rty.
Přebalila Vašíka, navlékla mu dlouhé bavlněné tričko a zbytek tělíčka natřela opalovacím krémem.
„Pojedeme na procházku, broučku, co říkáš? Nakoupíme mlíčko a piškoty a pak se podíváme za tátou.“

Krámek se zbožím velmi míšeným byl na opačné straně Krakorce. Vanda musela projet celou vesnicí, ale doufala, že nepolevující vedro donutí obyvatele zůstat ještě doma v chládku. Nemýlila se. Silnice byla prázdná, ani na lavičce pod lipou už nikdo neseděl.
Na trávníku před krámem ležel Hanousek. Možná spal, ale mohl být taky klidně mrtvý, protože se nepohnul, ani když mu do pootevřených úst vlezlo několik lesklých masařek.
Vanda přejela kolem co nejtišeji. Nestála o pozornost věčně opilého bezdomovce, který žil (či spíše pil) týden v měsíci ze sociálních dávek a po ten zbytek z jakési zvrácené solidarity vesnice. Nikdo mu nenabídl práci, jídlo, ani slušné bydlení (zemljanka na kraji lesa, kde přespával, se opravdu za slušný byt považovat nedala), zato plných pivních lahví měl kolem sebe vždycky dost.
Zaparkovala kočárek vedle dveří a vzala Vašíka do náručí. Byl těžký a pořád se vrtěl, ale venku ho (poté, co přistihla Hanouska, jak cpe do kočárku psí hovínka) nechat nechtěla.
V obchodě bylo prázdno. S tím počítala. Vlastně tak chodila nakupovat schválně, aby se vyhnula němým a přesto velice výmluvným pohledům ostatních žen. Prodavačka se na Vandu nedívala. S očima upřenýma kamsi do prostoru vyskládala na pult požadované zboží, shrábla peníze a lhostejně začala přerovnávat kuřecí stehna v mrazáku.
Vašík dostal do ruky dva kulaté piškoty a se spokojeným broukáním je drobil kolem sebe, zatímco Vanda zamířila s kočárkem ke hřbitovu.

Byl to hodně starý hřbitov.
Desítky hrobů se tlačily na sebe i na kamennou zeď kolem a cestičky mezi nimi byly tak úzké, že se sem lidé sotva mohli protáhnout po jednom.
A všude stále táž jména. Pudil, Vychodil, Bednář, Zatloukal. A taky Hamerník, Brtník, Křivohlávek, Sedlák. Ani jeden Novák (prý nejrozšířenější české příjmení). A žádný Lang.
Některé náhrobní desky byly popsány odshora dolů, ty nejstarší, už nečitelné měly nápisy vyryté švabachem. Za obvodovou zdí se vypínaly mohutné duby a zastiňovaly tenhle čtverec posvěcené půdy dokonce i teď, v parném a jasném dni.

Vanda nechala kočárek i s nákupem před bránou a dovnitř vešla s dítětem na ruce. Rozhlédla se, ale ani tady nebylo kromě ní doslova a do písmene živé duše. Jako pokaždé jí naskočila husí kůže. Propletla se bludištěm křížů a mramorových náhrobků až k místu, kde pod černou deskou, lesklou jako obsidiánové zrcadlo, ležel Václav.
Posadila chlapečka do suché, šustící trávy a vytáhla z kapsy šortek svíčku a krabičku sirek. Co na tom, že proti slunečním paprskům neměl plamínek svíčky šanci. Stejně to bylo jen prázdné gesto, jen cosi, co dělala, protože to bylo… co vlastně? Slušné, patřičné, správné?

To, co spočívalo dole, nebyl její manžel. Bylo to jen – tělo. Pravda, děsivě známé, ale s každým dalším dnem více podléhající rozkladu a ztrácející lidskou podobu. Zakázala si myslet na to, jak asi po pěti měsících v hrobě vypadá. Nezáleželo na tom. Bylo to jen tělo, jemuž chybělo to podstatné – hlas, pohled, úsměv. Všechno to nehmotné, co duše půjčuje tělu při narození a co si po smrti zase bere zpět. K čemu bylo světlo svíčky, když ho stejně nemohl vidět?
Skutečný Václav Vandu nikdy neopustil. Zůstal v její hlavě, v jejích snech a v jejích vzpomínkách.

Přiklopila svíčku skleněnou baňkou, aby ji nesfoukl vítr (což by byl úkaz vskutku nevídaný, protože už týden se nikde nepohnul ani lísteček), když vtom se od brány ozvalo vyzvánění jejího mobilu.
Konečně! Někdo volá na můj inzerát!
Vanda sklouzla očima k Vašíkovi, který se zájmem rozebíral hlavičku kopretiny na jednotlivé plátky.
„Hned jsem zpátky, miláčku, jen si donesu mobil,ano?“
Chvíli trvalo, než ho vydolovala z tašky. Číslo nepatřilo nikomu známému. Takže přece!

„Hamerníková, prosím.“
„To vy… jste dávala ten inzerát?“
Znělo to spíš jako inzeráááát. Ženský hlas, afektovaný tón, pražský přízvuk. Žádné Dobrý den. Vanda se podvědomě naježila.
„Ano, já. Ubytování v krásném prostředí…“
„No jistě, to je on,“ přerušila ji ta žena. „ Ale chybí tam, kdeže to vaše ubytování vlastně je?“
Vanda jí to pověděla.
„Krakorec? Neznám. To bude asi někde na konci světa,že?“
Na konci světa, tak tomu říkali s Václavem. I na konci světa potřebují trochu čerstvé krve….pamatuješ?
„Dá se to tak říct, je tu skutečně nádherná příroda. Nedotčená…“ nutila se Vanda do zdvořilosti. Nejraději by s tím telefonem praštila, ale byl to první zájemce – a dost možná, že i poslední. Nesmí tu ženskou odradit. Ale ukázalo, že to nebude nutné.
„Příroda… aha. A co nějaké možnosti kulturního vyžití? Kino, divadlo… Nebo sport. Určitě u vás máte aspoň akvapark, tenisové kurty, halu na squash, koňskou farmu, půjčovnu horských kol…“ hlas na druhé straně se odmlčel, jako by se vypočítáváním atrakcí k smrti unavil.
Počítají se mezi kulturní vyžití taky hlasy, které občas Vanda s Václavem slýchali v domě? Asi ne. Duchové jsou in leda v Anglii.
„Obávám se, že ne,“ řekla omluvně Vanda. „Ale je tu ideální terén na vycházky do přírody…“
„Vycházky. Jistě. Vypadá to, že jedinou vymožeností civilizace ve vašem kraji je stožár mobilního operátora. A kolik za ten nedotčený ráj chcete? Na osobu za týden?“
Vanda si rychle zopakovala pečlivě spočítanou částku – a pak řekla sumu o třetinu nižší.
„To jste se zbláznila, néé? To je vydírání. Za ty prachy mám letecký zájezd na Kanáry!“
„Tak si ho pěkně užijte,“ neudržela se Vanda. „ A nezapomeňte si doma pytlík s ledem!“
„S ledem? Na co pytlík s ledem?“
„Abyste si měla čím chladit koště! Mohlo by se vám po cestě přehřát!“
„No todle, co si dovolu…“

Cvak. Hovor ukončen. Hodila mobil zpátky do tašky a teprve teď si uvědomila, že pořád ještě stojí před hřbitovní bránou. A Vašíka nechala samotného. Rozběhla se zpátky. Ale chlapeček byl pryč.
Do Vandy jako by hrom udeřil. Kam mohlo zmizet batole, které ještě neumí chodit? Vždyť odešla sotva na dvě minuty! Určitě nebude daleko… snad ve vedlejší uličce. Rychle prohledala nejbližší okolí, ale po Vašíkovi jakoby se zem slehla. Cítila, že se jí začíná zmocňovat děs. Proč sem jen chodila? Nesnáší to tu. Nikdy nesnášela hřbitovy, prosáklé tichem a pochmurnou připomínkou smrtelnosti. Vandičko, tady nesmíš běhat… nemůžeš mluvit tak nahlas... a nesahej na ty květiny!

„Vašíku! Broučku! Kde jsi?“ vykřikla. Kašlala na to, že ji učili, aby
na takovém místě jen šeptala. Ale místo hlasitého zvolání se jí z hrdla vydralo jen jakési zachrčení. Plíce se jí změnily v těžké pytlíky plné písku, hrudník se přestal zdvíhat a srdce strnulo v očekávání věcí příštích. Nemůžu dýchat… nemůžu mluvit… pomozte mi někdo… ztratila jsem dítě!
Nepanikař, holka. Mysli hlavou… Václavův hlas (ať už zazněl odkudkoliv) ji zase vrátil do reality. Uvědomila si , jak rychle umí Vašík pelášit po čtyřech. Dokázal se přemístit z obýváku do kuchyně v několika vteřinách. Takže může být… prakticky kdekoliv.

Hřbitov nebyl příliš rozlehlý, ale ve výhledu bránily nejen náhrobky, ale taky vzrostlé túje a jalovce. Nemělo smysl ani vzít to systematicky. Tenhle hřbitov žádný systém neměl. Byla to dokonalá změť hrobů, vykopaných v nejnemožnějších úhlech a velikostech. Pravoúhlé cestičky? Nechte si zdát. Vanda se pustila do hledání se zarputilostí teriéra. Napínala uši, jestli neuslyší pláč a modlila se, aby tu někde nebyla vykopaná čerstvá jáma, do které by se chlapeček mohl skutálet. Míjela kamenné desky, hladké i rozpraskané věky, nahlížela za náhrobky i pod převislé větve keřů. Netrvalo ani deset minut, než ho našla, ale měla pocit, že za tu chvíli zestárla o deset let.

Ležel na bříšku vedle malého, zpola zarostlého hrobu. Měl špinavé a rozedřené dlaně i kolena, ale únava byla silnější než bolest. Spal. Vanda ho popadla do náruče a přitiskla k sobě. Vašík otevřel oči, ale když spatřil máminu tvář, zase klidně usnul.
„Chlapečku můj… ty tuláku, kams mi to utekl? Maminka se o tebe bála…“ šeptala mu do zpocených vlásků, když vtom její pohled sklouzl na zvětralý náhrobek.

Venoušek Hamerník
20.2.1908 – 23.10.1908
Spinkej sladce

Stejné jméno, stejný věk. Taky mu bylo osm měsíců, když….
Tentokrát Vanda zaječela z plných plic. U brány se ocitla, ani nevěděla, jak. Položila spící dítě do kočárku a pádila pryč, jako by jí za patami hořelo.
Nikdy, už sem nikdy nepůjdu. Kašlu na konvence, kašlu na všechno, co se má správně dělat. Ať to dělají ti druzí. Já nebudu. Nechci.

Než došla k prvním domkům, trochu se uklidnila. A pak se tlumeně, z hloubi tašky, udušený pod sáčkem s rohlíky, znova ozval mobil.
Nechala ho zvonit. Jestli je to ta ženská, ať si rovnou trhne nohou. A jestli je to někdo jiný, tak taky.