Do večera dal telefon o sobě vědět ještě pětkrát. Nebyla to ta ženská, ale Vanda jej stejně nezvedla, i když volal podle čísla stále týž člověk.
Trvalo dlouho, než té noci usnula, s rukou prostrčenou mezi mřížemi Vašíkovy postýlky, s nataženým ukazováčkem, který pevně svírala synkova dlaň.

Seděla v kuchyni, nohu položenou na dřevěné stoličce a kojila.
Za okny se pomalu smrákalo.
Václav vešel dovnitř.
„Všechno nejlepší k svátku, lásko.“
Čekala kytku, čokoládu, nějakou drobnost, ale rozhodně ne talíř satelitní antény, který Václav nesl před sebou jako rytíř svůj štít.
„Jsme tady sice na konci světa,“ prohlásil, „ ale nic nám nezabrání, abychom si ten svět nepozvali k nám obýváku. Až tohle nainstaluju, budeme chytat nejmíň padesát programů. Už tady nebudeš přes den samotinká a opuštěná.“
Musela se usmát. Dárek pro mě? Ani náhodou. Chlapi dobře vědí, jak zabít dvě mouchy jednou ranou. Obdarovat manželku něčím takovým vypadá sice galantně, ale radost tím udělají hlavně sami sobě. Ach jo, tyhle hračky velkých kluků - hlavně když jsou nadupané a výkonné.
Vlastně mám štěstí, že jsem nedostala tu příklepovou vrtačku, co o ní Václav před týdnem básnil, pomyslela si a opáčila: „A na co nám to bude? Když neumíme anglicky, německy, francouzsky, o španělštině ani nemluvě?“
„Bez obav, těch pořadů v češtině je tolik, že budeš kanály přepínat celý den a stejně to všechno nestačíš skouknout.“
„Ty si vážně myslíš, že mám celý den čas sedět u bedny? Mám práci,“ připomněla mu.
„Práci? Když jsi na dovolené? Děláš si legraci?“
„Nevím, kterej mudrc tomu dal název mateřská dovolená, ale klidně bych si to s ním vyměnila. Ať si to na chvíli zkusí …“
„Jasně,“ kývl. „Tak já jdu na tu střechu.“
„Už na to nebudeš vidět,“ namítla.
„Hloupost. Podívej, jak je venku jasno.“ Měl pravdu. Slunce už sice zapadlo, ale krajina zářila zvláštním bělostným třpytem čerstvě napadaného sněhu.
„A navíc mám čelovku,“ dodal.“ To bude úplně stačit na tu chvilku. Všechno jsem připravil, jenom ten talíř upevním a hotovo.“
„Omrznou ti prsty,“ nehodlala mu nechat poslední slovo. Vůbec se jí nelíbila představa, že Václav poleze na kluzkou střechu kvůli pitomým pár programům navíc. „Omrznou, zčernají a upadnou. A čím mě pak budeš hladit?“
Obdařil ji spikleneckým pohledem. „Nech se překvapit.“
A vyšel z pokoje i z jejího života.

O chvíli později, zrovna když si přendala dítě ke druhému prsu, se mihl za oknem temný stín a něco prsklo, jako když z tuby kečupu vyletí spolu se vzduchem posledních pár kapek. Žádná rána, ani výkřik. Koho by napadlo, že život končí prsknutím?

Vanda otevřela oči.
Každou noc jí paměť jako pokažený gramofon přehrávala tuhle scénu. Znovu a znovu. A pokaždé se vzbudila dřív, než mohla vykročit ke dveřím, vyjít před dům a uvidět svého muže, tu velkou polámanou loutku s groteskně rozhozenýma rukama a mozkem kečupovitě rozcáknutým na dlažbě. Satelit na střeše svítil do šera jako měsíc v úplňku.

Sem už ji vzpomínky milosrdně nepouštěly. Zahalily do tlustého kokonu i ty hrozné dny, které následovaly pak. Hysterický křik Vencovy matky uprostřed pohřebního obřadu Zabilas mi syna, ty vražednice… odvedlas ho z domu a teď je mrtvý… i chladnou nenávist ve tchánových očích… Za tohle zaplatíš…
Ale úleva v tom nebyla žádná. Zapomnění se nekonalo. Všechno živé a bolestné dál zůstávalo pod povrchem času a Vanda se děsila chvíle, kdy to vyhřezne ven. Ani na okamžik ji ale nenapadlo, aby z vesnice odešla. Před některými věcmi se stejně neschováte. A pak – dlužila to Václavovi. Vždycky si přál, aby jeho děti vyrůstaly tady .
I když to dítě nakonec bylo pouze jedno, Vanda se rozhodla, že zůstane. To ještě netušila, jak těžké to může být.

Opatrně vymanila prst z Vašíkova sevření a vstala. Věděla, že teď nejmíň hodinu neusne, a tak si zašla do kuchyně uvařit trochu kakaa. Cestou zahlédla na stole rozsvícený display mobilu. Další nepřijatý hovor. Zvláštní, neslyšela ho zvonit. Ten člověk je hodně neodbytný. Na okamžik byla v pokušení zavolat mu zpátky, ale místo toho jen vypila hrnek teplého nápoje a zavrtala se znovu pod peřinu. Namísto obvyklého převalování se ocitla zpátky ve snu.

Čekala, co přijde, zatímco dítě bezstarostně sálo dál. A pak jí vnitřnosti zkameněly hrůzou. Dveře se otevřely a dovnitř vešel Václav… Místo montérek měl na sobě tmavohnědý oblek, ve kterém se ženil a ve kterém ho pochovali. Hlava na zlomeném krku mu přepadávala na prsa a odhalovala roztříštěný vrchlík lebky, ze kterého trčely úlomky kostí jako zubaté ostří. Jedna oční bulva mu chyběla úplně a druhá, zalitá krví, zběsile rejdila v důlku v marné snaze zaostřit pohled na Vandu místo na kuchyňské linoleum.

Bezhlese zírala, jak se k ní blíží a v duchu si opakovala dětskou mantru proti strachu: To se mi zdá, nic to není, probudím se, je to sen, není to skutečné, není… nesmím křičet… nesmím…
„Co na mě tak čumíš?“
Nebyl to jeho hlas, co vyšlo z úst, naběhlých k nepoznání. Cosi cizího navléklo na sebe Václavovo tělo jako maškarní kostým. Možná to byla Smrt.
Václav se náhle popadl oběma rukama za tváře a zdvihl hlavu tam, kam patřila. Zahlédla jeho temně fialový obličej. Desítky jedových váčků, které zdobily jeho tvář jako bizarní tetování, se téměř ztrácely v nestvůrném otoku. Anafylaktický šok, řekl lékař. Byl mrtvý, ještě než dopadl na zem.

„Co to je?“ Václav ukázal na dítě ve Vandině náručí. Pustil přitom hlavu, která se zakymácela a s nechutným křupnutím spadla na pravé rameno. Vandě se zvedl žaludek… opakuj si - je to sen, není to skutečné... Nevěděla sice jak, přesto ze sebe dokázala sípavě vypravit:
„Náš syn přece. Vašík.“
„Nelíbí se mi. Dej ho pryč.“
„Ne.“
Vanda couvla před rukou, která znenadání hrábla po dítěti. Do nosu ji udeřil závan neskutečného puchu. Při tom pohybu mu z dlaně odpadly kusy zetlelého masa a odhalily záprstní kůstky. Jenom na konečcích prstů se ještě držely nazelenalé cáry kůže.
Rozkládal se jí před očima. Mantra byla k ničemu. Bylo to skutečné. Sny nesmrdí. A nerozkládají se.

Vanda přitiskla chlapečka k sobě a sklouzla ze židle. Musí pryč -
a to hned. Václav byl rychlejší. Popadl ji za rameno a nečekanou silou otočil k sobě. Hlava mu už zase visela dolů. Pokožka na jeho tvářích se napjala - a pak praskla. Znělo to, jako když se trhá zteřelé plátno. Z ran vystříkla nažloutlá olejovitá tekutina a potřísnila Vandina prsa i Vašíkovu tvářičku. Vanda se zlomila v pase. Už nedokázala zadržet nával zvracení. Třásla se jako osika a její objetí povolilo. Chlapeček se rozplakal, ale v okamžiku, kdy ho Václav vyškubl z matčina náručí, náhle ztichnul.

„Řek sem, abys mi ho dala. Tobě už není k ničemu.“
Držel Vašíka pod krkem jako neposlušné štěně. Napřímila se, pramínky žaludeční šťávy jí stékaly po bradě a krku až do rýhy mezi ňadry, a pak s hrůzou zjistila, že se chlapečkovy dokořán otevřené oči potahují skelným povlakem. Byl mrtvý, věděla, že je mrtvý. Sevřené hrdlo povolilo a ona začala křičet. Václav lhostejně odhodil tělíčko do kouta.
„Neřvi, udělám ti lepšího. Už je čas,“ zachrčel a srazil svou ženu na podlahu.
Kostnatými pařáty, ve které se mezitím proměnily jeho ruce, z ní systematicky strhával oblečení, zanechávaje přitom na její kůži hluboké krvácející šrámy. Pak na ni nalehl a beztvará masa rozpadlého obličeje jí zakryla oči a naplnila křičící ústa. Konečně ztratila vědomí a …

…a probudila se. Ležela na zemi, noční košili vyhrnutou až k bradě.
Na stehnech a prsou mokvaly dlouhé rány, za nehty měla krev. Ztěžka se zvedla a potácivě jako stařena se sunula do koupelny. Svlékla si košili a pustila sprchu. Velké zrcadlo na protější stěně věrně odráželo její zpustošené tělo. Podívala se jen jednou, pak odvrátila zrak. Ledová voda jí stékala po kůži, ale Vanda žádný chlad necítila, jen žár, který jí propaloval útroby. Bez údivu pozorovala, jak se škrábance uzavírají, blednou a nakonec mizí. Když vylezla z vany, byla prokřehlá do morku kostí, ale neměla na sobě jediný šrám.

Utřela se, ale neoblékla. Posadila se na okraj vany a otupěle zírala na vzorek dlažby. Tělo se zdálo být v pořádku, avšak mysl ne. Nedokázala se přinutit k návratu do ložnice. Měla panickou hrůzu z toho, že na podlaze uvidí bezvládné Vašíkovo tělo a v posteli, za závěsem nebo ve skříni bude čekat On. Václav, její milenec a manžel – a po dnešku i její noční můra.

Nakonec se zvedla a přešla do kuchyně. Mobil ležel na stole tak , jak jej tam odpoledne nechala, a jeho display stále svítil. Počet nepřijatých hovorů se zvýšil na osm. Poslední před několika minutami. To byla ve sprše a smývala ze sebe stopy Václavových rukou.
Vanda se zachvěla při vzpomínce na dotek těch slizkých kostí. Neřvi, udělám ti lepšího…
Prudce otevřela vrchní skříňku a vytáhla načatou láhev skotské. To bylo Václavovo pití, ona whisky nesnášela. Ale teď si nalila plnou odlivku a na ex ji vypila. Mozek jí poskočil v lebce jako po ráně palicí, žaludek se zkroutil do klubíčka, ale kupodivu se cítila mnohem líp. Jen kdyby tu nebylo takové ticho…
Popadla telefon a vytočila číslo, které okupovalo paměť jejího mobilu. Potřebovala slyšet lidský hlas, jakýkoliv živý hlas, jen aby se ujistila, že ta hrůza je už pryč.