vyhlížím svůj ztracený obzor příčetnosti
a někde v Africe se zatím bubnuje
za déšť a za úrodu

to co mně přebývá
jinde chybí

v udržování rovnováhy nejsem vůbec dobrá
mám sklon tlouct se ode zdi ke zdi
a pochodovat jako bych měla jednu nohu kratší

v hlavě o pár koleček víc
na skřipci hodinového strojku
naslouchám těm bubnům

rytmus na rozdíl od rovnováhy
držím poměrně snadno
taky sliby
nezačínám co nemůžu dokončit
a ty konce nakonec přicházej tak nějak samy
někdy uprostřed
jindy hned zkraje
málokdy až na konci

nesvírám ruce v pěst
a všechno mi leží na dlaních
prochází se v mých čarách
a berou

čím

       dál

                více

                           méně

                                   mám

co zůstává