Alexandr nezavolal, zato se ozvali další dva zájemci, ale Vanda je odmítla s tím, že dům už je na celé léto obsazený. Uvědomovala si, že se chová nesmyslně, ale nechtěla, aby tu Alexandr (Alex, jak mu v duchu říkala) našel někoho cizího, až přijede. Jestli přijede.
Jak dny míjely, začínala o tom Vanda pochybovat. Jejich noční rozhovor se s uplývajícím časem zdál stále méně skutečný a jen číslo uložené v mobilu dosvědčovalo, že se to všechno neodehrálo pouze v její mysli, zjitřené děsivým snem. Několikrát byla dokonce v pokušení zavolat mu sama, ale pokaždé vyťukané číslo zase smazala. Až zjistí, že je vdova, mohl by si myslet, že mu nadbíhá ( a to slušné ženy nedělají. Pamatuj si, holčičko, že iniciativní musí být vždycky muž. Ano, mami, jistě. Ale proč nevolá, když to slíbil?).
Vedena jakýmsi podivným instinktem, nesvěřila se Vanda ani babi Langové. Ještě měla v živé paměti stařenčinu odmítavou reakci. Místní tu nechtějí nikoho z města….

Týden poté začaly prázdniny.
Vesnice se zaplnila dětmi. Byly najednou všude, u rybníka, na fotbalovém plácku pod lesem, který se o sobotách měnil v improvizovaný taneční parket, houfovaly se na lavičkách u obchodu a pokřikovaly na Hanouska, který se jako obvykle rozvaloval na trávě s lahví v ruce, anebo jen tak bezcílně pobíhaly po silnici.
Babi Langová ze svého stanoviště pod lipou dobromyslně dohlížela na šestici uličníků, kteří za hurónského řevu proháněli míč po asfaltu. Tedy – dohlížela… už dávno nedokázala rozeznat jejich tváře, byly to jen nezřetelné záblesky, které se jí míhaly před očima. Ale znala je všechny jménem a dokázala vycítit, které z nich je právě na blízku.

Dobře, že je jich tolik. Prý se teď všude rodí míň dětí než před lety. Ne tak v Krakorci. Místní dobře vědí, že jejich síla se skrývá právě v potomstvu. Vždyť málokdo z dospělých se tu dožije padesátky. Krakorecký hřbitov je plný mladých mrtvých. Ale na tom nesejde – dokud je dost nových následovníků. Milujte se a množte se… tak je to správně, i když s Božím plánem nemá tohle vůbec nic společného.
Už si nevzpomínala na své vlastní děti (všechno to byly dcery), na hebkost pokožky novorozených, na jejich pláč ani na první krůčky. Ale Tanec si pamatovala do posledního detailu. I když to bylo tak dávno, že se kosti těch mužů nepohybně už před lety rozpadly na prach, ona stále cítila v krvi zvláštní omamnou sladkost onoho léta, jejich polibky a doteky. Nikdy předtím ani potom nebyla tak šťastná.

Že se něco změnilo, poznala stařena ještě dřív, než křik drobotiny utichl.
Viděli ho všichni kromě ní – jasně červený kabriolet se staženou střechou. Ve vyprahlé krajině rozpálené doběla vyhlížel jako pohyblivá krvavá skvrna, když sjel z hlavní silnice vedoucí do města a zamířil k první krakoreckým domům.
„Týý jóó… ten teda je,“ vydechl uznale sedmiletý Pavlík.
„To je karbi… karbri… karbilo… prostě auto pro boháče. Viděl jsem to v televizi.“ Fanda byl ze všech nejmladší, do školy měl jít až v září, ale jeho televizní znalosti byly bez konce. Neopomněl jedinou příležitost, jak se jimi blýsknout.
„Říká se kabriolet, ty hloupej,“ usadil ho Pavlík.
Co tady asi dělá auto pro boháče? V dědině, kde má každý leda ojetou škodovku, pomyslela si babi. Ale nemusela se tou otázkou trápit dlouho. Auto přibrzdilo kousek od ní, u chlapecké fotbalové šestky, která se teď stáhla na krajnici a se směsicí respektu a zvědavosti si prohlížela lesknoucí se vůz.

„Ahoj, kluci, nevíte, kde tady bydlí Hamerníkovi?“ zeptal se muž
za volantem a otřel si pot, který mu stékal zpod bílého panamáku po tváři dolů. Chlapci si vyměnili rychlý pohled a pak jako na povel začali povykovat: „ Tam… tam… a tam taky!“ Ukazovali přitom na různé domy po obou stranách cesty. Pomyslel si, že si z něj dělají dobrý den, ale pak mu došlo, že tu klidně může žít víc rodin stejného jména.
„No tak… počkejte… uklidněte se přece! Já hledám paní Vandu Hamerníkovou a jejího manžela.“
„Ale ten je přece…“
„Drž hubu, Fando,“ zpražil prcka Pavel.
„ Co že je?“ zeptal se nechápavě muž.
„Ale nic, pane. On malej strašně kecá… pořád. My už musíme jít. Na shledanou. Máte fakt supr auto.“ A malý hlouček se dal do pohybu. Bylo to něco mezi důstojným odchodem a útěkem, ale když muž v klobouku nastartoval, změnilo se to ve skutečný úprk. Přece je nebudu nahánět autem, jsou to jenom malí kluci. Ale chovali se dost divně…

Kabriolet pomalu popojel pár metrů a pak jeho řidič zahlédl babi Langovou. Připadlo mu nezdvořile pokřikovat na ni z auta, takže vystoupil.
„Dobrý den. Můžete mi, prosím pomoct?“
„Těžko. Jsem totiž slepá, mladý muži,“ odpověděla stařena a roztáhla ústa v bezzubém úsměvu. Rychlost, s jakou k němu otočila hlavu, ho přesto trochu zmátla. Slepá? Blbost. Možná se jen nechce vybavovat s cizím člověkem. Pak si ale uvědomil, že nevidomí mívají neobyčejně bystrý sluch. Nejspíš ho lokalizovala podle kroků. Popošel blíž. Nebylo pochyb. Mléčně zakalené nehybné oči hleděly skrz něj někam za jeho záda. Nebyl to příjemný pocit.

„Promiňte, to jsem nevěděl.“
„Ani jste nemohl, když nejste zdejší. Ale posaďte se přece. Třeba vám poradím i tak.“ Váhavě usedl.
„Vy hledáte Vandu Hamerníkovou.“ To bylo konstatování, ne otázka. Přikývl.
„Jeďte pořád rovně dolů,“ usmála se vlastnímu vtipu (jinak než rovně dolů se zde jet ani nedalo), „ a je to poslední barák u lesa, cihlové tašky, bílá fasáda. Vy jste ten letňák?“
„Co, prosím?“
„No, jestli tu budete na dovolené. Přijel jste přece na ten její inzerát?“
Takže o tom už všichni vědí. Pochopitelně, v takové díře se nic neutají. Přesto ho zamrzelo, že se Vanda o něm zmínila sousedům. V telefonu ji netipoval na ukdákanou slepici.
„Ano, přijel jsem na inzerát, ale jestli tady zůstanu, to se ještě uvidí.“

„Mladý muži,“ ztišila žena hlas do konspirativního šepotu. Musel se naklonit až k ní, aby slyšel. Černé šaty páchly starobou a zatuchlinou, ale z jejího dechu cítil zvláštní povědomou kořenitou vůni. Zubní pasta to ale nebyla, protože ve stařeniných ústech už nebylo téměř co čistit.
„Dejte si na ni pozor. Vypadá jako naivní chudinka, ale to je jen zdání. Bude vás chtít nachytat.“
„Obávám se, že vám nerozumím. Jak nachytat?“
„Na to už musíte přijít sám. Nezapomeňte, že nic není takové, jako se zdá být.“
Tohle měl nejraději – stoleté bezzubé Pýthie. To, co z ní táhlo, byla nejspíš marihuana.
„Díky za radu. Určitě si dám pozor.“
Bláznům se přece nemá odporovat.
„Na shledanou.“
„Sbohem,“ odpověděla.
Když se rozjel, začala si tiše pobrukovat písničku beze slov.

Vanda seděla na dece rozprostřené pod starou jabloní. Vašíka měla na klíně a ukazovala mu obrázky z dětského leporela.
„Podívej, pejsek. Pejsek dělá haf, haf… Řekni haf, haf…“
Chlapečka obrázky nezajímaly. Něco si pro sebe broukal a snažil se nacpat si aspoň jeden list do pusy, kde bělaly čtyři drobné zoubky. Už se mu prořezával další. Kousat, žvýkat a žmoulat – to byla teď jeho nejnaléhavější potřeba. Ne pejsek.

„Paní Hamerníková! Vando!“
Zvedla pohled od knížky a přimhouřila oči před ostrým sluncem. Před domem stál červený kabriolet a o branku se opíral nějaký muž. Vůbec to auto neslyšela přijet. Cože to říkal? Vando? Ale pak to musí být… Alex!
Srdce se jí rozbušilo. Položila Vašíka na deku a sešla k brance.
„Vy musíte být Alexandr,“ napřáhla ruku k pozdravu.
„Jsem,“ zdvořile smeknul a chystal se stisknout její dlaň. Ale vtom Vanda strnula a paže jí klesla.

Zírala na mužovu hlavu bez jediného vlasu, na jeho zažloutlou pokožku, napjatou přes lebku tak pevně, až se zdálo, že ji lícní kosti musí každou chvíli protrhnout jako křehký starodávný pergamen. Oči měl zapadlé tak hluboko, že nebylo ani vidět, jakou mají barvu. Byl neskutečně hubený, ne... byl vychrtlý. Vypadal jako… jako smrťák. Jako kostlivec, kterému řekli, že je neslušné ukazovat na veřejnosti žebra, a tak na sebe natáhl trochu kůže, aby se ho lidi nebáli. Všiml si jejího zaváhání i jejího pohledu. Nemohl si nevšimnout, vypadala jako králík hypnotizovaný hadem. Narazil si klobouk zpátky na hlavu.

„Omlouvám se, ale chemoterapie neudělá z člověka zrovna manekýna. Je mi líto, jestli jsem vás vyděsil.“
Vanda hlasitě vydechla. Alexův sametově zbarvený hlas byl v neskutečném kontrastu s jeho zevnějškem, ale právě to ji vrátilo na zem.
„Ne… to… to je v pořádku. Jen jste mě trochu zaskočil.“
„Chápu. Většinou na lidi takhle působím, ale ujišťuji vás, že jsem si tuhle podobu nevybral dobrovolně. A věřím, že se jí brzy zbavím. Dva měsíce rekonvalescence v tomhle kouzelném kraji mě postaví na nohy, i kdybych nechtěl.“

Jeho úsměv byl nakažlivý, ale Vanda se neusmála.
Dva měsíce? Dva měsíce budu mít v domě tohle… tohohle… člověka? Já nevím… nevím… nemůžu… tohle ne. Věděla, že její mlčení je nezdvořilé, ale jak mu říct (a neurazit ho): „Je mi líto, ale nejde to. Myslela jsem… co si vlastně myslela?... že vypadáte jinak.“ Směšné, potřebovala přece jeho peníze, ne jeho tvář. Ani sebekrásnějším obličejem hypotéku nezaplatí.
Hrdlo se jí sevřelo, když si v Alexově výrazu přečetla, že pochopil.

Vtom se ozvalo Vašíkovo kňourání. Neměl rád, když se mu máma nevěnovala. S úlevou se toho chopila. Oddechový čas – než mu to řekne.
„Promiňte, hned jsem zpátky.“
Vzala chlapečka do náruče a vrátila se k brance. Alex se už neusmíval, ale při pohledu na dítě mu zazářily oči. Byly hnědé, jako čokoláda. Zapůsobilo to na ni víc, než kdyby ji prosil, aby mu přece jen ten byt pronajala. Kdo se takhle dívá na dítě, nemůže být špatný člověk, i když vypadá jako… tak dost! Nestůj a pozvi ho aspoň dál…

„Krásné dítě. Kluk nebo holka?“
„Kluk.Vašík. Po tátovi.“
„Můžu?“ natáhl ruce přes branku a Vanda mu ho automaticky podala.
V té chvíli se dal chlapeček do pláče. Ale nebyl to obyčejný pláč, byl to zoufalý nářek zvířete sevřeného v železech. Vašík se zmítal v Alexově náručí jako pominutý a nepřestal, ani když se ocitl zpátky u mámy. Tvářička mu zbrunátněla a v očích zasvítilo bělmo. To rozhodlo.

„Ne,“ řekla Vanda. „Je mi líto, ale ten byt je už obsazený.“
Lhala. On věděl, že lže, a ona věděla, že on ví. Ale neprotestoval, jak čekala. Místo toho otevřel branku a vešel na dvorek.
Vanda couvla.
„Nepozvala jsem vás…“ začala, ale přerušil ji:
„Bodla ho včela, podívejte,“ ukázal na buclatou ručku, ze které ještě trčelo žihadlo i s jedovým váčkem. Teprve teď si uvědomila, že tohle nejsou slzy vyděšeného dítěte, že je to bolestný pláč.
„Včely,“ vykřikla. „Zase ty včely!“
Zaznamenal paniku v jejím hlase.
„Je alergický? To by bylo zlé! Zavolám sanitku!“ a sáhl do kapsy pro telefon.
„ Není alergický… nebo aspoň… já nevím,“ řekla zoufale a tiše dodala: „ale jeho tátu to zabilo.“
„Tyhle věci se vždycky nedědí, podle statistik je to tak padesát na padesát,“ poznamenal věcně. „Zkusíme mu to vytáhnout a zchladit ledem. Kdyby bylo nejhůř, mám tu auto, dost rychlé auto…“

Odmlčel se a na okamžik se zaposlouchal. Ten zvuk nepatřil do rozpáleného letního dne. Znělo to jako, když se přesýpají písečné duny. Zprvu neznatelné šelestění sílilo… a blížilo se. A nebyl to písek. Byl to…