,, Lucie Lucie.." říkával mi neustále můj otec, ,,Co s tebou? Na uchazeče o politický úřad jsi ještě mladý, vojenské nadání nejevíš - nemusím ti doufám připomínat, jak jsi pod strýcovým velením sloužil v Bythýnii - správa venkovských statků ti také dvakrát nevoní.."

,, Půjdu studovat rétoriku!"

To jej ovšem vždycky spíše rozzuřilo :

,,Rétoriku?! To tedy v žádném případě! Už tě nenechám dále ničit pověst naší důstojné rodiny tím, že se s nejslavnějšími rétory neustále přeš a hádáš! Slavný Apollodoros z Rhodu poslal do Říma uražený dopis, samotný Lýsandros z Alexandrie byl tvým chováním ublížen, to nemluvě o ostatních rétorech z celé říše, pohorujících se nad tvým chováním"

,,Nemůžu přece za to, že umím řečnit lépe než oni sami, a ti blázni si to neumí přiznat!"

,,..Lucie, to že je ti devatenáct ještě neznamená, že si můžeš dělat co se ti zamane, pořád ještě jsem tvůj otec! Zkrátka a dobře, s rétorikou máš utrum a začneš dělat něco pořádného, něco takového, co má dělat každý mladík z dobré senátorské rodiny, než nastoupí na politickou dráhu. Budeš dělat advokáta."

,, Cože? Ale vždyť já..."

,, Máš právní vzdělání? Máš! Studoval jsi od svých čtrnácti let u Crassa Oratora? Studoval! Tak dost řečí!"

S těžkým srdcem jsem tedy na dveře v průčelí naší honosné vily Caecilliů Metellů přitloukl veliký, nápadný hřebík a na něj zavěsil náhreně zpracovanou destičku z bílého mramoru, s nápisem tohoto znění:
"Máte problémy? Hroutíte se pod tíhou žaloby? Potřebujete dobrého advokáta?
Lucius Caecillius Metellus mladší, syn L.Caecillia Metella Balearica je vám k službám!"

A tak jsem se stal advokátem..


V noci pátého dne před květnovými idami se do Říma dostala zpráva o velikém požáru, který zachvátil venkovský statek jistého Marka Faenia.

Odkud to jméno jenom znám, říkal jsem si, ale nic jsem si nemohl vybavit. Vzpomněl jsem si na to teprve včera, když jsem seděl uprostřed noci ve své pracovně a najednou mě vyrušilo zabouchání na dveře.

,,Kdo je to, Filodame?“ zavolal jsem na svého ianitora(dveřník).

,,Zase nějaký opozdilý klient, který nemá na práci nic jiného, než tě obtěžovat, pane!“

Filodamos nemá klienty naší rodiny zrovna v lásce, zvláště ty, kteří si přicházejí kdy jen chtějí a vyrušují jej od hry v kostky.. Z toho vyplývá že Filodamos nesnáší vlastně jakékoli návštěvy, protože místo hraní kostek pak musí hlásit příchody a otevírat a zavírat dveře.

,,Křičí, že se jmenuje Gaius Ollius..pane, mám jej pustit dovnitř?“

Gaius Ollius! Jistě, to je přece náš dlouholetý klient, venkovský statkář, tuším někde blízko Tuscula.

,, Ať vejde, očekávám ho v pracovně!“

- odpověděl jsem a pak mi došlo, že Ollius by asi neměl spatřit naprosto všechno, co leží na mém stole – přednostně ty prasečinky, které mi tu zanechal můj suburský kamarád Titus Alfius na dokončení, (kdyby tak můj ctěný tatík věděl, že Titus je pak v Subuře za celkem slušný peníz prodá.. ale na druhou stranu, já peníze nepotřebuju, beru to jako přátelskou výpomoc kamarádovi v tísnivé finanční situaci)
Všechny nevhodné kresby jsem obratem strčil do šuplíku a chtěl si ještě udělat na stole trochu pořádek, ale to už jsem slyšel ten známý naříkavý hlas Gaia Ollia a když po několika málo chvílích tento člověk vklopýtal do mé pracovny, přičemž jsem mu jen tak tak stačil podsunout židli, aby se nesesul k zemi, zjistil jsem, že se ani trochu nezměnil.
Pořád ten stejný baňatý a neustále červený nos, stálé tradiční posmrkávání – podle tohoto znaku byl jej poznal i mezi tisíci jinými. Můžu zodpovědně prohlásit, že žádný jiný venkovský statkář netrpí rýmou tolik, jako právě Gaius Ollius, který posmrkává snad každý den v roce. Jinak ovšem zase nejeví ani známku nějaké choroby, k jeho velikánské urostlé postavě jakoby se to posmrkávání ani nehodilo.

Ale když jsem se na něj zadíval pozorněji, v jeho tváři se značilo něco jiného než rýma. Vypadal, jakoby snad probděl celý předcházející týden a ani oka nezamhouřil, soudě podle jeho černých kruhů pod očima. Ani neměl tu zdravou barvu, kterou se venkované vyznačují, byl úplně bez sebe, naprosto mimo.

,, Co je s tebou Gaie Ollie, že jsi se tu takhle objevil, ještě navíc takhle v noci? Vážíš sem dalekou cestu..stalo se něco? Nevypadáš zrovna nejlépe..“

A tu jako bych mu poskytl nějaké osvobození, napřímil se Gaius Ollius, popotáhl nosem a spustil :

,,Ach zachraň mě, Lucie Caecilie! Jinak skončím na mizině! Jinak utržím špatnou pověst do konce svého života! Má žena, mé děti, přijdou o všechno, celé nastřádané jmění přijde vniveč! Možná dokonce přijdu o život!“

Co to, u všech bohů, má znamenat?

,, Počkej, Gaie Ollie, proč by jsi měl přicházet o život? Proč by jsi utrpěl špatnou pověst?“ zeptal jsem se jej šokovaně, protože jsem čekal cokoli, ale tohle ne.

,,No tak, já nevím, u Junony!“ máchal rukama zoufale můj klient ,, Co se dělá se žháři??“

Dii boni, co sem tahá nějaké žháře? Ale že chce odpověď, tak ji má mít, ať vidí, že jsem právně vzdělaný :

,,Se žháři? Podle zákona dvanácti desek žhář – ten kdo založil požár úmyslně, bude zasvěcen bohům upálením – brr, to je ošklivý pozůstatek z náboženské vázanosti našich předků.. a pokud třeba omylem, tak...“

,, Ne-e-ééé!“ zakvílel v tu chvíli Gaius Ollius a s vytřeštěnými zraky
,,Jove největší nejlepší, co jsem ti udělal?! Proklínám den, kdy jsem se narodil!“

A poté, aniž by se dal jakkoli zastavit, se zhroutil na můj stůl, přičemž vůbec nevnímal, že převrhl lahvičku s inkoustem, hlava mu klesla rovnou doprostřed tužové skvrny, ramena se mu prudkými pohyby trhala nahoru a dolů a milý Gaius Ollius zapomněl na všecku římskou důstojnost a dal se před svým patronem do usedavého pláče.

,,L..lu..Lucie Caecilie, jj..já..nechci..jjá..“ štkal můj klient ,,j.jjá nechci být u..u..upálen!“
,,Ty? Dobří bohové, proč by jsi ty, měl být upálen? Copak ty jsi nějaký žhář?“ zakroutil jsem nad tím podivným chováním hlavou.

,, Zvedni hlavu, Gaie Ollie, to je nějaké nedorozumění..seber se, člověče“

,,Žádné nedorozumění..“ vzlykal Ollius a zvedl poslušně hlavu.

V ten moment jsem na židli poposkočil, protože na mě místo statkáře hleděla svými bílými zraky černá příšera!
Po prvotním úleku mi došlo, že to je jen Olliova tvář namočená do tuše.

,,Tfuj to jsem se lekl! Podívej, co děláš!“

,,Ale do Hádu s tuší!“ štkal Ollius s tváří jako Kerberos a špinil mi tu krásnou mozaikovou dlažbu svými černými slzami.

,, J..já.. já nejsem žhář..ale ale jako kdybych byl..jsem..jsem totiž..“

Podal jsem tomu nešťastníkovi jeden z mých hadříků na tuš – k jeho velikému štěstí jich přechovávám značné množství, protože větší nešika na vylívání tuže než já snad neexistuje – aby ze sebe opět udělal normálního člověka a zbavil mě dojmu že mluvím s podsvětním Kerberem a otázal se:

,, Tak jsi žhář, nejsi žhář.. co se vlastně stalo?!“

Ollius se opět rozplakal a přidušeným hlasem zvolal:

,,Já jsem obžalován ze žhářství! Že jsem zapálil sousedovi statek! Pozítří jsem předvolán k soudu! Ó Lucie Caecilie, zachraň mě!“