Snažili se, to ano, ale zbytečně. Nezlobila se, na to byla příliš unavená. Hned, jak se ten policajt objevil ve vesnici, věděla, že se to nepovedlo. Místo, aby zamířil rovnou k Hamerníkové, obcházel domy a vyptával se na Hanouska. Nic mu neřeknou, tím si byla jistá. Pokud jim to nedovolila, nikdy neprozrazovali těm zvenčí nic podstatného. Ale, když se odpoledne vrátil i vetřelec v červeném autě, bylo téměř jisté, že její záměr nevyšel. Možná, že Hanousek nebyl pro policii zas tak důležitý. Koneckonců, o jednoho bezdomovce míň …
Ale dítě – to už bude jiná.
A pokud ani tohle nedostane strážce zákona do varu, pak vesnici určitě ano. Zatím ještě platilo – Jeden za všechny, všichni za jednoho. Byla možná stará a unavená, ale hnízdo měla pořád pevně pod kontrolou. Nebo si to alespoň myslela.


Alex seděl vysoko na stráni s otevřeným notebookem na kolenou, ale nepsal. Místo toho nechával myšlenky plynout pokojně jako obláčky na nebi a s nefalšovaným potěšením vdechoval vzduch provoněný bylinami, které kvetly všude kolem. Síly se mu pomalu, ale jistě vracely a v hloubi duše doufal, že se mu přece jen podařilo nad zákeřnou nemocí zvítězit. Už mu nezáleželo na tom, kdy a jestli vůbec dokončí svou studii o vážkách rodu Libellula, o níž byl donedávna přesvědčen, že zcela změní pohled vědy na tuto skupinu hmyzu.
Rakovina vám zpřehází žebříček hodnot.
Práce, pro kterou jste žili a dýchali, přestane být ze dne na den důležitá, nahromaděný majetek ztratí svou hodnotu stejně jako společenské uznání, po němž jste tak prahli předtím, než vám váš lékař sdělil diagnózu. Dokonce ani červený kabriolet, hýčkaný a opečovávaný s posedlostí takřka mystickou, už nestál ve středu Alexova zájmu.

Přesto ho dokázal skoro k nepříčetnosti vytočit kluk, který obcházel jeho auto zaparkované před krakoreckým obchůdkem, a se soustředěností vpravdě uměleckou vyrýval rezavým hřebíkem do karoserie hluboké šrámy. Alex se toho dne dobrovolně ujal úkolu nakoupit, i když spíš než na nákup šel na výzvědy. Snaha proniknout do mentality místních lidí však vzala za své v okamžiku, kdy přes prosklenou výlohu zahlédl toho darebáka. V mžiku rozrazil dveře a zařval:
„Okamžitě toho nechej! Co si myslíš, že děláš?“
Ale chlapec nevzrušeně pokračoval ve výzdobě kabrioletu. Teprve, když ho rozzuřený Alex popadl za ramena a začal jím třást jako foxteriér uloveným potkanem, zvedl k němu kluk dvoubarevný pohled (měl jedno oko modré a druhé zelené) a zaculil se, jako by šlo o dobrý vtip. Z koutku úst mu přitom stekl pramínek slin.
„E..ýjá..á..óó,“ zamumlal.
„Cože?“
„Ej..óná..é.“
V té chvíli si Alex pochopil, že má před sebou jedno z těch retardovaných dětí. Je jich plná dědina, řekla Vanda a nebyla daleko od pravdy. Na počet obyvatel to bylo opravdu vysoké procento.

Vytrhl chlapci z ruky hřebík a zahodil ho co nejdál. Bylo mu jasné, že nemůže nijak potrestat kluka, který si nejspíš vůbec neuvědomoval, co právě provedl.
„Mazej domů, spratku,“ smýkl jím na chodník. Chlapec zakopl o betonový obrubník a upadl. Odřel si do krve koleno, ale nerozbrečel se. Místo toho upřel na Alexe nenávistně zrak : „Í ..ni.“
Alex nasedl do auta, sledován mnoha pozornými páry očí, a vyrazil směrem k městu. Tady už nakupovat nebude. Zatímco červené auto ukusovalo jeden kilometr za druhým, vybavilo se mu znova to zamumlání. Chcípni.

Další dny už k žádnému incidentu nedošlo.
Alex ani Vanda se ve vsi neukazovali. Vystačili si s pobytem v domě a na zahradě. Odpoledne většinou vyráželi i s Vašíkem, kterého Vanda nosila ve velkém šátku na břiše, na procházky do lesa. Ukázala mu lokalitu s mraveništi (některá z nich dosahovala opravdu výšky dospělého člověka), mokřady kolem potoka, který protékal údolím a vystoupali i na jeden z kopců, kde se kdysi údajně rozkládalo keltské oppidum. Alex se pomalu seznamoval s krajinou a začal se pouštět do vlastního průzkumu zajímavých míst. Bylo mu teď mnohem lépe a cítil se – proč si to nepřiznat – skutečně šťastný.
Město ani práce na fakultě mu ani v nejmenším nechyběly. Zato si stále více uvědomoval, že postrádá něco jiného, něco, co mu nikdy předtím nescházelo. Lásku, ženu, domov, dítě. Chvílemi si namlouval, že to všechno přece má, ale skutečnost byla jiná. Směl jen přihlížet, byl tu – sice vítaným - ale přesto pouhým hostem. Nespal s Vandou (třebaže by tomu ve vsi nikdo nevěřil), dokonce se jí ani nedotkl. Ani dnes v noci ne.

Zaklapl notebook a mrkl na hodinky. Ještě má dost času, aby se před obědem zastavil u mravenců. Fascinoval ho les, protkaný tisícovkami steziček, po nichž putovaly zástupy dělníků v nikdy nekončící sháňce za potravou. Byli všude. Stačilo, aby se člověk na chvilku zastavil a rázem jich měl na sobě desítky. Vypadalo to hrůzostrašně, ale oni vyšplhali maximálně do výše kolen, a pak, jakoby náhle dospěli k názoru, že o tuhle kořist nestojí, se hned zase vraceli na cestičku, kterou předtím opustili. Měřili víc než dva centimetry, ale jejich kousnutí (pokud se vám vůbec rozhodli nějaké uštědřit) bylo takřka něžné a téměř prosté palčivé kyseliny. Vanda mu to místo ukázala jen zpovzdálí. Nerada do těch míst chodila. Z nějakého iracionálního důvodu (nejspíš stejného, jaký nutí ženy ječet při pouhém pohledu na myš) jí ten pracovitý hmyz naháněl hrůzu. Pro Alexe byl ale vítaným studijním materiálem.

Pohled mu sklouzl na Krakorec, který ležel přímo pod ním jako na dlani.
Ve vsi bylo rušno.
Drobné postavičky se hemžily mezi domy úplně stejně jako ti mravenci v lese, auta vyjížděla z obce a zase se vracela zpátky. Vypadalo to chaoticky, ale on měl takový zvláštní pocit, že je v tom jistý skrytý řád. Ve všem je nějaký řád, v přírodě není pro chaos místo a lidé – i když to už tak možná nevypadá – jsou pořád ještě součástí přírody. Ne poprvé ho napadlo, že vesnice připomíná úl. Ale možná ji měl jen v podvědomí spojenou s tím obrovským rojem, který ho a Vandu s dítětem zahnal před pár dny do domu. Kam asi všechny ty včely odletěly? Nebylo v moci žádného včelaře tak velký roj odchytit.

Opatrně začal sestupovat ze svahu a za chvíli ho už pohltil les. Byl to spíš prales, vysoké stromy svými korunami zastiňovaly oblohu a ty, které měly své již odžito, ležely bez ladu a skladu na zemi, ponechány živlům a rozkladu napospas. Těžaři do těchto míst nevkročili dlouhá desetiletí. Podobný les viděl Alex jen jednou – na Šumavě. Zvolna kráčel podrostem, oči upřené na zem, aby neuklouzl na vrstvě tlejícího listí, když vtom periferním viděním zahlédl nějakou postavu.
Počínala si podivně - zastavovala se, nahlížela pod vývraty a něco hledala. Vánek zanesl k Alexovi pár slov: „Kájóó..ozvi se, kde jsi?“
Vzápětí se ze stínů vynořili další. Chovali se stejně a šli v rojnici. Nehledali něco, nýbrž někoho. Alexe napadlo, že by se k nim měl přidat, ale pak tu myšlenku zavrhl. Tohle nebyla jeho věc. Chvíli počkal, až pátrači zmizeli z dohledu a pak obrátil svoje kroky k vyvýšenině, na které se rozkládalo mravenčí království.


Vanda měla opravdu mizernou noc.
Sen o Václavovi se znovu vrátil i se svým děsivým pokračováním, ale tentokrát neomdlela. Něco se změnilo. Necítila hrůzu, ani odpor, nýbrž jakési palčivé chvění v podbřišku, jakési očekávání věcí příštích. Když z ní strhl šaty, vyšla mu sama vstříc. Prožila všechno až do úplného konce uvězněná pod rozpadávajícím se tělem přízraku. Cítila, jak jí jeho ledově chladné sperma proniká do těla, ale žár, který jí pulsoval tepnami, to nemohlo uhasit. Nahlas ječet začala teprve v okamžiku, kdy roztříštěná lebka znenadání nabyla Alexovu podobu.
Vzbudila se vlastním křikem. Prsty měla křečovitě zaťaté do matrace a tělo jí smáčel pot, čpící hnilobou a pižmem. Na okamžik si nedokázala vybavit, kde je , ale první jasná myšlenka, která jí kmitla mozkem, byla Musím se vykoupat, odrhnout a třeba do krve vyškrábat každý centimetr, kde se mě dotkl… dotkli… byli dva?... nevím, nechci vědět…

Strhla ze sebe saténovou košilku, která se na ni vlhce lepila jako druhá kůže, ale než se stačila pohnout ke koupelně, vpadl do pokoje Alex. Také jeho probudil zoufalý Vandin křik. Strnul na prahu jako přimražený a očima hltal její tělo, lákavě zaoblené mateřstvím.
„Co se st… promiň.. já… nevěděl jsem… omlouvám se,“ mumlal, ale pohled neodvrátil.
Byla krásná - ne, byla nádherná. Nepokoušela skrýt svou nahotu, jen stála, mlčela a dívala se na něj, rty pootevřené a oči prozářené zvláštním vnitřním světlem. Přitahovaly ho stejně neodolatelně jako plamen svíce můru. Znovu – po dlouhé době – se v něm probudila touha. Ale když Vanda udělala krok směrem k němu, zpanikařil. Teď ne, nezvládl by to. Musel by ji zklamat a to nechtěl.
„ Dobře, že jsi v pořádku,“ řekl a tiše zavřel dveře. Zvenku.
Sesula se na podlahu jako hadrová panenka. Objala si rukama kolena a zůstala ležet schoulená ve fetální poloze, zatímco v hlavě jí šuměl vzdálený šepot Už je čas… už je čas…


Alex odešel ráno dřív, než vstala. Probudila se po sedmé a chvíli rozkošnicky se převalovala v lůžku (aniž měla tušení, jak se tam vlastně dostala).
Pootevřeným oknem pronikaly dovnitř sluneční paprsky a kreslily jí na tváři příjemně teplé proužky. Vydržela by takhle ležet až do oběda, na vlnách slastného polobdění. A pak se jí vybavily události uplynulé noci. Alex na prahu ložnice a výraz, který měl ve tváři. Jak málo chybělo, aby skončila v jeho náručí.
Měla by ses stydět, takhle se slušná žena nechová! Stydět , mami a proč? Chtěl mě a já chtěla jeho. Co je na tom špatného?

Když Vanda vešla do kuchyně, ležel tam lístek a na něm jediný řádek: Vrátím se k obědu.
Tolik to připomínalo situaci před pěti dny, až ji z toho zamrazilo. Tehdy napsal :Vrátím se co nejdřív - a viděla ho až další večer a jen proto, že doslova utekl z nemocnice.
Přesto byla ráda, že je v domě sama. Zvrácená smyslnost, která se jí zmocnila při milování s Václavem, nezmizela. Naopak – kůže jí doslova hořela a sebemenší dotyk vyvolával závrať, která se šířila celým jejím tělem jako stepní požár. Nebyla si jistá, co by udělala, kdyby tu Alexe zastihla.

Z ložnice se ozval Vašíkův pláč a Vanda si s provinilým pocitem uvědomila, že na něj za tu celou dobu vůbec nepomyslela. Ani když ho ve včerejším snu Václav zardousil, necítila žádnou bolest . Tohle rozhodně nebylo v pořádku. Mělo to snad znamenat, že pro ni její chlapeček přestává být nejdůležitější na světě?
Přebalila ho a posadila do dětské židličky, aby ho mohla nakrmit – a vzápětí se přistihla, že to všecko dělá mechanicky, jako kdyby vedle ní nebylo živé dítě, ale prachobyčejná loutka. Zatímco nabírala krupicovou kaši, naslouchala známému hlasu ve své hlavě: Už je čas… na Změnu. Vlastně nebyl jeden.
Byla to celá změť zvuků, slov a šepotů. Připomnělo jí to dětství, když u stařenky v pokoji kroutila knoflíkem předválečného rádia a zachycené stanice se ozývaly kakofonií tónů a cizí řeči. Rozumět nebylo ničemu, ale bylo to tak vzrušující. Jenže teď rozuměla. Stačilo se trochu soustředit a útržky slov se začaly skládat do vět.
Vzpamatovala se až ve chvíli, kdy se Vašíkovi plnou lžičkou trefila do oka místo do pusy. Začal vřískat a to ji přimělo vrátit se zpátky do reality. Začínám bláznit, ještě pár dní a zcvoknu úplně. Sny a hlasy… každý psychiatr by si spokojeně zamnul ruce.