Byl jsem nadmíru překvapen. Takový čestný muž že by něco zapálil a ještě k tomu statek? To se mi doopravdy nezná pravděpodobné.
Ale konečně mi došla podobnost mezi tímto a nedávnou událostí, která mi zatím unikala – Gaius Ollius je přece sousedem toho nebohého Marka Faenia, jehož hospodářství shořelo v plamenech!

,,Předpokládám, že žalobcem je Marcus Faenius..“ řekl jsem a Ollius mlčky pokýval hlavou.
,,Řekl ti, z jakého důvodu obviňuje právě tebe?“
,,Nesnáší mě!“ vyhrkl Ollius, ,,Pořád na mně něco má, neustále mi hází klacky pod nohy.. on...ta jeho ošklivá, tlustá a uřvaná drbna.. a ti jeho dva spratci! Chodí mi na jablka!“
,, Chceš říci že celá zášť spočívá v tom, že ti Faeniova rodina chodí na jablka?“
Ollius se zachmuřil : ,,Ale kdeže! To ti jeho usmrkanci.. Faenius je mnohem horší! Tuhle mi dokonce zatarasil cestu padlým kmenem a vydával to za nehodu! A jednou, jednou mi dokonce otrávil slepice!“

Ach, tyhle venkovské tahanice, to věčné handrkování..

,,Musí tě přece obvinit na základě nějakých důkazů!“

,, Prý mě tam viděl a má na to svědka!“

,, Svědka? Pak je to ale závažné obvinění!“

,,Ale u všech bohů, já to neudělal, já to doopravdy nebyl!“ dušoval se Ollius ,, To ti přísahám!“

Přísahat nemusel. Já mu věřil. Nevím, proč vlastně; vždyť který viník by byl takový blázen aby svou vinu přiznal – ale tady mi má vlastní intuice napovídala, že tenhle Ollius za nic nemůže.
Ještě drahnou dobu mi nešťastný hospodář líčil podlosti a neslýchané krutosti, které mu způsobil soused, protože jej chce nadobro zničit. Jak jsem se dověděl, chce jej zničit především manželčinými drby, občasnými klučičími nájezdy na jablka, kýbly hnojné vody vylitými na hlavu nebo vysazováním dřevěné branky z pantů.
Bylo už úplné ráno – sluneční paprsky už prosvěcovaly i dřevěné šprlení s vinnou révou, které odděluje mou pracovnu od perystilu – když jsem se s mým novopečeným obžalovaným loučil.
,,Nikdy ti to nezapomenu, Lucie Caecillie“ stiskl mi vřele ruku Ollius. ,,A ty také nezapomeň, pozítří...ech..vlastně tedy už zítra..“ opravil se, když mu došlo, že už je nový den - ,, ..budu předvolán před praetora, brzy ráno, hned při východu slunce!“
,, Takže..začátkem dvanácté hodiny noční před tribunálem městského praetora?“
,,Přesně tam..“ potvrdil Ollius, když se pracně vsoukal do svých calcei a vydal se ke dveřím.
,,Vale, Lucie Caecillie,“ řekl ještě před tím, než zmizel v noční tmě. Zavřít a otevřít dveře jsem musel samozřejmě sám. Milý Filodamos se dnes zřejmě nějak přespříliš namohl hrou v kostky a teď tu sladce usnul, sesutý na podlaze. Povzdychl jsem si nad nespolehlivostí otroků a unaveně jsem se dopotácel do ložnice.
Dnes prospím celé dopoledne a možná i odpoledne. Co na tom, že se sem zase tlačí zástupy klientů! Už teď slyším, jak někdo bouchá na dveře.
,,Lucius Caecilius Metellus starší je mimo město a Lucius Caecillius mladší dnes nikoho nepřijímá!“ doléhá ke mě zvučný hlas mého germánského křiklouna Bramgulda, věrného to Filodamova spoluhráče, zavírám své unavené oči a spím..a spím.. a spím.

-------------

Hned za úsvitu druhého dne jsem se vydal na forum, abych vyslechl první stání soudního procesu z Gaiem Olliem.
Byl bych to vůbec já, kdybych nepřišel pozdě? Po Venušiných schodech jsem sestoupal z Palatinu skoro pěti skoky, na Via sacra jsem ještě zrychlil krok, portikem Margaritaria jsem proběhl skoro klusem a i když kolem domu pontifika maxima už jsem běžel jako o závod, stejně jsem nepřišel včas, protože už z dálky se ke mě nesl nezaměnitelný hlas našeho městského praetora Gaia Lutatia Catula:

,, ... obžalovaný Gaie Ollie, přestaň skuhrat a narušovat tak soudní proces. Nyní vyzývám žalobce aby přednesl svá obvinění. Marku Faenie, máš slovo.“

To už jsem s vyplazeným jazykem dobíhal k tribunálu. Udýchaně jsem se opřel o sloup Castorova chrámu stojícího vedle a zcela se ponořil do sledování průběhu procesu.
Marcus Faenius, žalobce a Olliův soused si mezitím stačil urovnat pošramocený záhyb na tóze, poté si ji podkasal a levou rukou chytil její okraj na prsou – oblíbené to gesto používané řečníky, nadechl se, volnou rukou prudce prořízl vzduch kolem sebe a spustil:

,, Praetore! Lidi! Beru vás za svědky že mluvím pravdu!
Obviňuji Gaia Ollia ze strašlivého zločinu žhářství, obviňuji ho z toho, že mi zapálil statek – a to jistojistě se zlým úmyslem!
Ach já nebohý chudák, shořelo mi úplně všechno co jsem měl, ani zrnko obilí nezůstalo ušetřeno!“

Dav zašuměl překvapením a ohromením. Začaly se ozývat výkřiky:
,, Je to sprostý žhář!“ ,,Zapálil obilí! Svatokrádež!“
Ech.. povzdychl jsem si, dav není moc dobře naladěný. Takové žhářství, to je vážná věc.
Slova se ujal praetor : ,,Podle čeho soudíš, že žhářem je zde přítomný Gaius Ollius?“
,, Je to naprosto jasné! Tak za prvé – kdo žije v našem kraji, a není ani slepý ani hluchý, moc dobře ví, že mě můj soused nenávidí..“

,, A ty mě copak miluješ, ty jeden lháři?“ ozval se rozhořčeně Ollius

,, Přiznávám,“ řekl Faenius ,, že ani já jej nemám v lásce. Prostě jsme si nepadli do noty. Ale abych mu kvůli tomu pálil sousedovi střechu nad hlavou a živobytí k tomu?! Já takový nejsem, já ne!“

,, Marku Faenie, můžeš posílit toto tvrzení nějakým svědectvím?“ ozval se praetor.

,, To se ví že ano! Mám dokonce svědka! Pokud žalobu uznáš, přivedu jej!“

,, Jak se to stalo víš?“

,, Vím co jsem viděl a slyšel. Ten večer jsem se zrovna vracel od svého dobrého přítele Tita Mergia Galliona – ten vám to klidně dosvědčí – trochu jsme tam pojedli, popili, povykládali o starých dobrých časech. Tak tedy, jdu domů a najednou co to nevidím, místo nádherného výhledu na statek hustý dým přes který ani nerozeznám střechu. Už z dálky slyším křik, dobytek bučí, mečí, bečí, zkrátka tropí příšerný rámus a do toho slyším výkřiky ,,Hoří! Hoří!“
Co jsem udělal? Rychle jsem doběhl k hořícímu statku, žena mi skočí kolem krku a šeptá že Scato, Helvitus a Filippos už se na koních rozjeli pro pomoc, ptám se kde jsou děti a žena neví! Křičím na všechny okolo ať se neflákají a hasí co se ještě uhasit dá, utvořili jsme jeden dlouhý řetěz od řeky na přenášení vody.. Já jsem ještě vnikl do hořícího domu a se svými otroky vynášel to, co mi přišlo pod ruku a hledal děti. Když se nám pak konečně podařilo požár uhasit a dým se rozplynul, bylo to naprosto hrůzné zjištění – požár poškodil skoro všechny hlavní nosné trámy. Střecha byla úplně v háji.. Stáli jsme tam a dívali se na to dílo zkázy když v tom najednou ohořelé trámy povolily.. a.. a...v tu ránu se celý náš dům sesul a zbyly z něj jen trosky!“

Podle mě už v davu nebylo člověka, který by snad ještě mohl věřit v Olliovu nevinu. Přitom zatím nepadl jediný důkaz, že to byl právě on! Jenže Faenius moc dobře ví, jak zapůsobit na lidi, jak zahrát na jejich city.

,, Teprve po tomto hrůzném divadle mi došlo, že děti jsou pořád nezvěstné! Žena – to víte, hned myslela na nejhorší – začala hystericky plakat, že jistě zůstaly v domě a uhořely, nebo na ně něco spadlo. Já tomu odmítal uvěřit, a tak jsem se šel porozhlédnout kolem. Samozřejmě, že jsem je našel. Oba dva mí synové – mimochodem jsou velice nadaní a inteligentní, asi je pošlu studovat do Říma – Marcus i Quintus se vyděšeně krčili za zahradní skalkou, jen pár kroků od hořící stodoly a vypadali že jsou v úplném šoku nad tím, co se stalo. Přivinul jsem si oba syny k sobě, objal je a děkoval bohům, že je požár ušetřil...“

Tu Marcus Faenius učinil teatrální gesto, když si sáhl do záhybů své tógy, vytáhnul kapesník a pochodujíce sem a tam po vyvýšeném stupínku, začal hlasitě smrkat a utírat si slzy, přičemž volal:
,,Ach! Přišel jsem o všechno! Jen má drahá rodina mi zůstala! Jaké štěstí, že vlastním v Římě jednu insulu, kam jsme se mohli s rodinou prozatím nastěhovat!“

A lidé už byli zase o něco více nepřátelštější vůči Gaiu Olliovi.

,,Když jsem se trochu vzpamatoval, bylo ráno.“ Pokračoval Faenius.
,,Oheň už pohasl..začal jsem pomalu zjišťovat, jak vůbec k požáru došlo. Při prohledávání trosek se mi podařilo dostat do zřícené stodoly a neuvěříte mi, co jsem našel – (zde učinil pomlku) – Ohořelou pochodeň!
Když mí dva chlapci přišli trochu k sobě, vyptával jsem se jich, jestli neviděli něco podezřelého..samozřejmě že si nejdříve nevzpomněli na nic ale poté mi ten starší – Titus – pověděl něco velice zajímavého! Viděli prý potulovat se kolem stodoly nějakého člověka.. pak se rozpomněl i Gaius a povídal, že měl červený plášť.. a pak Titus dodal, že dokonce držel v ruce pochodeň!“

Praetor namítl : ,,Z čeho usuzuješ, že tento muž byl Gaius Ollius?“

,,K tomu se chci právě dostat! Všichni sousedé z okolí pomáhali s hašením – jediný Ollius jakoby se najednou vypařil! Otrok Scato jej doma nezastihl..To mi připadalo velice podezřelé... Někdy kolem poledne jel kolem našeho domu jel na koni – no kdo jiný než právě ten povedený Ollius! Lišák jeden lišácká hrál svůj úděs nad vyhořelým statkem naprosto dokonale. Na otázku ,Kde jsi byl?, mazaně odpověděl, že byl v Tusculu na trhu nakoupit nějaké sazenice brassiky a když jsem se jej zeptal, kde tu brassicu tedy má, vymluvil se na to, že už bylo vyprodáno.“

,,Ale to je pravda pravdoucí!“ vykřikl rozhorleně Ollius

,,Jenže, milý Gaie Ollie, mám svědka, který bydlí v Tusculu a ten mi potvrdil, že jí tam bylo celý den až až!“ poskytoval argumenty Faenius.


,, A Qiurité, nezdá se vám divné, že se někdo vrací z trhnu až další den?“
Tu Ollius znovu narušil průběh Faeniovy výpovědi : ,,Co je na tom divného?! Přespal sem jednoho přítele, abych se v noci neztratil na cestě! “

,,Ale tohle, praetore, jsou všechno jen nepodstatné věci. Mám totiž jasný důkaz, že to musel udělat Ollius. Tak za prvé : Když se dopoledne vracel domů, dobře jsem si všiml, že má na sobě červený plášť! A za druhé, což je ještě závažnější...“

V té krátké odmlce dav naprosto ztichnul a napjatě očekával, co bude následovat. Já začal přemítat o tom, jestli jsem se v Olliovi náhodou nespletl..

,, ... mám svědka, který viděl Gaia Ollia ten večer, kdy se to stalo, jít po cestě směrem k mému statku.. na bohy mi přísahal, že poznal jeho tvář..prý měl na sobě červený plášť a pod ním něco skrýval! Takže Gaius Ollius NEMOHL být tu dobu v Tusculu!
Podle mě se ten darebnický ničemník vypravil v podvečer, s pochodní pod pláštěm k nám, pochodeň zapálil, hodil ji do stodoly na seno, poté spěšně nasedl na koně a cválal do Tuscula, jako by mu za patami hořelo..vlastně..jaképak jako, ono mu tam hořelo doopravdy, jen ne za patami, ale za zády! V Tusculu zřejmě u někoho přespal, vymlouvaje se na nákupy brassicy.. a dál už to znáte – sedl na koně, jel domů, jel kolem nás.. “

Tak tohle vyvrátit bude zatraceně těžký oříšek.. Nevím, co si teď o tom všem mám myslet.. Ale ať je to tak je to, slíbil jsem Olliovi pomoc. Jenže, pokud to vážně udělal – zaslouží si ji? Ne, Lucie Caecilie, nepřemýšlej nad tím, překonej už jednou ten svůj smysl pro spravedlnost a koukej se držet úsloví římských advokátů ,,Nezkoumej,zda vinen je či není, hlavně hleď na jeho obhájení!“. Ať už to byl nebo ne, postavím se k tomu tak, abych si neuřízl ostudu.

To už praetor ukončil prostor pro výpovědi stran, povstal z kurulského křesla a zvednutím rukou požádal o ticho, kterého se mu také dostalo.

,, Na základě podaných výpovědí povoluji tuto žalobu a stanovuji právní základ sporu: Pokud se prokáže, že Gaius Ollius statek zapálil úmyslně, ať je odsouzen pro zločin žhářství a trestem budiž podle Zákona dvanácti desek trest smrti. Pokud se prokáže zapálení neúmyslné, ať je trestem pokuta a náhrada škody.“

Gaius Ollius poděšeně zíral na praetora a v nastalém tichu bylo slyšet, jak hlasitě polkl.

,, Kolik času si žádáš, Marku Faenie, na shánění materiálů na obžalobu?“
Faenius se poškrabal na hlavě a řekl : ,,Nu..ode dneška.. za dva dny?!“
,,S tím nesouhlasím!“ rozkřikl se Ollius ,,Já mám přece také právo sehnat si materiály a důkazy na obhajobu! Potřebuji více času!“

Blázni jedni, říkal jsem si, pokud si myslí, že vše půjde tak rychle. Vždyť praetor je rád, že vůbec stíhá už nakupené žaloby! Navíc, tohle je přece trestní řízení, a už vidím, jak se čerstvě vylosovaná porota stálého soudu pro žhářství třese na to, že se k ní ti dva přihrnou už za dva dny.. Takový Titus Laelius musel čekat celých půl roku!

,, Gaie Ollie, Marku Faenie, dostavte se tedy třináctého dne před kalendami měsíce Junius před tribunál stálé vyšetřovací komise pro žhářství.“ slyšel jsem říkat praetora, což mi naprosto vyrazilo dech.

,,Vždyť to je sotva pět dní!“ neudržel jsem se a vykřikl to nahlas.

Tu jsem ucítil na svém rameni něčí ruku.
,,Buď zdráv, Lucie Caecilie! Tebe už jsem neviděl, nu – alespoň pět tržních období!“
Byl jsem celou tu dobu tak zaujat průběhem procesu, že jsem si ani nevšiml, kdo stál celou dobu vedle mě. Otočil jsem hlavu a po mé pravici se na mě zeširoka usmíval, no kdo jiný než můj někdejší učitel Marcus Licinius Crassus Orator! To on mě jako čtrnáctiletého kluka poprvé zasvětil do tajů římského práva.

,, Á, Marku Licinie, jsem rád že tě tu vidím! Ale, co ty tu děláš tak časně?“ zeptal jsem se, neskrývaje příjemné překvapení.

,, To víš, po městě už se rozkřiklo, jak jeden statkář obžaloval souseda, že mu zapálil statek – pamatuješ přece na ten nedávný požár na Tusculském venkově?“

,, Takže jsi se přišel podívat na soud – jinak by jsi to ani nebyl ty, Marku Licinie!“

Ten se zasmál a oči mu zazářily, ostatně jako vždy, když jde o jeho oblíbené téma.

,, Máš naprostou pravdu, navíc, můj šestý smysl mi napovídá, že tenhle případ bude mimořádně zajímavý! Jsem zvědav, jak se k němu postaví obhajoba..“

Spiklenecky jsem se usmál a podotkl jsem : ,, Co se mě týče, určitě velice svědomitě!“

Můj bývalý učitel mě chvíli zkoumal pohledem a pak mu to nedalo : ,, To chceš říci že ty...?“
,, Samosebou! Doufám, že z toho Ollia dostanu!“

,,Ne!“ vykřikl radostně Crassus Orator ,, vážně??“

,, Přece bych ti nelhal!“

,, Tak to je přímo skvělé!“ rozvášnil se můj bývalý učitel ,, Ach já věděl, že mě šestý smysl neklame! Pojď, Lucie Caecilie, to musíme společně probrat!“

,, Půjdeme k tobě na Quirinal?“

,,Kdepak, znám tu jednu výbornou hospůdku!“ plácl mě přátelsky po zádech,
,,Musíme tvůj případ také náležitě zapít!“

Vesele jsme tedy vykročili směrem k nároží Clivus Urbia.

Za zády se ozývaly výkřiky, mísící se s pískotem a všelijakými jinými zvuky, které vyluzoval rozohněný dav, který přihlížel právě skončenému procesu.
Vesměs všechny namířené na odcházejícího Gaia Ollia, doprovázeného rodinou – hlavně jeho dva bratři se činili co mohli, aby odvrátili hrozící nebezpečí lynčování davem, který byl nyní naprosto přesvědčen, že Gaius Ollius je žhářem. Lidé popadali vše, co bylo k mání, zahlédl jsem, jak na nebohého Olliova bratra přilétla hlávka zelí a na samotné Olliově hlavě co chvíli přistála hrouda bláta.
Tohle už bylo neúnosné a tak musel zasáhnout sám praetor je jeho liktoři. Vyzýval lidi, ať se uklidní a jdou domů, že proces bude pokračovat za pět dní. Dále je nabádal ke klidu, jelikož dosud není prokázáno, že ten, kterého tady tak vypískávají, je skutečně žhářem. Praetorova slova nevyzněla naprázdno. Praetor, ten má respekt a kdo se tomuto zvolenému magistrátovi protiví, je to, jakoby se protivil celému římskému státu. Liktoři výhružně zakývali svými fasces a i ti největší buřiči si šli raději po svých, neboť kdo by asi tak chtěl dostat od liktora pár ran březovým prutem, ještě k tomu na veřejnosti?

Nechci ti kazit tvou radost, Marku Licinie, říkal jsem si, když mě vlekl k té vyhlášené taverně s tím, že to musíme zapít, ale to, že se pouštím do obhajoby ještě neznamená, že ten proces vyhraju..
Jenže zkuste někdo něco vymlouvat Marku Liciniu Crassovi Oratorovi! Je to jako házet hrách na stěnu, nebo hasit požár s děravým kbelíkem. Požár. Požár, požár požár. Proč mě vždycky napadne právě tohle?!

,, Ten plebs je dnes pěkně ve varu, co říkáš?“ pravil Orator, když jsme vkročili dovnitř. ,,To je zas pro ně jednou senzace!, he, he“

Marcus Licinius Crassus Orator je velice zajímavý člověk. Připadá mi, že je vždycky vesele naladěný, ať se děje co se děje. Když jsem byl menší, nikdy jsem nevěděl, co je toho příčinou, ale teď už je mi to docela jasné. Crassus Orator totiž naprosto miluje právo a zákony. Zdá se to někomu divné? Aťsi, ale on má tyhle věci raději než svou manželku a dokonce i děti jsou umístěny do pozadí. Jakmile se někde něco šustne o nějakém chystaném návrhu zákony, jakmile se někde chystá soudní proces, Crassus Orator ví o všem všechno jako první, je hned tu a hned zase tam, stíhá debaty v senátu, volební mumraje, všechna možná řečnická vystoupení na fóru – kde buďto pozorně poslouchá nebo je sám řečníkem- ať už to jsou soudní pře, hlasování o návrzích zákonů, schůze, právnické porady, do toho ještě zvládá zasvěcovat své žáky z nejlepších rodin do tajů římského práva a k tomu všemu ještě sám sepisuje všelijaké právnické příručky, soupisy zajímavých případů, polemiky nad významy starobylých zákonů.. inu zkrátka, je to člověk který má neustále něco na práci.
Však také požívá ve městě veliké vážnosti. Nevím, jak to vlastně dělá, že si i přes svou často komickou a veselou povahu udržuje tak velikou úctu, dignitas a autorictas.

V taverně nás udeřil do nosu zápach naprosto odporné rybí omáčky, kterou však k mé smůle většina ostatních Římanů naprosto zbožňuje. Bylo tu celkem prázdno, pravděpodobně se všichni vyhrnuli ven sledovat to ,,divadelní představení zadarmo“, jak nazývá soudní procesy můj táta. Jen pár opilců sedělo na lavicích, nebo spíše leželo , a v rohu, pod nápisem TABERNA CLIVI VRBII několik chlapů hrálo kostky. S výjimkou těchto, hostinského a jeho otroků, zde nebylo živé duše – a to je tu jindy zatraceně přeplněno! Sedli jsme si ke stolu u zdi a objednali si zde vyhlášené falernské víno.

,, Chi, chi“ uculil se najednou Crassus Orator, sotva jsme dosedli.

,,Co se děje?“

,, Ále, vzpomněl jsem si na toho neschopného Marcia Philippa..“ řekl můj bývalý učitel a já se musel v duchu smát také.

To byl totiž člověk, který jako jeden z mála neměl Crassa Oratora rád, dokonce jej nesnášel a nejradši by jej viděl ve vyhnanství, nebo alespoň mimo senát. Jednou se jej opovážil obžalovat za to, že prý uplácel voliče. To bylo velmi vážné obvinění, navíc komise, která jej měla soudit, byla složena převážně s Philippových příznivců. Každý čekal, že Crassus Orator bude celý strachy bez sebe. Ale kdepak on! Tenkrát, když jsme k němu přišli na výuku a vyděšeně se ptali, co teď bude, a jestli nemá strach, odpověděl : ,,Strach? Z čeho? Vždyť je to celé vlastně velice zajímavá věc! Já ve svých právnických studiích pokročil velice daleko,poznal jsem mnoho věcí, ale nikdy se mi nepoštěstilo to, co mi teď nabídl Philippus – totiž stát při při na opačné straně, v obrácené roli, jako žalovaný! Bude to pro mně obrovská zkušenost! “ Též řekl nám, žákům, ať určitě přijdeme, protože to bude součástí výuky.
A když k němu chodilo bezpočet již dospělých žáků, příznivců a přátel, aby mu pomohli s obhajobou, posílal je pryč, se slovy : ,,Nic takového, hájit se budu sám! Už se těším, jak je všechny pěkně utřu, chi, chi..“
A také že ano. Všechny Philippovy důkazy úplně rozcupoval na kusy, předvedl brilantní řečnický výkon, Philippa naprosto znemožnil, lidé se při jeho projevu otřásali smíchem a navlékl to tak dokonale, že donutil porotu, aby hlasovala pro jeho nevinu, protože vytáhl na světlo skutečnost, jak je naprosto zkorumpovaná tím všivákem Philippem.Ten, prskající jako kocour který spadl do Tibery, se po prohraném procesu zavřel ve svém domě a rovných pět dní vůbec nevylezl.
Ještě teď se v Římě občas prozpěvuje :

Philippus je tlustý kanec
Chodí v šatech po mamince,
Jako hlupák zírá.
Před porotu přitáh ranec
uvnitř chrastí zlaté mince,
v ranci je však díra.

Žalobu jim strčí pod nos
- ,,Orator, ten chlípný děda
ten při volbách uplácel!
Zaplatím vám tučný obnos!“
- říká, avšak běda běda
Cestou všechno poztrácel!

,, Philippus je zatracený hlupák a vždycky bude,“ zasmál jsem se tentokrát já, protože jsem se ve svých úvahách dostal k této písničce.

,,Tak a teď mi pověz, Lucie Caecilie, jak jsi k té obhajobě přišel..“ vyzval mě Crassus Orator a já mu všechno od začátku vyložil.

A tak jsme povídali, smáli se a přitom popíjeli víno. Falernské víno chutnalo nadmíru výtečně. Brzy jsme už měli v sobě vína víc než dost a zatímco na mém učiteli to evidentně nezanechalo žádné následky, jako ostatně nikdy nic, já jsem začal pociťoval lehké motání hlavy a občas jsem se přistihl, že blábolím naprosté nesmysly. Nechtěl jsem ale před Oratorem vypadat jako pitomec, a tak když se hostinský už asi pošesté úlisně zeptal :

,, Ještě vínko, vzácní pánové?“

přitakal jsem, přičemž mi hlava těžkla a když nám jej donesli, výskl jsem
,,Tak na Gaia Ollia!“ a chtěl si s Oratorem přiťuknout. Jenže jak jsem všechno viděl tak nějak dvojitě až trojitě, netrefil jsem se a nějakým nedopatřením jsem ochrstnul učiteli tógu.

,,Co blázníš, Lucie?!“ slyšel jsem jakoby odněkud z dáli, ,, Jsi v pořádku?!“

,, Jj..jistě..naprosto..úplně.. budu..budu obhajovat..“ slyšel jsem blekotat sám sebe , ,,..bude..to nejlepší řeč..mého života..miluju..miluju víno.. a taky prétora... a..a..“

A pak už si pamatuji jen malý moment, kdy se mi hlava nějak zatočila a já se sesul pod stůl...