ZA BOŽÍMI VRATY
Fámy se šířily rychlostí blesku. Když Johan ještě jezdíval do Města, které prý v dávných dobách vypadalo úplně jinak, obcházel vypravěče a poslouchal příběhy. Mluvilo se v nich o jiných věcech, než v Knize, kterou schovával jako nejvzácnější poklad. Otrhaný svazek našel trvalé místo pod Johanovou postelí. Knihy jsou vzácné, ale stojí o ně jen málokdo, tak bylo zbytečné pro takový poklad hledat zvláštní skrýš.
Slepý muž, který obsadil nároží těsně u náměstí, vyzpěvoval První mýtus. Johan snil o dávné minulosti, protože vzpomínky, povstávající ze slepcových slov, představovaly útržky informací ze samých počátků života.Pak se pracně vyrovnával se zmatkem, který v něm vyvolávaly rozporuplné legendy. V hloubi duše se cítil víc nakloněný příběhům, které kolovaly mezi obyčejnými lidmi. Jenomže státní správa nastolila vlastní mýtus, a tomu se věřilo povinně. Byla to stručná a nezajímavá zpráva, která posluchače spíš odradila, než aby je poučila.
Vesmír má mnoho tváří – o tom se zmiňovala Johanova Kniha. Kdo může říct, co vzejde, když se tváře, třeba jen mimoděk, navzájem dotknou?
Vypravěč, který používal vnitřní zrak, popisoval podobu andělů a zdůrazňoval jejich mnohotvárnost. I oni byli dílem Stvořitele, stejně, jako svět i vesmír.
Kniha líčila Stvořitele, který se vrací, aby znova a znova sledoval výsledek svého snažení. Stvořitel, kterému nic neunikne a trvá na dokonalosti díla, které po sobě zanechal.
Nic na světě ani ve vesmíru není zadarmo. Kniha upozorňovala, že jednou nadejde čas a Stvořitel bude chtít první splátku.
-

Nebylo to snadné. Po pravdě řečeno, bylo to ještě horší, než se Johan původně domníval. Za Božími vraty, kde očekával příjemnější etapu, byl vyveden z omylu. Navenek se krajina zdála laskavá a vstřícná k příchozím. Skutečnost byla jiná. Travnatá pláň by ani tolik nevadila, ale slunce žhnulo s intenzitou, na jakou si Johan ani jeho muži, nedokázali zvyknout.
Za zády nechali krajinu, na kterou si zvykli. Nic úžasného. Na to by mohli přísahat – i když nic lepšího v životě nepoznali. Jejich svět se skládal z nepatrných, rozmarům přírody vystavených lidských sídel a městeček, obklopených ruinami minulosti. Historii radši vynechávali. Nač se drásat vzpomínkami na život, který prý býval a který už nikdy nebude?
Do sídelního města se Johan nikdy nepodíval. Taková dálka – a proč ji překonávat? Proč míjet další a další travou zarostlé trosky a vyhlížet, odkud přijde pohroma v podobě některého z potulných a krvelačných gangů? Mezi lidmi šla jedna řeč, že tyhle loupeživé tlupy neušetří nikoho, kromě vládních výběrčích daní.
Johan opakovaně litoval, že se nechal zlákat, nebo spíš pod nenápadným nátlakem donutit, k téhle výpravě. Jako zachránce světa si nepřipadal. V podstatě byl toho názoru, že hrdinství je předem k nezdaru odsouzená hloupost, které se dopouštějí blázni, neschopní zvážit skutečné riziko.
Jestliže je lidstvo předurčeno k záhubě, může na tom on nebo kterýkoli jiný člověk něco změnit?
Kniha, která ho už doprovázela mnoho let, ještě dřív, než začal dospívat, naznačovala jakousi, velice nezřetelnou naději. Johan jen nechápal, že v době, kdy lidi většinou nečtou, protože se to buď nenaučili, nebo to zapomněli, ví skoro každý, že by mělo existovat Zázračné zrcadlo. A taky je všeobecně známé, kde by ta věc měla být schovaná.
Ono je taky všeobecně známé, že kdo čte, ten zhloupne. Babička to Johanovi opakovala víckrát a za příklad dávala strejdu Franziho, který tak moc ležel v knížkách, až se špatně oženil.
Johan radši s ženěním nezačínal. Nač pokoušet Osud? Možná by mohl sloužit jako další odstrašující příklad, jenomže po takovém naplnění života netoužil.
Dobře udělal. Kdyby si našel dobrou manželku, tak by se teď trápila, zatímco on se musí trmácet tou vyprahlou rovinou. Kdyby si našel ženu špatnou, trápil by se on.
-

Daleko, až skoro na obzoru, tam, kde se travnatá pláň dotýká nicoty, z níž Pán stvořil bariéru, která původně chránila Eden před vetřelci, tam, odkud se často blíží problém, se už zase něco rýsovalo. Mezi stády buvolů, zeber a mezi postávajícími divokými prasaty, se objevilo několik bodů. Za normálních okolností by ty černé tečky nic neznamenaly, taky by snadno splynuly s okolím, jenomže oči Strážce je těžké oklamat. Je to prakticky nemožné.
Emoce vynechával a přesto se s dalším přívalem nezvaných návštěvníků musel nějak srovnat. Nejsou normální. Pořád opakujou stejnou chybu. Nestačí jim, co mají.Jejich prapředci udělali chybu. Taky na svoje nerozumné počínání doplatili. Odcházeli neradi, ale neměli na vybranou. Strážce si zase připomněl spáleninu. Puchýř, který mu způsobila nešikovnost při zacházení s plamenometem, se hojil pomalu a špatně.
Strážce pokynul jednomu z chlapců, kteří se starali o dobytek. Nedaleké vesnici patřilo stádo hubených krav. Každé zvíře znamenalo stupínek k jistotě, že člověk vydrží, i když mu Prozřetelnost – nebo kdokoli jiný - odepřou potravu. Samozřejmě, že ne na dlouho. Jen na nějaký čas. To by se mohlo stát. Už staré ságy připomínají těžkou dobu plnou strádání a temnoty. Když na svět dopadla kletba hladomoru.
Obyvatele vesnice nelitoval. Bydleli v chatrčích a nějak moc se podobali opicím. Těm, které řádí v pralese, rozrostlém na půlnoční straně. Ty opice mají červené zadky. Strážce zkusil pouvažovat nad barvou pozadí vesničanů. Jen tak, protože zrovna nevyvíjel nějakou užitečnou činnost. Možná právě tohle odlišuje zdejší domorodce od zvířat. Ta chybějící barva. I když nic není jisté.
Stálo by za úvahu porovnat zdravotní stav. Ty mrchy opičí asi nebudou tak obalené špínou a prolezlé chorobami, jako lidi ze vsi. Vždyť se stačí kouknout na ty jejich odrbané chajdy. A tlupa z úpatí hory na tom nebude líp.
Strážce se nudil. Poslání je z větší části nudné. Zodpovědné, ale jinak? Ty dlouhé hodiny, kdy se čas vleče jako sirup – zdá se, že uplynula hodina a byl to jen okamžik.
Nebýt Úkolu a Povinnosti, užíval by si pohodlí domova. Jeho skromné obydlí se navlas podobalo obydlím ostatních Strážců.
Úkol a Povinnost jsou nepominutelné součásti života. Je nutné jim sloužit, jenomže on by mnohem radši odpočíval nebo nějak nenáročně vylepšoval Eden. Být Strážcem sebou nese výhody. Strážci jsou i vyvolení. Chátra se plazí v prachu u jejich nohou. Strážce sám sebe viděl jako tvora mnohem cennějšího, než kterékoli ze zdejších barbarů. Započítal i týpky, které pobývaly v osadě na druhé straně Zázračné hory. Vystupovala z pralesa a její pochmurné svahy se mračily vysoko nad korunami stromů.
Osady, založené nad Blátivou řekou, zůstávaly stranou. Strážce jim sice měl věnovat pozornost, ale tamní končiny byly hodně odlehlé a chráněné divokou vegetací. Navíc se tradovalo, že u dna řeky číhá Strašlivý stařec. Na vlastní oči ho nikdy neviděl, zaznamenal jen přítomnost hroší rodinky, ale byl si skoro jistý, že pod hladinou, která se těžce valila pod klenbou spletených větví, loví krokodýl. Vlastně na tom nezáleželo. Strážci tohle světu vzdálené místo zatím neopouštějí, podle Paní má zůstat nepřístupné, takže hnědá voda může skrývat cokoli. Strážce neznal zvědavost. Strážci totiž zásadně neplýtvají silami. Vyčerpával je neutuchající příliv cizinců, kteří poslední dobou dotírali a narušovali zdejší klid.
Hodně problémů jistě způsobily pověsti o pokladech, nashromážděných v útrobách hory. Tan uvažoval, jak se mohlo stát, že tahle choulostivá informace unikla. Posléze dospěl k přesvědčení, že tuhle záležitost nevyřeší – a právě o tom se přesvědčoval takřka denně.
-
Slídivé oči. Johan vnímal palčivý pohled. Nadchází hodina pravdy.
Muži se plahočili napříč travnatou plání. Obzor zakrývala masa hory, vrhající dlouhý stín. Johana vyváděla z klidu přítomnost zvířat. Roztodivná monstra stvořil Pán... A je těch potvor nějak až moc. Ještě, že zůstávají tady, za koncem světa.
Je to hrůza, trmácet se až sem. Prý odsud taky není návratu. Jak by se ale lidi dozvěděli o pokladech, co se tady dají najít? Někdo se vrátil a taky promluvil. Co asi říkal ten neznámý šťastlivec, možná vyvolený Bohem?
Lidi toho moc napovídají, tak je to. Teď se hodně mluví o Zbyškovi ze Svatého Újezda. Odešel před rokem a zatím se o něm neví. Ani zprávu neposlal. Gréta, která v Újezdě starostuje, je z toho celá špatná. Je to Zbyškova máma, tak si dělá starosti. Johan si vzpomněl na svoji máti – ta si určitě taky protrpěla nejednu bezesnou noc. Jenomže – povinnost je povinnost a obřadník pořád vykřikoval, že "mládí vpřed!"
Johanovi se spíš chtělo zůstat doma, s knížkou, v pokoji, kde mu vždycky bylo fajn. Ale když už se muselo odcházet hezky popořadě, nemohl nic namítnout. Lidi by ho nenechali v klidu.To by bylo řečí! I když to vycházelo na "dobrovolně povinně".
Vzali si do hlavy, že někde tady existuje pomoc. Hledá se, jak z toho maléru ven. Když už člověk tolik zhřešil, až definitivně naštval Stvořitele, není cesty zpátky – obrazně řečeno. Johanova Kniha nepokrytě naznačovala, že svět dopadne špatně, ale lidi si nedají pokoj. Počítají s tím, že Prozřetelnost bude milostivá. To zrovna! A zrovna k nim! Naděje sice existuje, ale lidi o tom nic nevědí. Nanejvýš mívají tušení, ale i to je docela dost na to, že by měli zůstat nevědomí a přitom platit.
Johan se rozhlížel po místě, vhodném k odpočinku. Po celodenním trmácení už skoro necítil nohy.
V duchu počítal. Zbyšek vyrazil po loňských dožínkách. Jestli nezabloudil, měl být už dávno u cíle. Božská vrata se neporouchala, nechala projít i Johana a jeho lidi. Jestli ho cestou nepřepadli, měl by být Zbyšek někde blízko.
"Divná země," poznamenal Dan Křivá huba."Vedro je tu jako v pekle."
"Nic nedostaneš zadarmo, kamaráde," povzdychl si Johan. Tahle cena mohla být zatraceně vysoká. Ale poslouchat to Danovo hekání? Ten chlap je ztělesněná katastrofická vize. Ve Svaticích si oddychli, když si sbalil batoh. "Když to nezvládáš, měl jsi zůstat doma. Ty máš ale v hlavě jen ten zdejší poklad!"
"A ty snad ne? Zlato mám v oblibě."
Kdoví, jestli je někde tady zlato. Krajina se zdála spíš chudá, jakoby i Bohem zapomenutá.
Dan si všiml taky. "Jen jestli jsme tady správně."
Jedno mu Johan nemohl upřít. Ten ošklivý chlapík měl cit pro nebezpečí. Jakmile začal kňourat byl dobré dávat si obzvláštní pozor.
Možná je někde v okolí nepřítel. Ať se Johan rozhlížel sebevíc, viděl zase jenom usychající, větrem mírně zvlněnou trávu, stádo podivných pruhovaných koní a sálající oblohu. Tenhle svět mohl být dílem zlého čaroděje nebo samotného ďábla. Ten už si nepochybně brousí drápy.
Pánovi už dochází trpělivost. Člověk ho zklamal. Johan si netroufal myslet na domov. Vzpomínky bolely. Co když už nastala očekávaná katastrofa? Někteří říkají, že k tomu dojde brzy a bez jakéhokoli upozornění, jiní zase opakujou, že ta hrozná jízda bude něco jako první varování, ale to prý ještě zdaleka neznamená počátek konce.
Nikdo nic neví jistě a tím víc je dohadů a hádek.
"Poklad bude pod zemí," zasnil se Dan.
"A budou ho střežit malí netvoři," doplnil Johan a trochu se pousmál.
"A nejsme sami", poznamenal Dan koutkem úst.
Ani větvička, ani stéblo nezapraskaly, vánek se pořád zlehka dotýkal tváří, spálených slunečními paprsky a zdálo se, že úmorný den přejde v příjemný podvečer.
"Kam se poděli chlapi?" Muži z Johanova doprovodu zmizeli. Ztratili se v suchém houští, nebo zapadli kdoví kam? Na člověka z těch představ skoro padala hrůza. "Vrátíme se, Dane."
Žádná odpověď. Jen husté ticho. I vánek se uklidnil.Johan se otáčel kolem vlastní osy a ať tomu věřil nebo ne – byl sám. To se mu vůbec nelíbilo. Rozhodl se pro urychlený ústup, ale než to stačil promyslet, obklopila ho tma.
-
Tma, která hutně páchla.
Vypadalo to na konec záchranné výpravy. Ve Svatém Újezdě se bude čekat. Zbytečně. Stejně, jako v okolí. Lidi, dělali jste si marné naděje. Jako minule – když se k Božským vratům vydal Zbyšek.
Bude koho oplakávat. Až do okamžiku, kdy se objeví první ze čtyř hrozných jezdců. O tom to je. Pán se zlobí a žádá první splátku.
Na severu už spatřili sedmihlavou šelmu, teď jsou na řadě jezdci. Ten první, démon na bílém koni, démon s věncem dobyvatele už objíždí svůj díl světa. A Svatý Újezd čeká na pokračování.
A nejen on. Člověk dostal příležitost – a dokázal ji zahodit.
-
V jeskyni se pohybovaly nezřetelné postavy. Nejdřív Johana napadlo, že by je mohl spočítat. V hlavě mu hučel obtížný příliv, oči marně zápasily s příšeřím a kouřem z ohniště, které víc čadilo, než hřálo. Plameny neplápolaly.
"Barbaři!" Johan si odplivl do vrstvy odpadků, pohozených na zemi. Podle Knihy, kterou dostal od řeholníka z nového kláštera,měl těmi Božskými vraty vstoupit do ráje. Právě někde tady má být místo, kde je ukrytý poklad. Vzácnost, která zažene strašlivého jezdce.
"Nesahej na mne!" Ten primitiv nemá ani páru o tom, kdo je Johanův otec. Stejně by to nepochopil, nemá ani páru, že existuje něco jako vesnice, ve které jsou zděné domy.
Urostlí, do zvířecích kůží zabalení muži se o Johana nestarali. Johan koutkem oka zahlédl Křivohubého. Po zbytku jeho družiny zůstaly jen pestrobarevné hromádky oblečení.
Domorodci byli silní. I kdyby Johan bojoval jako lev, šanci neměl. Byli v přesile a on si radši nepředstavoval, jak vypadal nerovný souboj tam venku, na dohled od zvířat, uprostřed vysoké trávy.
-
Domorodci byli nevzhlední, shrbení a smradlaví. Obyvatelé Edenu. Tak si je Johan nepředstavoval. On vlastně ani neuvažoval o možnosti, že na někoho takového narazí. A teď byl jejich zajatcem a ke všemu ho zatáhli do útrob hory, kterou měl v plánu prozkoumat.
-
"A hele! Neříkám, že tě rád vidím, to by nebylo slušný," ozvalo se zleva.
Johana překvapilo, že slyší rodnou řeč. Tady, v tom hrozném brlohu!
"Zítra budou slavit. Takže zatím klídek," pokračoval soused.
"Cože – klídek?" Ten chlap je asi mimo.
"Dají si do nosu. Bude bůček..."
V Johanově hrudníku to začalo splašeně tepat. "Bůček?"
"I krkovička."
"Děláš si srandu." Johan pořád doufal.
"A co teprve mozeček! O ten se zdejší borci třeba i poperou," pokračoval soused lehkovážně.
"Nechceš snad naznačit..." Johan si připadal stejně bezvládný, jako pytel brambor. A stejně schopný se vzepřít.
"Co bych naznačoval? Radši koukej, abys viděl. Dej na dobrou radu. Jestli zaváháš, bude z tebe pečeně a ovar. To už ti ale bude fuk."
"Člověče, já tě znám! Jsi Zbyšek ze Svatinovic." Byl dobře k rozeznání i v ubohém světle jakési nevýkonné, snad olejové lampičky. "Doma tě oplakávají."
Domorodci se s huhláním zvedali a aniž by si všimli svého zajatce, rozptýlili se po jeskyni.
Johan se okamžitě začal rozhlížet. Někde se musí najít skulina.
Zbyšek ho pozoroval a nepřestal se usmívat. "Nehloupni. Odsud nezdrhneš. Mají to obšancovaný na míle daleko. Buď rád, že mají dobrou náladu. Brali zajatce.Měl jsi štěstí. Posledně rovnou zabíjeli, asi jim vyhládlo."
"Tvrdíš, že tady, uprostřed všech těch zvířat, jsou kanibalové?"
"Teď jsi to vystih."Zbyšek se protáhl, až mu zalupalo v kloubech. "Noci jsou chladný," poznamenal. "Abych ti to vysvětlil, s tím jídlem... Dole ve vsi mají za posvátný zvíře lva. Na druhý straně, za Zázračnou horou, tam se klanějí opicím, vedle hrochům, sousedi mají bůvoly. Nenajdeš tady jediný nechráněný zvíře. A domorodci jsou pořád vyhladovělí, chybí jim maso."
"A co uctívají místní?"
"My se klaníme Velký, Zlatý a Zázračný Paní z hory."
Johan jen pokyvoval hlavou. Paní z hory a v ráji... Zvláštní představa.
"Když se nad tím zamyslíš," pokračoval Zbyšek, "jediný nechráněný a neuctívaný zvíře je tady člověk. Tak se nediv, že vetřelci dopadnou zle. Když na tebe koukám, mám skoro chuť na řízek. Zpustnul jsem."
Po Johanových zpocených zádech přeběhl mráz. "To přece..."
"Až ochutnáš kaši z trávy, budeš mluvit jinak. I když je docela dobře možný, že to nestihneš. Jestli máš přijít na řadu jako první, nechají tě vyhladovět. Kdybys ale někdy jed ten blivajz..."
"Člověče, já tě nepoznávám. Jsi doopravdy Zbyšek? Nepřevtělil se do tebe démon nebo něco takovýho?"
Zbyšek se zašklebil. "Dej pokoj s démonama. To tady nevedeme. To, co jsem, ze mne udělalo žrádlo. Taky bych si radši dal kance, na rožni upečenýho, pivem polejvanýho...Tady ale dostanu leda ovar z tvýho stehna. Jestli na mne zbyde."
"Jsi odporný! Kdyby tě slyšela tvoje máma!" Tohle s Johanem udělalo pohoršení a strach. Za normálních okolností by se té hrozné ženské nedovolával. Ježibaba jedna! Přísná, neústupná a umíněná víc, než chlap. Krajem šla jedna řeč, že doma nosí kalhoty ona a ne ten ubožák její muž. Ta ženská ani hezká nebyla. Co na ní ten člověk viděl? Mohutná, velkohlavá osoba a on dobrák od kosti. Asi se hledali, až se našli. Lepší bude zkusit jiné téma.
Někde vzadu, kam Johan sotva viděl, propuklo hemžení. Zbyšek se pootočil. "A sakra – kamaráde, kuchař si už brousí kudlu. Nechci tě strašit..."
"A právě to děláš. Jak se ti povedlo, že tě neupekli?"
"Vím, kudy ven z maléru.Určitě jsem nebojoval a nedělal hrdinu, dokud mě neuznali za nejlepšího. Takový blbosti se vypravujou dětem. Já to vzal skrz ženskou, jak jinak?"
Zbyšek je magor. Tady – a ženská! "Kde se tady vzala?"
"Jsou tady. Copak sis nevšim? Ta moje taky není zrovna hvězda, ale kdo by koukal po půvabech, když jde o hubu? Ber to tak, že zatímco já ji miluju, ona mě chrání. Zdejší náboženství jim asi zakazuje pojídat výkonný manžely."
"Ty..." Johan marně hledal slova. Tohle se prostě nedalo okomentovat.
"Ať to beru z který strany chci – ostatní, co sem přišli se mnou už prošli trávicím traktem. Kdo je na tom nejlíp?" Zbyšek se zatvářil natolik ohavně, až se podobal maskám, rozvěšeným po stěnách jeskyně.
-
V jeskyni se konaly hody. Johan zoufale zíral na Danovu hlavu. To, co z ní nespotřebovali, pohodili na hromadu odpadků.
První, co udělali bylo, že provrtali a otevřeli lebku. Když vybírali mozek, mlaskali. Mezi jednotlivými sousty se muži, kteří se uvelebili v popelu kolem ohniště, hlasitě hašteřili. Ženy se schovávaly v koutě. Johan usoudil, že čekají na zbytky.
Zbyšek se vzdálil. Vydal se za potravou. Johan zkoušel naplánovat pomstu, ale v dané situaci to víc, než co jiného, měla být chabá útěcha. Aby mohl vynechat pomyšlení na vlastní budoucnost. Potřeboval obehnat neprostupnou bariérou veškeré povědomí o skutečnosti. Odpoutat se. Proto snil o zničení lidožroutů. Usadili se pod temenem Zázračné hory, kde chytají poutníky.
Nechávají se nalákat jako vosdy na med. Jen kvůli báchorce o pokladu. Kolik z nich má doma Knihu, která přesně říká, co a jak? Kolik lidí v ní dovede číst? Většinou nemají ani tušení o tom, že strašlivého jezdce může zahnat jen Zrcadlo, přinesené z ráje. Jen málokdo tuší, že ten vytoužený poklad je zrcadlo.
Sám Johan tomu nevěřil. A to už Knihu, kterou ho obdaroval řeholník Madeus, jinak taky bratr knihovník, četl tolikrát, až se matka začínala bát, aby na ten zájem nedoplatil.
Poutníci, kteří se do Edenu vydali kvůli pokladu, padali do lidožroutské pasti. Připochodovali sem jako prasata na porážku. Johanovi přišlo dost nepříjemné, že i jemu se povedlo zařadit se do toho tupého stáda.
Zbyškova zadnice tvrdě dopadla vedle Johana.
Ta brada se mu ale leskne. Nezapře, co dělal před pár minutama. Johan se v duchu otřásl, ale nebylo to tak zlé, jako prve.
"Některý holky jsou tady docela pěkný." Zbyšek si mezi slovy stačil olizovat tuk z prstů. "Ale drž se zpátky. Musí si tě vybrat sama."
"Lidožroutka." Ženská, která možná právě v tomhle okamžiku ohlodává Danovu holení kost.
"Dělej hrdinu. Nadšenci spolehlivě vymírají." Zbyšek se už zase šklebil.
Tlupa nejevila zájem o Johana a Zbyška si taky nevšímali. Plameny na ohništi už nedosahovaly nijak vysoko, rozžhavené kousky dřeva příjemně sálaly a večer se zdál skoro pohodový.
Johan, unavený celodenní námahou, nakombinovanou s přílišnou dávkou vzrušení, se marně bránil spánku. Víčka se přivírala, i když mozek úplně nesouhlasil, protože si předsevzal ostražitost.
Ta je k ničemu. Přijdou a bum! Člověk dopadne stejně potupně, jako králík, připravený na nedělní oběd.
"Vodu?" Za Johanovými zády to příjemně zašvitořilo, ale on se stejně pořádně polekal. V polobdělém stavu procházel jakousi ne zcela srozumitelnou, avšak strašlivou situací. Než se úplně probral, vyskočil a v marné snaze si stoupnout, se rozplácnul, aniž by té potupě mohl předejít. Se svázanýma nohama toho moc nenaběhá ani nejzdatnější chodec. Svázané ruce taky byly k nepoužití."Zatraceně!" Původně chtěl vychrlit něco jadrnějšího. Od toho upustil. Ona totiž osůbka, která držela lákavě orosený džbán, vypadala moc pěkně. "Mhm... Napil bych se."
Dívka Johanovi podala nádobu, která připomínala vydlabanou tykev. Hltavě se napil a užíval si osvěžení po náročném dni – dokud mu nedošlo, co to drží v ruce. Připomněl si Zbyškovo "nic nepřijde nazmar". Vyprskl vodu z pusy, protože miska z lidské lebky se mu příčila.
"On je tak milý," vypískla dívka.
Zbyšek jen přikyvoval, ale Johanovy oči utkvěly na ňadrech, rozhoupaných smíchem. Zapomněl na místní nádobí. "Ty... Taky jsi roztomilá." Soukal to ze sebe skoro proti vlastní vůli. Zvláštní bylo, že jí rozuměl. Dalo to trochu práce, ale místní jazyk se až příliš podobal jeho mateřštině. Možná to bude nástraha, políčená ďáblem, usoudil Johan a víc se takovou malicherností nezabýval, protože dívka, která pořád ještě neodcházela, stála za povšimnutí.
Hezoučká malá lidojedka. Rušivě se vmísil jen ostrý pohled, který vyrážel za dívčími zády. Dění sledovala babizna, ošklivá jako noc. A černá ještě víc. Už na první pohled čarodějnice s vrásčitým obličejem. Přesně jako kdyby vystoupila z pohádky pro zlobivé děti.
Jsi v Edenu, tady je možné všechno, uklidňoval se Johan, přestože by přísahal, že ani po ráji nemůžou ježibaby tak, jak se jim zamane.
Dívenka dupla nožkou. "Chci ho!" Johan si nebyl jistý, jestli je to štěstí nebo malér. Měl získat Záchranné zrcadlo a místo toho má dostat manželku? Nebo naopak – manželka dostane jeho. Není to tak dávno, co tahle krasavice slupla svůj kousek Dana jako malinu.
Barbaři nečekali na Johanův souhlas. Než se mohl rozmyslet, jak to s tím navrhovaným svazkem bude, octnul se ve výklenku, kde se kromě šera nacházelo jen lože a nepořádek. Aspoň kdyby mu rozvázali pouta.
V duchu zuřil, ale dát něco z toho znát, na to si netroufal. Když ho vlekli, všímal si rozmlácených kostí. Dobývali se na morek. Hrůza!
Takhle to dopadá, když lidi poslouchají, kde zacinká zlato. Nebo jeho ozvěna.
Kam se poděli ostatní? Snad je odvlekli někam do útrob skalního labyrintu. Jeskyně se zdála rozvětvená a dost rozsáhlá. Na okamžik zatoužil Johan po naprosté samotě, co nejdál od divochů, kteří s ním zacházeli jako s věcí.
Postrádal denní světlo. Najednou by rád snášel i úmorné vedro, které výpravu deptalo na konci cesty. Ve vlhkém podzemí, kde bylo slyšet monotónní odkapávání vody, se pomyšlení na sluneční světlo dalo chápat jako trýzeň po ztraceném štěstí, anebo jako balzám na duši, přivolaný krásnou vzpomínkou.
Zdejším obyvatelům se v jeskyni nepochybně líbilo. Možná mají slabost pro hrbolaté, kouřem zčernalé skalní stěny, možná místní poklad vnímají jako svůj majetek. U barbarů člověk těžko uhodne, jaký zrovna vyznávají směr.
Netrvalo dlouho a dívka rozverně přihopsala. Jestli Johan snil o oddechu, tak ona mu ho nedopřála. Rozhodla se užít si svého nového majetku.
Za jiných okolností by si Johan gratuloval. Lidojedka byla sice dost vyhublá, jenomže taky příjemně zaoblená zrovna na těch správných místech. Právě rozvitý kvíteček – a tenhle vykvetl zrovinka na hnojišti.
"Jsi můj!" Pro jistotu ukázala na Johana špinavým prstíkem, asi aby náhodou nezapochyboval. A to on ani nezkusil – ale neměl představu, co si s tímhle nadělením počne.
Ke všemu se kolem výklenku motala babizna. Pořád házela krhavým okem a přecházela sem tam, jako strážný před bránou. Nebo líp – jako hlídač před šatlavou.
"Proč ty tady? Pro kamínky, co dávají světlo?" Mladičká divoška mlela o ničem, vyptávala se a ještě stačila políbit Johana někam mezi ucho a bradu.
"Kamínky nepotřebuju," máchl Johan rukou. "Byla na mně řada, abych se vydal na cestu. To u nás musí každý mladý muž."
"Ach...Dokazuješ, že jsi muž? To je Bolita ráda!" Dívka radostně zatleskala, zatímco pochodující babizna udělala opičí obličej. Ani se moc nenamáhala. Šlo to samo.
Johan pohodil hlavou směrem k ježibabě. "Co je to zač?"
"Šamanka. Dej si pozor, abys při dokazování uspěl." Vyznělo to všelijak.
"Neuspěju a stanu se obědem." Měl to být vtip, ale nepovedl se.
"Nó..." Bolita se usmála a taky sklopila svoje dlouhé řasy.
"Vsugeruju si, že jdeš spát s prázdným žaludkem," zašeptal takřka neslyšně.Přestože byla velice štíhlá, Bolita vůbec nevypadala podvyživeně a v žaludku jí nekručelo.
"Náčelníkova dcera nezůstává hladová. Když si muži nacpou břicha, ona dostává jídlo jako první z žen," štětila se Bolita. Nebýt toho, neopadla by Johanova nenápadně narůstající touha.
Šamanka se nenechala zlákat zábavou, která se rozproudila u ohniště. Johana napadlo, jestli už ta příšerná ženská nabrousila nůž. On bude vzdorovat. Nepoddá se, to je samozřejmé. Vydrží až do posledního dechu. "Tvrdím, že jsi nejedla," zdůraznil a překvapená Bolita jen vykulila svoje temné oči. Připomínaly bezednou propast a Johan měl co dělat, aby se v nich rovnou neutopil. Jenomže – má svoje předsevzetí...
-
Náčelník se už od rána většinou povaloval u ohniště. V noci zůstal na místě, jen se zahrabal do ještě teplého popílku, který se tam nashromáždil ve značném množství, aniž by to obyvatelům jeskyně sebemíň vadilo. Johan po tom chlápkovi, poznamenaném životem i věkem, opatrně pokukoval, zatímco stařec ho přehlížel. Kromě života nezískal Johan jako Bolitin muž žádné výhody. Zůstával v ženské části jeskyně, o stupínek níž, než Zbyšek. Ten už občas mohl i ven z jeskyně, aby společně s dětmi a jejich matkami sbíral kořínky a trávu. Z nasbíraných surovin uvařená šlichta ohavně páchla a ohavně i vypadala. Hlad je nejlepší kuchař, o tom Johana poučily útrapy během cesty a zážitky získané během posledních dnů. Proto se sebezapřením polykal kaši, kterou by doma nevylil ani praseti do koryta.
"Cizinec je milý," chlubila se Bolita. Ženy do Johana šťouchaly. Asi se ujišťovaly, že je opravdický.
"Hm. Pěkný," řekla jedna poměrně ošklivá místní dáma. Johan se o něco později propracoval k poznatku, že právě ona je Bolitinou matkou. Zjišťování byla složitá činnost. Náčelník vlastnil manželek několik. Zbyšek dokonce tvrdil, že tomu ohavovi patří všechny ženy v jeskyni. Zdálo se to zrůdné. Johan ale brzy přehodnotil svoje postoje a i zrůdnost viděl jinak, než před příchodem do ráje, k úpatí Zázračné hory.
V rámci zachování vlastního duševního klidu, přestal svoje okolí posuzovat podle měřítek svého původního světa. Stačilo pár celodenních, masem bohatě zásobených hostin a Johan, který celý týden umíněně
setrvával na rostlinné stravě, povolil. Už neodvracel hlavu od kousku masa, který mu Bolita s úsměvěm nabídla.
"Ber, když Strážci dávají," řekla při té příležitosti. Tehdy Johan poprvé slyšel o těch, kteří ho dopadli. Byl to hlavní smysl existence Strážců. Chránili Eden před vetřelci, přicházejícími z lidského světa. Pro potomky Adama a Evy je ráj už navždy uzavřený.
Johan by se vsadil, že Strážci dopadnou i blázny, kteří přtijdou po něm – tak jako dopadli ty, co se pokusili vstoupúit do ráje už dřív. Přesto existovala možnost, že jednou se to povede a poutníci proniknou až do útrob Zázračné hory, kde bude jistě schovaný nástroj záchrany.
Protože první jezdec, ten démon s tváří vybledlou až do zelena, už zahájil svoji vražednou pouť. Jeho jméno je Smrt a je to právě on, kdo vybírá první splátku.
Někdy se Johanovi zastesklo po domově. Vzpomínky obsahovaly hořkou pachuť, protože ve Svatém Újezdě sotva s pýchou přivítají člověka, který se spolčil s lidojedy. Už je to tak – ani pro Zbyška ani pro Johana už neexistuje cesta zpátky – jestliže se domů vydají oba.
"Bolita čeká miminko." Boubelatá domorodka vpadla do Johanových myšlenek.
Bylo to jako hrom z čistého nebe. Nejen, že padl do tak děsivého zajetí, on se v neutěšeném stavu dokonce rozmnožuje!"To už jsem tady tak dlouho?" Čas je snad doopravdy natahovací. Nebo spíš pružný. Mění rozměr a tvar dle potřeby a situace.
"Mhm..." Dívka se rádoby svůdně prohýbala.
Johan nesnášel, když laškovala. Bolitiny milostné projevy mu šly na nervy vždycky. Když už se jí musel věnovat – což i dělal, protože na tom závisel jeho život – snil buď o vílách, nebo o ženách z Bartolomeova podniku, což nebylo nic jiného, než potulný nevěstinec. Všechno bylo lepší, než lidojedka, dcera náčelníka kanibalů. I když měla k nabídnutí hodně půvabu. Ruku v ruce by s ní nechtěl kráčet životem ani za nic. Dokázal skousnout trochu společného položení – víc nic. Jen špetku nezávazného sexu.
"Bolita je smutná."
Johana napadlo, že dívka zkouší novou taktiku.
"Jen ať se Bolita klidně roveselí," odsekl.
"Otec nedovolí, aby darovala potomka cizinci, který přišel ze země za vraty."
"Není on šílený?" Jedině tak si Johan dokázal vysvětlit náčelníkovy způsoby.
"Co je to?"
"Znamená to, že je posedlý."
Bolita se opatrně rozhlédla. Její otec byl hlavně mocný. Rozhodoval o životě a smtri a jako jediný z tlupy rozmlouval se Strážci. Johana mučila zvědavost. Co jsou ti Strážci vlastně zač? Jsou hodně nebezpeční? Pochází zdejší zlo od nich, nebo od náčelníka?
"Náčelník není posedlý." Bolita našpulila pusu.
"A leze Strážcům do zadku." Někdo ten zdejší úpadek musí mít na svědomí.
"Otec je musí poslouchat. Mají ohnivé zbraně a veliké kouzlo. Zachce se jim a zničí celý svět, Zázračnou horu srovnají se zemí, z Bolity nezbyde ani smítko a z Johana taky. Možná se staneme stíny."
Kdyby alespoň nečekala dítě, zavzdychal Johan jen tak, sám pro sebe. S chutí by zaklel, jenomže šamanka už zase slídila. Kdyby rodiče jen tušili! Matka se tolik těšila na vnoučata. Přání bude splněno. Vnouče už je na cestě. Malý lidojed. Radujte se!
Bolita vzlykala, zatímco šamanka pořád kroužila.
"Nefňukej! Dítě je přece pro radost!"
"Bylo by... Ničemu nerozumíš!" Bolita vyběhla z jeskyně.
Kostnatá tchyně ukazovala Johanovi zachmuřené čelo. Tím ho z rovnováhy vyvést nemohla, protože ta ženská pořád vypadala jako před odletem na sabat. Vtom ale popadla Johana za rameno. Nečekal takový nápor, ta ženská měla sílu jako chlap. Johan v jejím sevření přímo vlál – jako kus hadru ve větru.
Ta osoba už musela naporcvovat pořádnou řádku obětí. Div, že Johanem nepohazovala.
"On to dítě zabije," vyprskla.
Je to tak. Babička chrání ještě nenarozený život. Ona asi bude založením humanista. "Proč by to dělal?" Tchýni je potřeba uklidnit, nebo v tom svém cituplném rozpoložení zeťáka rozsápe.
"Tvůj potomek by byl hanbou pro celý kmen, chápeš?" Stisk nepovoloval."Myslím, že tebe náčelník oddělá hodně brzy. Podle něj ses neosvědčil.Podřízne tě. Tak nenaděláš další neplechu a ještě budeš k využití. Chudinka moje holčička. Ta dopadla. Tos jí musel honem udělat dítě, ty troubo? Sama bych tě s chutí...!"
Snědla nebo jenom zamordovala? To Johan snad ani nechtěl slyšet.
Jak z téhle šlamastyky ven? Tady jde o život. Z nastalé situace vyplývá, že Johan buď uteče, pak bude jat a posléze upraven jako chutný pokrm, nebo zůstane. V tom případě mu hrozí, že bude v nejlepším případě zohaven, a pak opět zabit a upraven jako součást místního jídelníčku.
Johan váhal mezi oběma dost bezvýchodnými alternativami. Očima hledal Zbyška, který by si mohl vědět rady i v téhle choulostivé záležitosti.
Zbyšek, který už natolik povýšil, že dokonce zaujal místo v čele ženského hejna, kamaráda okázale pomíjel.
"On cítí, že nosíš smůlu," usoudila Bolita.
Jinak to ani nemůže být, vždyť Zbyšek je mezi lidožrouty doma. Johan si připadal jako odsouzenec, který čeká, až kat zvolí způsob popravy. Bloumal kolem výklenku, který sdílel s Bolitou, snažil se obhlídnout neviditelnou hranici, oddělují mužskou část jeskyně od plochy, užívané ženami. Hlavně nenápadně, umiňoval si při každém kroku.
Obydlené podzemí Zázračné hory navazovalo na labyrint, kam vstupoval jen náčelník. Ostatní členové tlupy se chodbě, končící ve tmě, úzkostlivě vyhýbali.
"Neunikneš," zasyčela Bolitina matka těsně vedle Johanova levého ucha.
Hrozná ženská. Pozorovala Johanovo marné snažení.
"Neunikneš, to Strážci nedovolí," dodala nenávistně.
"Neutíkám. Bez Bolity bych..." Lhal a ona to věděla.
Ta ošklivá osoba mu nevěřila jediné slovo. "Tss..." Opovržlivě zamlaskala.
Opět ponížený Johan už zase snil o pomstě. Další zneuctění – a od primitivní ženské! Radši by prchal bez Bolity, ale díky její matce byl v pasti.
"Drahoušku..." Bolita naklonila hlavu. Její výraz se nedal pominout. Takhle se nikdy netvářila.Na něžnostech si nezakládala, pravděpodobně je ani neznala. Vracela se od otce. Touhle denní dobou za ním chodila pravidelně. "On už to ví."
"Copak by to nepočkalo?"
"Před otcem nemůžu skrývat tak důležitou věc! Mluvíš, jako kdyby tě posedl strašlivý skalní běs." Svět Bolitiny tlupy obsahoval všelijaké, nikdy neviděné a snad dokonce nadpřirozené potvory. Velice oblíbení byli synové Boží, které divoši uctívali jako svoje praotce.
Johana posedl především strach, démony rád přenechal Bolitě a jejím u kmeni .Horečnatě přemítal a aby ulevil napětí, kvůli kterému se mu rozklepaly ruce, začal bušit pěstí do stěny jeskyně. Bolelo to, ale ne moc, jen tolik, aby ho nepříjemný pocit vrátil do reality.
Vtáhl Bolitu do příšeří ve výklenku. Zasakroval, protože šamanka už zase očumovala. Rychle objal Bolitu kolem ramen, mělo to vypadat na důvěrnou chvilku. Snad se babizna bude chvilku dívat jinam. Jestli tuší, že existuje něco jako takt. U barbarů to ale nefunguje. Babizna nejenže nekoukala jinam, ona dokonce zahrozila vztyčeným ukazovákem. "Utečeme," vyhrkl. Potřeboval spojence, a když Zbyšek nepřipadal v úvahu, musel nalákat Bolitu.
"Otec tě zabije."
"To opakuješ v jednom kuse. On mě zabije, ať udělám, co udělám. Nemám co ztratit. Ty se taky nemůžeš moc radovat. Měla bys jít se mnou – už kvůli dítěti." Zahrál na mateřskou strunu. Bez Bolity neměl útěk šanci. Znala okolí hory, znala přiléhající část Edenu. Možná by oblomila i Strážce. "My dva to dokážeme," slíbil sobě i jí. V hloubi duše pochyboval.
Pokrčila rameny. "Snad. Kdyby nám pomohla Paní..."
"Kdo?" Eden Johana neustále překvapoval.
"Jen se neplaš. Paní zná tajemství a jestli se smiluje nad naším dítětem... To by znamenalo naději."
Lidožroutská děvenka je celkem schopný spiklenec. Johanovi se na jakousi neznámou bytost moc spoléhat nechtělo. Barbaři mívají vlastní měřítka. Co tady může dokázat ženská, i kdyby byla vyjímečnáa slavná?Pravděpodobně se jedná o další mýtickou bytost. Co jiného může připadat v úvahu v – ráji?
"Po večeři," slíbila Bolita a odešla za skupinou žen.
Jídlo nestálo za nic. Další zelenošedá šlichta. Neslaná, nemastná a hnusná. Johan polykal, něco do žaludku poslat musel. Doufal, že to co shltal taky udrží.
Ani ostatním nijak zvlášť nechutnalo. Johana pohledy domorodců skoro pálily, dorážely ze všech stran a on si připadal jako k vaření připravená pečeně. Vnímal jejich hladové žaludky i touhu po mase. Jeho pocity byly stejné. Jenomže tentokrát měl být obětí.
Radši se zahrabal do listí na podlaze výklenku.
Z polospánku vytrhlo Johana cloumání právě v té chvíli, když se mu zdálo o krvavých hodech, o mužích, kteří divoce poskakovali nad hromadami kostí a o dětech, které snadno prokousnou lidské hrdlo. Nejvíc odporné mu byly ženy s dlouhými noži. Nic nedělaly, jenom krájely a krájely.
"Fuj, to byl ale sen," vyhrkl Johan upachtěně.
"Pst!"Bolitina dlaň zakryla Johanova ústa. "Pojď – ale tiše!"
Napodoboval dívčiny kočičí kroky. Zmatený a slepý se ve tmě nechal nasměrovat k labyrintu. Křivolaké chodby, které skoro určitě nevznikly přirozenou cestou, se navzájem proplétaly a křížily. Zavedly Bolitu s Johanem do sálů, na jejichž strop nelze dohlédnout.
Kdo tohle vybudoval? Johana nejdřív napadli Strážci, jenomže při jejich zručnosti a neschopnosti postavit cokoli užitečného, nemohl rozumný člověk věřil, že právě oni by dokázali vytvořit tak monumentální stavbu.
-
Na cestu neviděl, chvílemi bylo osvětlení hodně mizerné. Zato Bolita se pohybovala se záviděníhodnou jistotou. Johanův zmatek rostl společně s přibývajícími obavami. Náčelník už jistě poslal pronásledovatele. Milenec jeho dcery byl nejstřeženější osobou v celém společenství.
Johan celým tělem vnímal otřesy, pocházející od bosých nohou, běžících a narážejících do podlahy chodby. Díval se, vyhlížel úkryt a nakonec uviděl odbočku, která se ztrácela v černé tmě.
"Tudy se dostaneme ven?"Johana napadlo, že i v tomhle zatraceném místě by mohli narazit na spřízněnou duši – případně ducha, protože ráj bude mít svá vlastní pravidla. To platí už od počátku věků. Kdo pravidla nerespektuje, vypadne. V ráji neexistuje milosrdenství.
"Zmlkni! Tady blízko jsou moji příbuzní." Z Bolitina šeptání Johana mrazilo. Náčelníkova rodinka může být dost početná. Ono je to vlastně jedno. Člověk se na ugrilování hodí na návsi stejně, jako v jeskyni. Johan si začínal přát, aby se jeho putování stalo nekonečnou výpravou. Jen se přesunovat. Pořád za nosem. Je to sice fuška, ale pořád lepší, než poprava.
Johanovi se ani nechtělo opustit labyrint. Zůstávat v útrobách hory mohlo mít svoje výhody.
Ponořený do bezútěšného rozjímání a zároveň slepě následující Bolitu, vstoupil do jasu, který ochromil šerem zchoulostivělé oči. Nejdřív neviděl vůbec nic, jen světlo. Všechny barvy duhy se míhaly. Když pestrobarevná kola zmizela, zaznamenal něčí přítomnost. Bytost, kterou nemohl vnímat jako běžného živočicha, vévodila sálu. Ohromený Johan zíral na nepřirozenou kombinaci lidského těla se zlatavou hlavou, která ale nebyla lidská ani maličko. Byla především nezřetelná ve všem tom zlatě jiskřícím jasu. Co nemohl uvidět, snažil se Johan alespoň vytušit.
V duchu tápal. Ta žena vyplnila velkou část podzemního dómu. Byla obrovská a deptala Johana už jen svými rozměry. Připadal si nepatrný a i když to bylo zvláštní, necítil strach.
Bytost vyzařovala něco příjemného. Navozovalo to báječný, od trápení osvobozený dojem.Sál, obložený zlatem a jiskřivými kameny taky opanovala vše prostupující dobrota. Johanovi to vyhovovalo, jenomže nevěděl, jak dlouho ten zdejší klídek může vydržet.
Bolita nelenila a šup – už klečela té zvláštní bytosti u nohou. "Mám strach, paní," svěřovala se. "Bojím se kvůli dítěti."
Johana píchalo ve spánku. Měl dojem, že stvoření je schopné přečíst i jeho nejtajnější myšlenky. Jako kdyby mu neviditelná tykadla listovala v útrobách. Stal se otevřenou knihou. Tenhle druh kontaktu ho nenadchnul.
Bytost promluvila a její hlas zároveň duněl i zvonil. Odrážel se od skalních stěn. Vzduch se jemně chvěl, jakoby roztřesený desítkami zvonů."Ten muž tě opustí."
"Hlavní je dítě." Bolita se téměř zalykala.
Kanibalka je potrefená posvátnou úctou. Johan nemohl přestat myslet na Bolitiny potravní zvyklosti. Nějak mu to nešlo dohromady se zbožností a pokorou, jakou dívka prokazovala Bytosti, která tady zřejmě ovládala všechny a všechno.
"Tvoje dítě je vnuk toho bláznivého náčelníka Orofana," připomněla Bytost a pak ztichla.
Johanovi neuniklo, s jakým despektem to stvoření jednalo se vším, co označila jako "lidské".
Tichá jeskyně a současně i zářící prostor, vyzdvihující svými rozměry nepatrnost místních obyvatel, vyvolávala u domorodců úctu, spojenou s nedůvěrou. Blízkost Paní, která, podle toho mála, co Johan pochopil z řečí, vládla Zázračné hoře, považoval do okamžiku, kdy vstoupil do podzemního sálu, za legendu. Za báji, kterou si tady předávali po celé věky. Tak to u primitivních společností chodí. Mají svého patrona – pardon, patronku a jsou si víc jistí vlastním životem. Chtějí být dokonalejší. Johan přece nemohl tušit, že Orofanovi lidé se neklaní před mýtickým božstvem. Najednou si vyčítal, že ho něco takového vůbec nenapadlo. Ráj má přece spoustu možností. Nechal se zaslepit touhou po Zázračném zrcadle a dovolil, aby mu skutečný zázrak utekl mezi prsty.
Paní Zázračné hory byla stejně skutečná, jako celý Eden.
Jakmile se Johanovy oči přizpůsobily okolnímu jasu, hledal, jestli někde není předmět, kvůli kterému prošel Božími vraty a pro který dokonce riskoval i život. Nebýt Bolity, už by ani neměl co riskovat. Jestli ta věc někde bude, musí to být tady. Když už tolik riskoval, má na to zatracené zrcadlo i něco jako nárok.
Jenomže ta věc tady nebude. Bytost se jistě zařídila jinak. Měl se za ní vydat dřív. Při první příležitosti. Ale jemu se do útrob hory nechtělo. Nevěřil – a radši si užíval s Bolitou.
Chyboval. Měl se zbavit strachu a vyrazit do labyrintu.
"Máš pravdu," ozvalo se v Johanově hlavě. "A Zázračné zrcadlo tady není, Nevím, proč by se mělo vystavovat."
Odpověď, jaká nepotěší. Odpověď na nevyslovenou otázku.
"Jestli o to stojíš, prohlížej Svatý grál." Bytost ukázala na výklenek, kde rudě zářil pohár. "Jen se dívej, tak vypadá dílo lidské fantazie," pokračovalo stvoření. "Váš druh myslí na poklady a kde nejsou, tam si je vybájí, aby měl proč zabíjet. Pořád chcete víc, než můžete mít."
Johan se nezmohl na odpor. Přemýšlel, jak a kudy uteče, protože pocit bezpečí, jaký ho zpočátku uklidňoval, se vytratil.Teď se útěku nemínil vyhýbat. Byla to nejrozumnější volba.
Bytost jako by se zlobila. Každopádně se zdála rozladěná. "Jezdce nezastaví vůbec nic. Dostali jste až moc – a dary jste vyplýtvali. Jen proto, že Bůh stvořil člověka k obrazu svému! Jak jste naivní – vždyť tohle sdělení nemluví o vnější podobě. Dostali jste schopnost rozeznat dobro od zla a podle toho si i vybírat, jak chcete žít. Nic jste nepochopili – a ty, kdo pochopili, jste dokázali umlčet.
Řekni těm svým: První jezdec – první splátka. Tak je to spravedlivé. Jestli chcete pokračovat – budiž. Je to vaše volba. Možná, že jednou, až vyčerpáte moji dobrou vůli – obsadí vaše místo, tam, za Božími vraty, mravenci..."
Johan poslouchal, ale jenom ledabyle, protože ho trápila obava z návratu. Domů se nebál, ale nevěděl, jak se tam dostane.
"Tím se netrap. Pro mě je to maličkost. Stejně jako zastavení času – pro ni." Bytost ukázala na Bolitu, která setrvávala v nezměněné poloze a s vykulenýma očima. "Až zmizíš, zavolám ji zpátky. Přijde domů a nebude nic vědět. Ani o tobě..."
"A dítě?"
"Další z mnoha nevysvětlitelných zázraků. Pro Bolitinu tlupu taky nebudeš existovat. Nechci, aby na nich ulpěla lidská špína," dodala bytost pohrdavě. "Je čas. Loučit se nemusíš."
Johan neprotestoval. Hlavně honem pryč odsud, kde ve světle, které skoro píchá do očí, musel vyslechnout ty řeči. Paní mávla rukou a Johan se propadl do tmy. Cestou do rodné vesnice měl čas na jedinou myšlenku. "Koho by napadlo, že Bůh je ženská?"