Alex se zastavil na okraji mravenčího teritoria. Být to někde jinde než v Krakorci, dávno by tu vyhlásili přírodní rezervaci. Jenže, pokud ho paměť neklamala, o zdejší lokalitě se v odborných kruzích nevědělo zhola nic. Dobře utajená rarita. Mělo to ovšem i své klady – nic nepřitáhne vandaly spolehlivěji než informace o tom, že je něco chráněné a vzácné.
A pak to uviděl. Jedno z největších mravenišť bylo rozmetané a jeho obyvatelé se poplašeně hemžili v ruinách svého někdejšího domo-va. Úhledná homole se změnila v haldu rozházeného jehličí, na jejímž vrcholu ležela čerstvě ulomená velká smrková větev. Zvláštní, včera to tu nebylo. Ta haluz by stěží spadla sama od sebe a nadělala takovou škodu. A krom toho v noci nefoukalo.
Cosi v Alexově podvědomí zavelelo: Nechoď tam, otoč se a upaluj pryč, ale zvědavost byla silnější.
Když došel k rozbitému mraveništi a shýbl se, aby nadzdvihl tu větev, pochopil, že měl ten příkaz radši poslechnout. Ale už bylo pozdě. Osypané podrážděnými mravenci zíraly přímo na Alexe oči. Jedno modré, druhé zelené. Na rozbitém koleně se už utvořil tmavý strup, ale kůže pod ním už nikdy nedostane šanci zahojit se. Ach, Bože, to ne!

„A máme tě, ty vrahu!“
Neslyšel je přijít, ale byli tady. Muži, kteří hledali a našli.
Káju, jmenoval se Kája - byla poslední Alexova myšlenka, než ho strhli na zem a zkroutili mu ruce za zády. Ležel s tváří zabořenou do jehličí, s ústy plnými hořké černé prsti a mravenčí dělníci zvolna nacházeli cestu do jeho uší a pod košili. Nemohl protestovat, nemohl dělat vůbec nic, když do něj kopali a vzteklými výkřiky provázeli každou ránu.

„Tak dost!“ ozval se pojednou tichý velitelský hlas. „Spravedlnost přenecháme jiným.“
Kdosi ho drapl za vlasy a donutil zvednout hlavu. Nemusel vidět vyhublé nohy v rozšmajdaných sandálech, ani kus bílé hole, aby věděl, že ten hlas patří staré slepé ženě.
Slepé! Byl blázen, že tomu uvěřil. Bylo by to k smíchu, kdyby zároveň nešlo o život. Napřed Hanouskův a teď Kájův. A ještě nesmí zapomenout na Vandina muže a manžele Pudilovy. Ten Alexův snad žádat nebudou, v tomhle státě naštěstí trest smrti zrušili. Byl si jistý, že za vším stojí ta bezzubá Pýthie. Ale proč to všechno dělá?

„Neměl jste se vracet,“ řekla. „To byla chyba.“
„Proč?“ zachraptěl a vyplivl kus hlíny. „Proč tak zoufale bráníte… cizím, aby přišli a místním, aby odsud odešli?“
„Do toho vám nic není,“ odsekla.„ Nikdy se to nedozvíte. Tady jste skončil. Přistižen nad tělem oběti a hned několika svědky najednou. Budete si moct gratulovat, když vám nedají doživotí.“
Nepochyboval, že se poučili. Že chlapcovo tělo je ještě teplé, že modřiny na jeho krku způsobily prsty stejně dlouhé jako byly ty Alexo-vy. Nechtěl myslet na to, co mu možná provedli ještě dalšího. Kapitán Pávek by musel být blázen, aby uvěřil v Alexovu nevinu.


„Co mi to děláte, člověče? Pokaždý, když se potkáme, aby jeden hned volal havrany. Vy to snad přitahujete nebo co. Takovej magnet na mrtvoly, že jo?“
„Moc vtipné,“ sykl Alex.
„To není vtip, mladej. To je průser. A vy ste v něm až po krk. Zabít děcko kvůli podrápanýmu auťáku!“ zavrtěl Pávek nevěřícně hlavou.
Takže už mu referovali. Všechno bylo jako z učebnice – měl motiv i příležitost. A smůlu , že ho našli sklánět se nad mrtvým chlapcem. Našli… blbost, čekali tam na něj. Jenže tohle vysvětlení Pávek nikdy nevezme. Alexovo slovo proti dvaceti očitým svědkům. Ano, byl v průseru. Až po krk.

Ze všeho nejhorší ale bylo, že ho viděla Vanda. Stála u branky s Vašíkem v náručí, když Alexe vyvedli po cestě z lesa. S rukama spoutanýma, v doprovodu uniformovaných policistů a s nenávistnou suitou krakoreckých za zády. Nedovolili mu s ní ani promluvit. Nemohla by mu poskytnout alibi, ani kdyby chtěla, podle předběžného odhadu patologa zemřel Kája v té době, kdy byl Alex prokazatelně sám. Možná právě ve chvíli, kdy seděl na kopci a cítil něco jako štěstí. Je možné být šťastný, když kousek od vás umírá dítě?
Strčili ho do auta, zatímco Pávek s Vandou zmizeli v domě. Kapitán se vrátil za čtvrt hodiny a dal pokyn k odjezdu. Vanda se už neukázala.

„Něco k pití? Kafe, čaj, vodu?“
Pávkův hlas byl dokonale nevýrazný, v přímém kontrastu s tím, jak dosud vedl výslech. Poklepával tužkou o hranu stolu a vypadal, že je duchem někde úplně jinde.
„Ne, díky.“
Teď nebyla ta správná chvíle na pohoštění a konverzační tanečky.
„Fajn, tak pro dnešek jsme skončili.“
Pávek vstal a otevřel dveře.
„Odveďte ho.“
Pitevní zprávu bude mít na stole zítra, ale bez ohledu na ni se případ zdál jasný jako facka. A přesně takové případy Pávek nesnášel.

Vanda se zamkla v domě hned, jak policejní auta následovaná pohřebním vozem odjela. Nevěřila ničemu z toho, co jí Pávek sdělil a taky mu to rovnou řekla.: „Alex by neublížil ani mouše, kapitáne. Je to naprostý nesmysl.“
Pokrčil rameny. „To ukáže vyšetřování, paní Hamerníková. A vás bych prosil, abyste zatím nikam neodjížděla. Budu potřebovat vaše svědectví.“
Tu frázi jako z americké detektivky si teda mohl odpustit. Kam by asi tak mohla odjet? Byla v pasti. Popravdě řečeno, bála se i vyjít na dvorek.

Vesnice vřela jako přetopený kotel. Od úst k ústům letěla zpráva
o mrtvém chlapci a jeho vrahovi. A hněv vůči ženě, která ho sem připřivedla, vzrůstal. Lidé se shlukovali na silnici, rozčileně pokřikovali a hrozili pěstmi. Nemohla slyšet,co říkají, protože i přes panující horko pevně zavřela všechna okna, ale věděla to.

Hodiny se pomalu vlekly. Na obzoru se hromadila bouřková mračna a vzduch nabitý elektřinou doslova rezonoval. Vašík byl celé odpoledne neuvěřitelně tichý. Jako by tušil, že by si ho máma – soustředěná na hlasy ve své hlavě - beztak nevšimla.
V obvyklou dobu ho vykoupala a nakrmila ( stejně automatickými pohyby jako ráno) a pak ho uložila do postýlky v ložnici. Někde v dálce zarachotil hrom, jako když někdo zlehka uhodí do velkého bubnu.

Když se setmělo, ani nerozsvítila. Seděla v křesle , nehybná, ale dokonale bdělá. Pak zaslechla venčí nějaký šum. Prší! Konečně! Přistoupila k oknu, aby vpustila dovnitř vlhký vzduch a strnula. Nebyl to déšť.

Dav, který obklíčil její dům, ji vyděsil.
Byli tu snad všichni z vesnice, včetně malých dětí. Tísnili se kolem plotu, mnozí z nich drželi v rukou hořící pochodně. Vypadalo to jako scéna z historického filmu, ale Vanda věděla, že tohle není vyumělkované srocení podle pokynů režiséra v kašírovaných kulisách. Tohle bylo skutečné. Přišli ji zabít. Tak na co ještě čekají?

A pak se dav uctivě rozestoupil.
Uličkou z lidských těl se pomalu šourala shrbená postava a zlehka osahávala zem před sebou bílou hůlkou. Hlasy ve Vandině mysli zesílily, ale jeden z nich převládl.
„Varovala jsem tě. Mělas odejít, dokud byl ještě čas. Ale tys namísto toho do vesnice přitáhla toho člověka. Toho vraha. Kvůli tobě zemřeli dva lidé. Teď za to zaplatíš.“

Z oblohy sjel náhle první blesk, země se zachvěla a v téže vteřině Vanda konečně všechno pochopila. Že babi Langová nebyla žádná spřízněná duše, že její hovory s Vandou měly jediný účel – dostat ji z vesnice pryč, protože jí jediné nemohla stařena vstoupit do mysli a prostě jí poručit, aby odešla. Že ta stará žena stojí za vším, co se tu děje. A že hlasy, které Vanda slyší, nejsou vůbec žádné hlasy, ale cizí myšlenky, které ona teď čte stejně snadno jako slova v knize. Dumat nad tím, jak k téhle zatracené schopnosti tak najednou přišla, bylo k ničemu, protože jí už nezbýval žádný čas.

„Krev za krev! Zabijte ji! Zabijte tu děvku!“
Dav se neklidně zavlnil a nalehl na drátěné pletivo.