Nebylo snadné proniknout zátarasy a barikádami, které oddělovaly jednotlivé úseky dálnice.
„Taková úmorná cesta,“ povzdechla Marigagh z Plešivce vyčerpaně, když se rádoby půvabně skládala u ohniště.Odlesky požárů barvily nebe na obzoru, až přupomínalo strašidelné červánky.
„Nevím, jestli to šéf krapet nepřehnal.“ Otivít a prohrábl žhavé uhlíky. Oheň vyrazil s novou silou. Rozzářil obličeje, vystupující ze tmy a řeč zabalil do příjemného lupání praskajícího dřeva.
„Pst,“ ozvalo se odněkud z tmy. Otivít poplácal dýku na opasku a pak už jen pokrčil rameny, přičemž zálibně okoukl bíle oblečenou dívku. Na to, jak dlouho vyspávala, vypadala celkem upraveně.
„A kde je?“ Marigagh rozladěně zkoumala škody, které namáhavá pouť napáchala na říze, pomačkané a opotřebované, a přesto roztomile splývající. Zatím. Až vyjde slunce a denní světlo odhalí všechny šmouhy a tržné rány, pozbyde plešivecká kráska hodně ze svého půvabu.
„Vendys?“Tentokrát Otivít pro změnu jen šibalsky zamrkal, přičemž nevěnoval sebemenší pozornost pohoršenému mručení kdesi za svými zády. Ukázal směrem k obrysům, zahaleným příšeřím. Černě se odrážely na pozadí lesa, dýchajícího tajemnem a možným nebezpečím. „Nevšímej si jich. Jsou nepřizpůsobiví, děvenko. Rádi by vrátili čas, he - ale od toho tady nejsme. Mají plné huby ctnosti a uctivosti, zabedněnci, ale oni taky přijdou k sobě. Čas nezastaví ani tahle slavná smečka!“ Otivítova ruka prohrábla bujnou kštici. „ Šéf má momentálně nějakou práci na Moravě, hádám že kdesi před Olomoucí. Čínská teroristická brigáda pronikla až tam! Však to pořád říkám, my neměli otálet!“
„A Sasové? Co Korutanci?“ Marigagh tázavě naklonila hlavu a Otivít, překvapený náhlým vzedmutím kdesi v útrobách, jen máchl rukou.“Těch bych se už dlouho nebál. Nebojovali – nakupovali. Šikovná cháska, moc šikovná...“
„Slečinko, zaskřehotal muž, který právě dorazil. Chlapisku s nohama do „o“ jela huba jako medem namazaná, pěkně po sladku a hlaďounce. „To máte na jedno kopyto! Sem se cpou všichni a
odsud se nikomu z nich nechce. Je to fuška. Sliby, chyby, povídám, lidi na nás spoléhali a my si dávali na čas, protože náš šéf je založením pacifista. Ten nikdy neměl velet vojsku. Ani náhodou.“
*
Do pelechu pod keřem zalezl ledový chlad. Zima - na srpen, napadlo Agnes, jakmile otevřela oči. „K čertu“, zaklela, když si uvědomila realitu, do které spadla, aniž by tušila jak. Zastávka na půli cesty. Neplánovaná pauza. Času je málo a tělo nedovolí odklad, protože tělo je mrcha. Žádá si svoji dávku. Jenomže, tady, uprostřed neobdělaných polí je k mání tráva, sem tam trs pšenice nebo zajíc, co se bude dealer těžko potloukat .
Mít aspoň něco. Špetku. Co by se za nehet vešlo. Mít to dřív, než se tělo začne klepat. Agnes vnímala vlastní organismus jako něco cizího, z větší části nepřátelského. Bylo to hladové a zvládnutelné pouze jedním způsobem. A to zrovna teď nepřipadalo v úvahu.
Obzor zjasněl nastupujícím svítáním. Kdyby mohla zůstat ve městě... Kdyby Marka nezamordovala ta neidentifikovatelná tlupa...Svět by vypadal o maličko líp. Marek už
neobstará ani ň. Rozporcovali ho a dost se přitom bavili. Agnes slyšela všechno, úplně všechno - schovaná pod tím hnusem, kterému Marek říkal postel.
Svět se rozpadal rychle, feťácká kolonie dojela na nedostatek a Agnes teprve potom pochopila, že takových jako je ona, bloudí mezi polorozpadlými budovami stovky nebo tisíce. Tisíce hladových pohledů, tisíce lačných těl. Fuj. Taky hnus. Markovi je možná líp - jen kdyby tolik neřval.
Agnes počkala až do večera, kdy rozplizlé trosky ztrácely tvar. Ve tmě šlapala v krvavých kalužích, jejichž lepkavé pozůstatky ulpívaly na zbytcích chodníků. Zaschlá břečka jí mlaskala pod nohama a ona potřebovala rychle zmizet, vypařit se, protože s Očistnou ligou nebyla legrace, i když Marek předstíral, že ano.
„Peleš zkaženosti musíme vypálit až do základů!“ Někdo hulákal a nebylo to daleko. Agnes znala ty ohně, z nichž nelze odejít, znala ten fanatický pokřik, znala všechnu tu hrůzu, z níž neunikne ani noha.
Plamenné pochodně prchaly a padaly k zemi, Ohňostrůjci vyli rozkoší a smažky, poschovávané ve sklepeních okolních, náhodou nezasažených domů, pištěly hrůzou - pokud zrovna neslintaly blahem. Vražedná maškaráda jim nebyla fuk. Feťáci ukojili lačnost, uhnízděnou kdesi v útrobách, protože získali kratičký úlet ze všeho toho zoufalství, do kterého upadla bezbranná země.
Agnesiny zuby drkotaly zimou a v důsledku abstinence. Obojí stálo za starou bačkoru, jenomže člověk nikdy nepřestane doufat a zázraky se snad i dějí- i když se to zdá nepravděpodobné.
Neuvědomovala si vlastní ubohost. Viděla všechny ty trosky kolem sebe, aniž by si byť jen na okamžik připustila, že ona je jedna z nich - stejně zničená, stejně závislá a stejně zoufalá.
*
„Tahle země leží v plamenech.“ Otivít shlížel dolů, do kraje, kde v dálce, skoro až na obzoru, poblikávaly jednotlivé ohníčky. „Už snad nemůže být hůř. Cizáci kupčili až shltli, co se dalo. Zbyla po nich jen bída a zoufalství. Peklo otevřelo chřtán a půda vyvrhla ty, kteří nenacházeli věčný spánek... Národ upadl do poroby... Už jsme dobyli první pozice. Hlavy nepřátel padaly jako fotbalové míče. Nádhera, dívko, skutečná nádhera! Sen každého bojovníka... Taková bitva jednoho zocelí.“
Marigagh obdivně zamrkala. Tenhle pohled spolehlivě zacloumá každým chlapem, však ten otcův ovčák taky úplně zapomněl na opatrnost...Takový trest za trošku milování! Být zaživa zazděná...On byl otec kruťas. A kdo tenkrát nebyl? No, bloumání po Plešivci už asi skončilo a rozdělování potomstva neplodným prosebnicím rovněž. Ona to není legrace, být zazděná a ještě k tomu těhotná. Brr...Marigagh už při pouhé vzpomínce zamrazilo v zádech. „Nemusím do bitvy a zocelená si připadám až až.
Stovky let ty ženský běhaly po Plešivci a žadonily o miminko... Co já se těch děcek
napěstovala! Pod kamenama - hrozná dřina to byla! A ta zodpovědnost...“
„Odpykala sis svoje,“ souhlasil Otivít. „Teď mají ti dole jiný čas - a jiné hříchy. Taky pykají a zloduchy stihne spravedlivý trest...“
„Jak to poznáš?“
„Máme přece šéfa - ten rozhodne. Má nadání. A taky důvěru.“
„S tím lidským světem se to nějak zvrtlo. Abych pravdu řekla, doufala jsem, že to dopadne mizerně – a já už konečně najdu klid.“
„Asi nemáš dořešený svoje srdeční záležitosti,“ podotkl Otivít.
Marigagh pokrčila rameny. „Cestou sem jsem potkala Perchtu - a byla černě oblečená. Realita vzala za svý a my to máme zvládnout. Co my - vy a váš šéf.“
„Však jsme tady od toho a dřeme jako divý. Už jsme vyčistili kus Moravy a západní stranu Vysočiny, Beroun, Zbraslav... Vojáci jsou utahaný a koně už taky nemůžou. Ale úkol splníme, od toho jsme tady. Země zbohatne mlékem a strdím - jako za dávných časů.“
„A co s tím máme společného my? Paní Perchta, já... A další...?“
„Až přijde šéf, zeptej se. Ten vysvětlí úplně všechno.“
„Jak vypadá? Je to fešák?“ Marigagh si urovnala čelenku.
„Nedělej si naděje. Ten se pohybuje v jinších sférách než my.“
*
Červ, plazící se v prachu. Lepší přirovnání Agnes nenapadalo - v okamžicích, kdy ji vůbec něco napadalo. Byly to pouhé vteřiny. V těch krátkých svobodných intervalech, kdy měla jen tolik času, aby zalapala po dechu, naslouchala útočícím běsům, vystupujícím z její vlastní mysli.
První domněnka: Je neskutečný. Bytost, zázrakem stvořená. Mnoho světla, mnoho záře a k tomu předjitřní červánky.Cválal. Jezdec na běloušovi. Druhá domněnka: halucinace. Agnes nepřijímala tak neuvěřitelnou skutečnost, ale ten chlap tam byl! Uprostřed zelené trávy a na pozadí lesa, přesně, jako na školním obraze. Samozřejmě, že na kopii, jejíž originál vznikl v dobách obrozeneckých, kdy na nárožích nepostávali feťáci a dealeři, kdy neexistovaly všechny ty hromady utajovaného svinstva.
Jezdec na bílém koni. Oba se absolutně nehodili do světa, jak ho Agnes znala. Ten chlápek byl příliš hubený, žádný kulturista. Kůň vypadal dobře.
Alespoň trochu příjemně nasládlého kouře trávy... jednoho jointa... Agnes rozčilovalo sucho
v ústech, drobná nepříjemnost, nad níž by se jindy ani nepozastavila. Ale - ten zvláštní člověk zpozoroval, že je přikrčená pod roštím a najednou koňská hlava zamířila přímo k Agnes. Bylo to krásné a taky strašidelné: Velké zvířecí oči a ten zvláštní týpek někde nahoře v sedle. Kůň byl obrovský a Agnes se proti němu cítila zcela zanedbatelná a bezvýznamná. Nechápala, že si jí ten kolemjedoucí podivín vůbec všiml.
*
„Měli to takové uspořádané,“ pípla Marigagh. „Nějakou dobu to vypadalo, že nedostanu příležitost.“
„Jakou?“ Otivít ze všech sil upínal mysl k rozhovoru, ale po tak dlouhé pauze, obětované především spánku... Těžko se soustřeďoval.
„Napadlo mě - začít znova, ne?“
„S čím?“ Otivít zbystřil. Jeho napružené smysly měly o zábavu postaráno. Přátelství s Marigagh by nemusel být předem ztracený počin... „Jsi sice urozená, ale... Naše vojsko by potřebovalo markytánku... Ehm... Ne kvůli ošetřování, že... - Ženská společnost je po boji velice žádaná... Ehm...“
„Jestli to váš šéf dovolí...“ Marigagh opět svůdně zašilhala.
„Vendys má teď spoustu mnohem důležitějších starostí. Budeme čistit Prahu. My osvobodíme Vyšehrad! Naše skupina završí celkové vítězství!“ Otivítova hruď hrdě vzedmutá hruď předem oslavovala úspěch.
*
„Pomoc, pomoc!“ Agnes kňourala. Okoralé rty odmítaly spolupracovat. „Prchám před plameny...“
Znělo to jako „puhám pfed pfameny“, ale s tím si hlavu nelámala.nJezdec doopravdy zářil a oslněná Agnes přivírala víčka.Možná viděla přelud. Absťák s člověkem zacvičí.
*
„Lidmi poničená Země a naprostá beznaděj,“ deklamoval Otivít. Marigagh ho skoro neposlouchala. V duchu se vracela k onomu strašlivému dni. Její vlastní milovaný otec rozhodl. Komůrka upadala do tmy, den mizel a ona plakala, odsouzená a znenadání poplivaná všemi těmi pohledy mužů a žen, všech těch ctnostných a jen ve snu neřestných lidiček, co znali jen poklony a líbání panských střevíců. Svět odcházel - navždycky.
„Můj otec popřel svou vlastní krev, zavrhl mě, zavrhl moje dítě, zapříčinil i konec rodu. Zbyla jen rozpadlá tvrz a moje nepokojná duše... To snad nebylo to nejstrašnější?“
„Tys jen odpykala vinu. Vzepřela ses otcovské vůli, to nepopřeš.“
„Oni,“ Marigagh máchla rukou kamsi do neurčita, „denně popírají vše, co jim má být svaté. Dělají to po staletí - a tvůj šéf nic. Teď mává korouhví a volá do zbraně, co ho to popadlo?“
„Nadešel hrozný čas, utrpení země už nemá obdoby,“ pronesl Otivít. Dívka pochybovačně zavrtěla hlavou.
„Mýlíš se. Bylo jim líp, než dřív. Rozhodovali sami za sebe, měli svobodu...“
„Ne. Měli špatného vládce a ten dovolil, aby zemi zaprodali cizákům.“
„Nebalamutíš mě, Otivíte? Sasové, Korutanští - ti se tady motali vždycky!“
„Ty moje hloupoučká Marigagh! Opečovávala jsi miminka a to nejpodstatnější ti uniklo! Ti cizáci pocházeli z vlastních řad, postavili se proti národu! Ženy už nechtěly rodit tolik, jako dřív, noví vládci potlačovali mateřství a rozvraceli rodinu! Byli horší, než tvůj umíněný otec, který jen nechtěl mít za zetě pasáka ovcí. Chápeš tu zrůdnost, Marigagh?! Když se nepodřídíš, staneš se bezprávným tvorem a tvoje rodina musí strádat, aby pocítila, jaká je nepřízeň mocných! Ti lichometníci vnesli do lidských srdcí beznaděj a vnutili jim touhu po zapomnění... Lidé jakoby odhodili čest, ztratili tvář - a proč vlastně? Pro pár stříbrňáků? Ouha, ani to ne! Pro směšné kousky papíru, tak je to!“
Mnohému z Otivítova proslovu Marigagh nerozuměla. Člověk přece nemůže klesnout až tak hluboko!
I ona si všimla. Poslední dobou přicházelo podstatně méně prosebnic než dřív, ale to nemuselo moc znamenat, ženy bývají nevyzpytatelné. Vysvětlení, jaké předložil Otivít, by ji ani ve snu nenapadlo. Kdyby plešivecká paní směla snít.
„Národ bez potomstva - taková zvrhlost!“
„Viď? On to Vendys říká úplně stejně.“ Otivít nenápadně a s jistou dávkou opatrnosti pohladil hebkou dívčí ruku.
*
„Věky oroduju za tuhle zemi!“
Agnes si všimla velice rozzlobených očí. „Kdo se tě prosil?“
„Jste zpustlí, odporní a nenapravitelní! Musím odstranit zlo!“
Agnes měla pocit, jakoby jí ta řeč zpomalovala srdce. Oslepující záblesky přebily i do ruda vycházející slunce, které zářilo tak nesnesitelně, až to dívku, ubitou zpola probdělou nocí, pálilo do očí. Slunce bylo nadmíru žhoucí, jako výheň předpeklí. Pálilo a dusilo.
*
„Zpustlíci, zločinci a všichni provinilci budou smeteni ohněm,“ kázal Otivít, zatímco Marigagh užasle naslouchala.
„Takhle vypadá záchrana? Tvůj šéf má trochu zmatený žebříček hodnot.“
„My přece nejsme spasitelé, on jen dělá pořádek. Ty a já, Perchta a nějaký jiný muž z našeho vojska, takových dvojic bude víc... Proto jsme tady, moje milá! Šéf to tady pěkně vyčistí a nám zbyde spousta místa...
Ty máš ráda děti, viď?“