Vrcholící léto se utápělo ve sladkém mámení. Po návsi pobíhají děcka a jejich pusy jsou modré od borůvek. Na blankytně modrém nebi umíněně žhne slunce a bouřkové mraky se schovávají někde za obzorem.

V Horní Huti se do lesa nikdy moc nechodilo. Snad jen babi Petráková, která si nedá pokoj. Její chalupa je skoro přilepená na mlází. Babi má les za svoje teritorium. Běhá mezi stromy a vybírá soušky. Tahá domů celé otepi klestí. Všech sedm stálých obyvatel vesnice na ni užasle zírá, protože nosit dříví z lesa na zádech, to už není v módě ani na venkově. Lufťáci to většinou viděli jinak: jako zpestření a návrat k tradicím. Jenomže lufťáci bývají trochu mimo. Jejich rodiče, prarodiče a tak dál až k ranému středověku patřili k místním, až ta poslední generace se přetransformovala na Pražáky.

„Maruš, doneseš babi bábovku.“ Macecha se neptala. Přikazovala. Nenapadlo ji, že děti se do lesa neposílají, protože tam číhá Vlk a jiné potvory. Maceše je to jedno, protože je čarodějnice nebo ježibaba.

V kuchyni je vedro od pečení. Normální lidi se v takovém počasí vyvalujou u vody, ale mladá Červená – nikdy! V plavkách se neukazuje a Maruška tuší proč: má ježibabí postavu. Všechny lidi kolem sebe očarovala, ale co kdyby to na někoho neplatilo? Mohla i zapomenout. Pak by to prasklo. Ne, že by byla jediná čarodějnice v Huti. Tady se jim vždycky dařilo. V každé rodině mají svoje trable a většinou je v tom zapletená nějaká ježibaba. U Červených to nebude jinak.

Maruška Červená ví svoje: Není normální, aby něčí babička žila v lese. A k čemu jí bude bábovka?Staříci přece nejedí sladké. Mají to zakázané a taky jim to nechutná. Mají se krmit zeleninou. A tu si babi může vypěstovat na zahrádce. Nebo jí to otec přiveze z Kaufáče.

V lese straší. To ví i ten retardovaný kluk od Hořejších, co se v Huti objevujou asi třikrát do roka. Prý mají moc práce. Babi Petráková říká, že jsou hlavně pohodlný.

Do nebezpečí se děti neposílají. Kdyby tatínek poslechl co mu Maruška říkala, nikdy by si tu novou ženskou nepřivedl. Jenomže tatínka ani nenapadlo se ptát. On se neradil ani s babi a s tetou ze Spáleného. Když si naposledy nechal mluvit do vztahu, skončilo to rozvodem. Maruščina matka utekla s nějakým hiphopákem, nebo co to bylo a už ji nikdy nikdo neviděl.Někdo ji musel očarovat, o tom není pochyb.

To se ale na Huti může přihodit stejně, jako všude jinde. Ale dějou se i jinačí věci. Babi Petráková tvrdí, že lesní bytosti mají obrovskou moc a když jim někdo vleze do cesty...Ti z lesa nechávají na pokoji jedině ježibaby. Podle toho se dá poznat, kdo je co zač. Škoda, že macecha do lesa nestrčí ani nos. Buď je opatrná, anebo má strach. Kdyby se nechala vylákat na houby, mohlo by být jasno.Každopádně by mohla zmizet.

Maruš popadla proutěný košík - „dávej na něj pozor, stál fůru peněz“ – a vydala se na cestu. Les sliboval stín. Mával větvemi a tichounce prozpěvoval. Kapradí natřásalo zelenou krajku hned u prvního balvanu, porostlého šedozeleným lišejníkem.Vlk čekal za první zatáčkou. Maruška by se měla bát, protože to zvíře bylo nadprůměrně veliké. Navíc působilo inteligentním dojmem, což neznamená nic moc dobrého.

Jenomže tahle holčička má pro strach uděláno. Na vlčí obludu se zvesela usmívá.Dobře ví, že to, co je vidět může být nebezpečné, ale to, co vidět není, je nebezpečné mnohem víc – a za všech okolností.

„Kam jdeš?“ Vlk má hluboký, nepřirozený hlas. Dobře vychovaná holčička mu vzápětí odpověděla, že jde k babičce s bábovkou a lahví vína. Maruščino srdíčko divoce bušilo, protože povídání s takovým hrozným zvířetem je velice neobvyklá záležitost.

Jakmile domluvila, ihned pokračovala v cestě. Vysoká ostřice se jedovatě zelenila v jejím středu. Kaluže zůstaly ještě od posledního deště, protože kořeny stromů udržely vodu. Vyplašení komáři se rojili v tečkovaném oblaku a mezi smrkovými kmeny se proháněl naštvaný vítr. Poklidná melodie stromových varhanů se proměnila v rozzlobené hučení.

Získanou informaci Vlk okamžitě zařadil k jiným, které už na Zemi získal a připravoval k odeslání na domovskou planetu. Jeho mateřský svět se zabýval kolonizací jiných světů. Vlk byl vyslán jako vyzvědač, maskovaný zvířecí podobou. Tvůrci tohoto technického pomocníka nevzali v úvahu, že pro mnohé části Zeměkoule reprezentuje Vlk místně vyhynulý druh. Protože Maruška Červená nedávala pozor při vlastivědě, postrádala příslušné vědomosti o zvířatech na území České republiky, takže ani nebyla překvapená vlčí přítomností v okolí Brd.

Dívenka přesto nepodlehla panice. Rodinu Červených hned tak něco nevyvede z míry – stejně jako její sousedy. Lidé tady, na nejzazším okraji civilizace, tiše zápolili s nepřízní osudu již od nepaměti. Také se potýkali se vzdálenostmi, protože to měli moc daleko za prací – a v současnosti do všech nákupních center v okolí. Tím vždycky trpěly především ženy, a v neposlední řadě se to objevilo i v moderně vyvinuté společnosti, protože v hospodářstvích se už nechoval dobytek ani slepice a jiná drobná havěť. Hospodyně měly nějak víc času, ale na nevěru ho využít nemohly, protože na venkově si lidi koukají do talíře a čerta v pytli neutajíš.Vzhledem ke složení obyvatelstva připadal jako vhodný objekt k cizoložení jediný v obci trvale žijící muž, pětasedmdesátiletý důchodce Váňa.

Z nedostatku jiné smysluplné činnosti vstoupil do popředí zájmu místního obyvatelstva především spiritismus. Nabuzené síly nabývaly pořád větší moc a jejich vliv se uplatňoval ve stále větším rozsahu. Občas dosáhly i deformace časoprostoru, případně jiného jevu, který ani fyzika nevysvětlí, a proto zdařile předstírá, že takový úkaz vůbec neexistuje.

Příkladem dobře fungujícího zázraku bylo, že babi Petráková se obešla bez set-top-boxu. Příjem televizních programů regulovala prostým “Abrakadabra” a měla lepší signál, než ze satelitu.

Vlk zavrtěl ocasem. Tím chladil jemné přístroje, poschovávané v jeho rozsáhlých útrobách. „Kde tu tvoji babičku najdu?“

Marušce se odpovědět nechtělo. Přesto se posléze neovládla a vykecala, kudy jít. Potom Vlk hupsnul do houští a za obrovského rachotu lámaných větviček se vydal za babičkou.

Cestu k chaloupce našel snadno. Stačilo sledovat mravenčí zástup. Pracovitý hmyz si právě tady zřídil zkratku k nedaleké perníkové chaloupce, po nějaký čas opuštěné a tudíž i nehlídané. Na palouku, rozloženém kolem stářím nachýlené chaloupky, nebylo k vidění jediné člověku podobné stvoření. Nikde ani rusalka. Byly moc unavené, protože vyspávaly po nočním řádění. Pokoušely se utancovat místního opilce, který cestou z hospody zabloudil k vílí studánce. Muž se odpotácel bez poškození, zatímco rusalky padly jako podťaté. Vílí královna nadávala na lidstvo, které je buď zdrogované nebo ožralé a tudíž i imunní vůči oprávněným nástrahám Bytostí.

Stará žena ležela v posteli. Zrovna dopila kafe a z lógru, maličko si zavěštila, takže zjistila, kdo se to k ní žene. Vnitřní zrak má svoje výhody, i když má člověk čtyřky dioptrie.

Jako starší čarodějnického cechu Maruščina babička nezaváhala ani na vteřinu: Nad rozdrcenými kobylkami vyřkla čarovnou formuli, čímž na pomoc přivolala místního démona Cerukláka. Byl náramně nevzhledný a dokonce pamatoval doby, kdy ještě v Brdech řádila keltská strašidla.Jen si občas nepamatoval kam jde a co by tam měl dělat.

Jakmile zvíře, které zvířetem vůbec nebylo, vpadlo do babiččiny chaloupky, uvědomila si stará paní, že na takovou potvoru je jeden démon málo. Potřebovala vzývat místní bubáky, kteří se vyvinuli z duchů lesů vod a strání. Původně bývali lidumilní a ušlechtilí, ale světská špatnost působila i na ně a pokazila jim charakter. Babička to všechno dobře věděla. Přesto jí nezbylo nic jiného, než vložit svoje naděje do amorálnosti, kterou u místních strašidel oprávněně očekávala.

Samozřejmě, že se nemýlila. Bubáci nejsou nakloněni produktům mimozemských entit. Kdyby dostali příležitost, začnou trhat, rvát, rozbíjet a drtit. To vše za použití svištivého zvuku a hučení imaginárního tornáda.

Jenomže bubáci strašili na opačném konci pahorkatiny, kde se zrovna konal hudební festival v žánru, který nemá s hudbou nic moc společného. Poskakující a zmítající se omladina byla pro strašidla inspirací. Tady se jim nabízely informace, vhodné k zařazení do osnov na učební obor „bubákování”, který nově zaváděla Lesní královna. Volání babičky se sice doneslo na místo určení, avšak nastaly problémy v logistice. Strašidlo, brzděné dmoucím se a roztancovaným davem, toho moc nenaběhá.

Než se povolaní obránci dostali na místo určení, stačil vlk babičku pozřít. Ona totiž mimozemského průzkumníka zaujala. Vlk se rozhodl ji zařadit do sbírky jako vzorek. Měla reprezentovat pozemskou populaci. Kdyby to babička tušila, možná by si to pokládala za čest, ale jen do okamžiku, než by ji Vlk začal takzvaně připravovat na zkoumání, což znamenalo nakrájení na velice tenké plátky.

Zatím takové nebezpečí nehrozilo. To babi nevěděla, a proto nadávala a ječela. Vlka to poněkud znervozňovalo, protože mu škrundalo v technicky ne zrovna pečlivě zabezpečených útrobách. Na druhou stranu se mu to líbilo, aniž by ho napadlo, proč tomu tak je. Ani sami jeho vynálezci nepoznali, že ve vědeckém zápalu jim sem tam něco uniklo a oni nedopatřením stvořili Vlka – úchyláka.

Jako nejpříhodnější stanoviště se Vlkovi jevila právě uprázdněná babiččina postel. Pěkně se zahrabal pod přikrývku z mikrovlákna. Na matraci z paměťové pěny se mimozemskému průzkumníkovi odpočívalo stejně dobře, jako komukoli jinému. Zvláště přivítal, že má lůžko bez roztočů.Sotva se uvelebil, už do místnosti vpadla Maruška, která babičku navštěvovala jen vyjímečně, protože se špatně snášely. Babička dívce připadala až moc zabedněná a s názory, které už nemá nikdo jiný, než stará Petráková, a o té každý ví, že je blázen.

V důsledku zřídkavých kontaktů neznala Maruška babiččinu současnou podobu.

“Babičko, proč máte tak velké oči?” Maruška se upřímně divila. Babičce vykala, protože se domnívala, že je nevlastní.

“Abych tě lépe viděla, děvenko.” Vlkův hlas mimořádně chraptěl. Maruška usoudila, že babička pila moc studené pivo. Její maceše se to taky někdy povede.

“A proč máte tak velké uši?” Maruška by klidně řekla, že ty uši jsou větší, než jaké má výr. Jenomže byla dost inteligentní, aby neriskovala, že dostane pár facek. Přirovnávat úctyhodnou osobu k sově, to se možná nesluší.

“Abych tě lépe slyšela,” sdělil Vlk a dívenka usoudila, že babičce přeskočilo. Jindy přece žádá ticho, aby nemusela poslouchat hloupé řeči.

“Proč máte tak velkou pusu?”

Vlka ty řeči nevýslovně otravovaly. Ta holka se jako vzorek taky může hodit. Chlamst. A Maruška projela jícnem, aby se v prostoru, který ač vypadal jako žaludek, žaludkem nebyl, setkala se zoufalou babičkou.

Obě byly moc rády, že jsou spolu.

Vlk zůstal nehybný, jelikož se mu vybily baterky a solární dobíjení probíhalo pomalu. Babiččin domek stál pod skalním převisem, v takřka celodenním stínu.

Démon, kterého babička přivolala na pomoc, konečně dorazil. Zdržela ho nutnost. Nezbylo mu, než přerušit let, protože zrovna trénovalo letectvo NATO.

Vlk chrápal.Ve skutečnosti se o chrápání nejednalo. To jen ocelová výztuha, která se v nitru přístroje uvolnila při nedávném běhu, rachotila, protože do ní obě spolknuté oběti bušily pěstmi.

Démona nejdřív napadlo, že babi plaší medvědy, ale z kraválu usoudil, že takový rachot by každého medvěda vypudil při nejmenším do Tater. Tohle není babiččino roztomilé pochrupování, tohle je ryk čehosi zaručeně nelidského.

Drápem, speciálně nabroušeným pro záchranné akce, rozsápnul démon vlčí břicho. Čekal, že se vyvalí krev, střeva a jiné odpornosti, avšak skutečnost vypadala jinak. Z útrob mohutného zvířete vyskočila babička, která se za ruku držela s vnučkou. Za nimi se vykutálely rozličné budíky, ozubená kolečka a tištěné spoje. Vlkova pravá podstata byla tímto odhalena.

Démon zavrtěl tím, co považoval za hlavu. Pak urychleně odletěl zpátky na svůj oblíbený kopec, kde se měl konat večerní sabat s hejnem dobře udržovaných čarodějnic. Nelenila ani babička, která neprodleně vynadala Marušce. “Zapamatuj si, že s cizíma se nemáš vybavovat,” hulákala stařenka, právě vysvobozená a již upadající do šoku.

Na podlaze cvakaly rozházené součástky, zatímco víno pomalu teplalo a bábovka osychala. Holčička byla hrdá. Právě se zůčastnila akce, která zachránila lidstvo před invazí mimozemšťanů.