,,To je málo! Kurva, to je dost málo!“ křičel jsi na mě tenkrát.

A já se chvěla, Strachem a nábojem všeho dobra i zla mezi náma.

Jo, byla jsem ženská podle tvýho gusta. Rozhodně tělem, hlavou už míň. Hlavu bych vlastně vůbec mít nemusela, kdyby na to přišlo. Když na to přišlo, byla hlava úplně zbytečná. Byla jsem princezna, která vysmívá se královnám přímo do očí, chladí si spánky ledovou vodou a tuší kreslí po tvých zdech raněné pávy.

Jo, byl jsi chlap. Bylo ti jedno, jestli podle něčího gusta. Prostě jsi byl! Rozhodný, neoblomný, přímý. A šel jsi přímo na věc, když na to přišlo. Byl jsi Bůh, který vysmívá se sobě sám s ledovým klidem a tuší, jak vrátit pávům jejich nesmrtelnost.

,,To je málo!“ křičel jsi tenkrát a metal kolem sebe blesky, ,,že se mnou chceš žít! No a co?!“

Měls tenkrát šedomodrej svetr, pamatuješ? A pamatuješ, že jsem tě každý ráno líbala těsně nad pupík? Pro štěstí.

,,Chci s tebou žít,“ parodoval jsi mě ironickým hlasem, (pamatuješ?), ,,to je jak nic! Ty se mnou musíš chtít zemřít!“

Bála jsem se a přesto věřila v naši nesmrtelnost. Vždycky jsem ti pyšně kráčela po boku a vysmívala se všem, které tě měly přede mnou, protože já tě měla teď! A proč sis našel zrovna takovou s vášnivou hlavou, bláznivým tělem a černou duší? Tušíš?

,,Chceš se mnou zestárnout? Chceš se mnou zemřít?“ křičel jsi, protože jsi ten večer opravdu hodně pil. Nebo proto, žes mě skutečně chtěl navždy?

Chytil jsi mě za zápěstí. Bolestivě. Přitáhnul mě blíž k sobě. Díval se mi upřeně do očí. Pochopila jsem to jako výzvu. Jako rozkaz, že ti mám dokázat svoji lásku. Ráda bych tě políbila nad pupík, ale to by bylo tak málo… Volnou rukou jsem se dotýkala ochlupení v tvém podbřišku. Myšlenka na orální sex mi připadla příliš laciná. Chtěla jsem něco říct. Něco, co by zmírnilo můj strach a nepříjemný hlas pávů, kteří přivolávají déšť. Pootevřela jsem ústa a možná bych řekla, že samozřejmě, že ano, že cokoliv, že i zemřít… Kdybys mně nepředběhl:

,,Vim, že mě nechceš!!

,,Ale…“

,,Vim, že mnou pohrdáš!“

,,Ale…“

,,Vim, že se vedle mě dusíš!“

,,Ale…“

,,I ty debilní pávi tady skomíraj a chcípaj…“

Stisk tvojí ruky povolil. Zlehka jsem tě pohladila po vlasech.

,,Chcípaj kvůli mně!“ zanaříkal jsi, vyskočil a přinesl z kuchyně houbičku na nádobí.

Začal jsi s ní rychle a chaoticky rozmazávat kresby na zdi. Nesnažila jsem se tě zastavit. Chvěla jsem se. Já i můj hlas:

,,Pojď si lehnout, moc jsi pil.“

Černá voda kapala na tvůj šedomodrej svetr a tvoje bosý nohy.

,,Vypadni,“ řekl jsi potichu, ale důrazně, ,,vypadni a už se nevracej.“

Poslední pohled na špinavý šmouhy na zdech a do tvých očí a vypadla jsem. Milovala jsem tě. Pamatuješ?