„Pan Vnuk ve středu uklízí hroby. Se všemi zájemci se sejdeme zítra v patnáct hodin na hřbitově – za každého počasí.“
Směju se nahlas. Hlášení z amplionu mi připadá legrační i poetické zároveň. Stojíme ve frontě na zmrzlinu u místní samoobsluhy. Zase mají pomerančovou, jako celé léto. Podíváš se na mě káravě, jako i ostatní lidi v řadě. To mě nutí smát se ještě víc. Žít na vesnici je legrační i poetické zároveň.

Pak někde u lesa, kus za hřbitovem, ležím v trávě a ty si fotíš mraky, květy divoký a moje bosý nohy. Pak moje ňadra, která poodhalíš, kousíček ochlupení v kontrastu s bílou krajkou, dřevěné korálky, které mi vložíš mezi rty. Všechno klasicky, černobíle. Bereš moji ruku, suneš ji dolů.
„A teď si to udělej, sama,“ řekneš a natahuješ spoušť.
„Nechci,“ odpovím.
„Ale no tak…“
„Opravdu ne…“
„Miláčku…“
„Nemůžeš mě nutit…“
„Ty seš fakt pitomá!“
Otočíš se a jdeš pryč, rázně. Směrem k hřbitovu. Pitomá za každýho počasí, říkám si, když jdu loudavým krokem za tebou. Korálky ještě pořád cucám. Poetický odpoledne za náma, tichá domácnost před náma. Tichá až na třísknutí dveří, bouchnutí foťáku na polici, plesknutí bot v rohu pokoje. Jen kdybych se já vyzula dál než v předsíni…
Posloucháš nějaký verše z rádia a u toho píšeš jednu smsku za druhou. Jako Jitce, Barboře, Mileně a Kláře. Asi a nebo doopravdy? Neptám se. Kouřím a pozoruju tvoje těkavé pohyby, napjatej výraz tváře, poklepávající špičku pravý nohy. Co bylo první, co mě na tobě zaujalo? Dlouhý prsty? Legrační vrásky na čele? Tetování na levým rameni?

„… jako pomeranč mě loupeš
a moje šťáva po tvých rukou stéká
nebudu dvakrát tvoje řeka
už nevstoupíš, už se nevykoupeš…,“

Recituje v rádiu nějaká, hlas má nervózní a zvláštně chladnej. Vzpomenu si na pana Vnuka – za každého počasí, a zas se směju nahlas. Otočíš se na mě a provokativně oznámíš:
„Přes víkend možná nebudu doma.“
Típnu cigaretu a řeknu:
„Ty seš fakt pitomej.“

Nevím, proč hrajeme tyhle hry pořád dokola, tak klasicky, tak černobíle, celá léta. Jen herci se občas mění, jen kulisy a barvy krajek. Nevím, jak zrovna teď dokázat, že zrovna tebe mám ráda. Hrajeme si na hrdost a uraženou ješitnost, na svá vlastní práva. K večeři ti ohřeju buřtguláš od oběda. Podávám ti ho beze slova. Poslouchám, jak lžíce cinká o talíř a nějakého z rádia:

„…až tvoje krása vrátila mi víru
do duše klid a šťastnou naději
zářivá hvězdo ve vesmíru
s tebou chci či ve tvých šlépějích…“

Hlas má nervózní a zvláštně neosobní.
„Jak můžeš poslouchat takový sračky,“ řeknu (zapomněla jsem, že jsi vždycky chtěl být básníkem) a jdu si lehnout.
Korálky odkládám na noční stolek. Krajkový kalhotky pod něj. Usínám nahá za zvuku mobilního telefonu a srdceryvných výjevů z rádia. Bylo by to legrační, kdyby to nebyla malá tragédie.

Ze sna o grilovaným kuřecím stehně, do kterého jsem kousla a vytryskla z něj krev, mě budí tvůj hlas:
„Udělej mi to, no tak…“
Dělám, že spím. Že jsem ještě pořád v tý noční krvavý můře.
„Miláčku…“
Bylo by to poetický, kdyby to nebylo pořád dokola.

Druhej den se jdu projít. Poprchává. Pan Vnuk je na hřbitově sám. Namáčí košťátko do kbelíku a čistí jím hroby. Dojdu až k lesu. Sednu si do vlhký trávy. Pohrávám si s korálky na krku. A brečím.
Můžu ještě někdy nějak dokázat, že tě mám ráda? A je to vůbec tak? Představuju si tvý prsty, vrásky na čele… A dělám si to. Sama. Korálky přetrhnu, ztrácejí se v trávě a moje šťáva po mých rukou stéká.