Byla to taková prima holka.
Než potkala pana Velkou Hubu (který by se už dávno stal ředitelem zeměkoule, kdyby mu ostatní pořád neházeli klacky pod nohy).
Než s ním otěhotněla a posléze se za něj provdala.
Než se on s ní rozvedl a nechal ji, ať se v tom plácá sama.

Avšak na úplném počátku jejich vztahu nebylo dítě, nýbrž Alfie.
Psík boloňský.
Tvoreček, kterého si lehce spletete s plyšákem na hraní a kterého při troše smůly můžete omylem zasednout, když usne na vašem oblíbeném křesle. Pes, jemuž ze všech psích vlastností zbyla jen bezmezná oddanost a touha po lidské společnosti.
Alfie byl první věcí, kterou si pořídili společně. Asi to zní divně, ale jako „věci“ definuje naše domácí mazlíčky zákon. Možná proto, že se k nim jako k věcem dost často chováme. To ovšem nebyl Alfieho případ. Byl hýčkán a milován… a po rozvodu velkoryse ponechán jí – nádavkem ke dvěma malým dětem. Aby toho bylo aspoň o trochu víc nad síly jedné ulítané mámy.

Tu kamarádku, bývalou spolužačku ze základky, potkala ve městě náhodou a pozvala ji k sobě na kafe. Kdoví proč, když na vysedávání jí nikdy nevybývaly minuty. Nejspíš se potřebovala vypovídat. Pořád lepší do něčí hlavy než do flašky s vodkou.
Dvě hodiny uběhly jako nic. Pak si kamarádka chtěla odskočit. A spletla si dveře. Místo na záchodě se ocitla v komoře, kam většinou lidi odkládají nepotřebné věci. V téhle byly taky. A ještě prázdná miska na vodu, puch psích výkalů a moči a cosi zbědovaného v zaneřáděném košíku.

Alfie z radosti nad nečekanou návštěvou zavrtěl ocáskem a pohlédl na ni s nadějí v oku. Levém. To pravé bylo jen hnisavou ranou. Psík samotný – kost a kůže potažená zplstnatělou srstí – vypadal jako cosi, co leželo hezky dlouho v popelnici. Bylo evidentní, že na tohoto člena domácnosti matce-samoživitelce už nezbyly síly. Ani zájem. Ani soucit.
Kamarádka v úděsu couvla a pak tiše zavřela dveře.

Následující dialog byl velice krátký.
„Nevěděla jsem, že máš taky psa.“
„No jo.“
„Ale moc času ti na něj nezbývá.“
„Nestíhám. V práci jsem skoro do večera, pak letím do družiny, do školky, na nákup, vařit, psát s klukem úkoly…To je furt něco.“
„Hele…a co kdybych si ho vzala?“
„Pro mě za mě.“

Veterinář chvíli váhal mezi podáním trestního oznámení, utracením a operací. Pak převážily zájmy ekonomické a, třebaže nebylo jisté, zda se psík po narkóze vůbec vzbudí, uspal ho a zničené oko odstranil. Kamarádka mezitím vybrala z účtu pár tisícovek a domů si pak odnesla hrst antibiotik a stvoření, potácející se mezi bytím a nebytím. Následně se totiž přišlo na to, že pejsek má nevyléčitelně poškozená játra a také anemii, tak silnou, že může díky ní kdykoliv zkolabovat.

Byl div, že vůbec žil.
Je div, že vůbec žije.
Zatím.
V tělíčku hebké hračky totiž sídlí duch velkého bojovníka, tvrdého a houževnatého. Dost možná, že nakonec vyhraje.

Vy, kdo se teď zcela oprávněně rozhořčujete nad Alfieho osudem, klidně hoďte kamenem po té kdysi prima holce. Ono je snadné soudit ( a šmahem odsoudit) . Nic to nestojí a hned je o důvod víc, proč nadávat na lidi, na svět a vůbec.
Jenže konečný účet vystaví jednou někdo jiný. Nám všem.
A do té doby zkusme aspoň občas a bez humbuku podat pomocnou dlaň, těm, kdo - ne vlastní vinou - spadli přes palubu.