Bylo-nebylo kdesi městečko tak malé, že tam každý znal každého a všichni navzájem si koukali do oken a do talířů.
Jednoho Štědrého podvečera stála tam na rynku káď s vodou a
za ní chlapík jménem Franta. Měl gumovou zástěru, podběrák a plné zuby té studené a mokré práce.
Když padl soumrak a na náměstí kromě něj nebylo živé duše, promíchal naposledy podběrákem vodu a řekl: „Padla! Už tam není ani ploutev!“
Pak se shýbl, vytáhl z té kádě špunt – a vtom zahlédl ošuntělou postavu, která se loudala směrem k němu.
„A jéje, Skrblík, ten mi tu ještě chyběl.“

Skrblík se ve skutečnosti jmenoval Ferda Vonásek. Bydlel na konci městečka, v domku, co měl děravou střechu, otlučenou omítku a plaňky v plotě všecky nakřivo. Bodejť by taky neměl, když jeho majitel nechtěl utrácet za opravy. Ani za elektřinu a za plyn. Pro vodu chodil k obecní pumpě a v zimě se ohříval u kabórku, který našel na místním smeťáku. Kabórek, milé děti, jsou taková malá kamínka, na kterých se dá i vařit. Tedy ne, že by Vonásek něco vařil. Když potřeboval kus teplého žvance, chodil dojídat zbytky do bufetu U buřtíka.
„Přece nebudu platit za to, co můžu mít zadarmo,“ říkával každému na potkání. Jenže lidi z městečka se s ním moc potkávat nechtěli, protože se skoro nemyl a pořád loudil drobásky a cigarety.

„Nazdar, chlapče,“ řekl Skrblík a vycenil na Frantu zbytky svého chrupu. „Pěkné Vánoce vinšuju.“
„Vám taky, dědo,“ odpověděl Franta, protože byl slušně vychovaný,… a taky proto, že se stejně neměl před Skrblíkem kam schovat. Leda snad do kádě, co z ní teď voda tekla po kočičích hlavách do kanálu.
Vonásek hleděl posmutněle na ten proud a povídá: „Asi ti žádná rybka nezbyla, co?“
„To ste uhod, dědo. Ani šupina.“
„Já jen… že teď bys ji už stejně nikomu neprodal…“
„Neprodal, ani nedal. Žádnou nemám.“
„A co je tohle?“ vykřikl najednou Vonásek a ukázal do kádě, kde se v poslední kalužince na dně cosi mrskalo.
„No to mě podrž,“ zabručel Franta a vytáhl to cosi podběrákem. „Mřenka nebo co. Jak ta se dostala mezi kapry?“
Vyklopil rybku do igelitového pytlíku a podal ji Vonáskovi.
„Nate, vemte si ji, já bych ji beztak musel leda hodit do potoka. Udělejte si polívku, když je ten Štědrej večír.“
„Pánbů ti to oplatí na dětech,“ zajásal Skrblík, popadl svou zadarmo večeři a vydal se k domovu.

Jak tak šel a v duchu si sumíroval, co všechno patří do správné rybí polívky, najednou slyší:
„Já nejsem žádná mřenka. Jsem kouzelná rybka a, když mě pustíš, splním ti tři přání.“
Skrblík se zastavil, rozevřel sáček a kouká na rybu. Ryba kouká na něj, chvíli mele jen tak naprázdno hubou, jak už to tak ryby obvykle dělají, a pak spiklenecky mrkne: „Tak co, domluvíme se?“
„Fuj, potvoro jakási!“ zaškaredil se Vonásek. „To se dělá - lekat starýho člověka? Jakpak to, že mluvíš?“
„Vždyť to říkám – jsem kouzelná, tak mluvím, no. A zas tak starej nejsi, akorát zanedbanej. Copak je padesátka dneska nějakej věk?“
„Kam se ten svět řítí? Ryby mluvěj a ještě ke všemu jsou drzý… hele, jak vůbec víš, kolik mi je?“
„Jsem kou… zel… ná. Poslyš, Vonásku, mě to už nebaví opakovat furt dokola. Tak pustíš mě nebo ne?“
„Možná, že jo, možná, že ne. Znáš to - Lepší ryba v hrnci…“
„…než prachy ve sklepě?“
„Jaký prachy?“
„No přeci toho půl milionu, co sis naškudlil a zakopal v pravým rohu…“
„Kušuj, rybo pitomá!“
Skrblík si rychle nacpal pytlík s rybou pod kabát. „Ještě to někdo uslyší a vokrade mě!“
Rázem se přestal loudat a upaloval k domovu, jako by ho sršni honili.

Ryba mlčela.
Jednak už řekla všechno, co taková pohádková ryba říct má, jednak jí pomalu docházel kyslík. A než ji Skrblík šoupnul do kbelíku s vodou, došel jí ten kyslík nadobro. A tak tam ležela na hladině, břichem vzhůru, a nehýbala se.
Skrblík do ní několikrát šťouchnul, než mu docvaklo, že i kouzelná ryba může chcípnout. Zatopil tedy v kabórku, že si udělá aspoň tu polívku.
Jak se říká: Darovanému koni na zuby nekoukej - a tohle byla koneckonců úplně čerstvá chcíplina.

Když popadl nůž, že ji vykuchá, ryba zničehožnic ožila a vykřikla: „Co blbneš, Vonásku? Dej pryč tu kudlu!“
„Mám hlad,“ pravil Skrblík pochmurně, „žádný přání jsi mi nesplnila a jíst se musí.“
„Sem si nevšimla, že by sis něco přál,“ odsekla ryba. „Ale jestli máš hlad, snadná pomoc. Řekni, co bys rád, a já ti to splním. A pak mě hned pustíš do potoka.“
„Když budu spokojenej, proč ne. Přál bych si mít Štedrej večer jako mají všichni – nazdobenej stromek, kapra s bramborovým salátem, hromadu cukroví a obloženejch chlebíčků se šunkou a šampaňský a…“
“A to by snad napoprvé stačilo, ne?“ přerušila Skrblíkovu tirádu ryba. „Zavři oči a počítej v duchu do pěti.“
A tak zmlknul a udělal, co mu řekla.

„Jedna, dvě, tři, čtyři, pět!“
Otevřel oči a bylo to, jak chtěl. Borovice až do stropu, ověšená baňkami, řetězy a světýlky, a stůl plný voňavých pochoutek, jen se na ně sliny sbíhaly.
„A kde jsou dárky?“ zeptal se Skrblík.
„O žádnejch dárkách nepadlo ani slovo,“ naštvala se ryba. „A jestli se ti to nelíbí, nechám všecko zase zmizet.“
„Nečerti se hned, mřenko jedna kouzelná, to byl jenom vtip.“
„No proto. A teď mě pustíš na svobodu, jak jsi slíbil.“
„To byl taky vtip,“ zabručel si Skrblík pro sebe a nahlas řekl: „Napřed bych se najed, když dovolíš, hladem už nevidím.“
Co měla dělat? Z kbelíku se sama dostat neuměla, a tak zajela ke dnu, že si tedy chvilku dáchne, než si Skrblík něco málo zakousne. Jenže ten zasedl ke stolu a jedl a jedl, dokud na mísách nezbyly jen drobečky. Nacpaný k prasknutí se odkutálel do postele a usnul jako špalek.

Když se vzbudil, bylo skoro poledne. Rybka vystrkovala hlavu z vody a vypadala nevrle.
„Tak jdeme, Vonásku!“
„A kam jako?“
„K potoku.“
„Jo, tohle,“ poškrábal se Skrblík na nose. „A co kdybys mi napřed ještě splnila druhý přání? Jako, jestli to nebyla včera jen taková náhoda, že…“
„Žádná náhoda to nebyla a ty to dobře víš. Tak dobře, přej si něco, ale rychle. Z tý studniční vody mě začínají svrbět ploutve.“
„Chci meloun. Nebo radši dva.“
„Meloun? A má být zelenej nebo žlutej?“
„Meloun jako milion, chápeš? Milion korun. Nebo eur? Ne, nejlepší to bude v dolarech. Přeju si milion dolarů.“
„To by mě zajímalo, na co budou takovýmu lakomci,“ zabručela ryba. „Tak zavři oči, Skrblíku, a počítej do stovky.“
Udělal, jak chtěla, a když ty oči otevřel, ležel na stole kufřík, no spíš kufr a v něm spousta úhledných balíčků. Vonásek vytřeštil oči, na sucho polknul a pak se dal do přepočítání bankovek.
Ryba moudře pochopila, že teď je zbytečné něco po Skrblíkovi chtít, a tak se zase ponořila a čekala.

Asi za dvě hodiny se Vonásek naklonil nad kýbl a houknul: „Jsi tam?“
„A kde bych asi tak byla, ty chytrej? Spokojen? Jdeme?“
„Ne, tak hrr, mřenko. On to totiž není milion, ale dva.“
„Tak jsem se sekla, no. Ber to jako bonus za to, že mě teď HNED pustíš.“
„Jo. Já vodejdu a někdo mě mezitím vykrade. Ani nápad.“
„Tak ten kufr zakopej ve sklepě k ostatním penězům a bude.“
„Tam půjdou zloději jako první. Tolik prachů – to by chtělo pořádnej trezor.“
„Hele, Vonásku, tak votravnýho klienta jsem ještě neměla. Přeješ si teda trezor? Velkej, ohnivzdornej?“
„Kdepak trezor. Teď, když mně zbylo už jenom poslední přání, musím to pořádně promyslet. Jsem bohatej, ale je mi to nanic. Co by tomu řekli lidi, kdybych najednou začal utrácet?“
„Vždyť ty neumíš utrácet, ty jenom peníze škudlíš a chodíš se na ně koukat,“ namítla ryba.
„To skončilo,“ pravil Skrblík rázně. „Teď si chci užívat, najdu si ženu, budu cestovat a tak. Ale tady to nejde.“
Na chvíli se zamyslel.
„Poslyš, uměla bys…?“
„ Umím splnit úplně všechno,“ prohlásila ryba. „Tak povídej, ať už to máme za sebou.“
„Dobře. Takže – chci bejt mladší než sem, teda ne úplnej zajíc, ale mladší. Chci bejt bohatej, ještě víc než teď, a mít takový postavení, že lidem to bohatství nepřijde divný. Chci mít nádhernej dům, teda spíš palác, a nádhernou ženskou, co by mě milovala. A to všecko najednou. Šlo by to?“
„Miluju skromný lidi,“ řekla ryba.
„Jasně, že by šlo,“ dodala a v oku se jí podezřele zablýsklo. „Teď si běž lehnout a ráno, až se vzbudíš, bude všechno, jak jsi chtěl.“
„Lehnout?“podivil se Skrblík. „Žádný počítání… třeba do tisíce?“
„Lehnout. Žádný počítání. Todle přání je totiž majstrštyk a ten vyžaduje čas. Nechtěl bys přece, abych to odflákla?“
A tak si Vonásek zalezl do kanafasu, chvíli se vrtěl a pak usnul.

Když se probudil, nestačil se divit. Postel, co v ní ležel, měla nebesa na vyřezávaných sloupcích a hedvábné povlečení, a stála v komnatě plné starožitného nábytku, vykládaného perletí a slonovinou. Na malé komodě uviděl Vonásek kulatou skleněnou báň, ve které plavala ryba. Zamávala na něj ploutví a vypustila z tlamičky pár bublin.
Nekecala, pomyslel si, jsem bohatej chlápek s nóbl barákem… ale počkat, chybí tu ta ženská!
Vtom se otevřely dveře, dovnitř vešla krasavice, jakou ještě neviděl, naklonila se nad něj a vroucně ho políbila.
„Vstávej, Ferdinande,“ řekla. „Vůz už čeká. Za hodinu odjíždíme.“
„Budeme cestovat? Paráda. A kamže to jedeme?“
„Do Sarajeva, lásko. Do Sarajeva.“