František Nečas byl vzhůru.
S očima dokořán zíral do tmy , která jej obklopovala a naslouchal vzdálenému dunění hromu, které dovnitř zalétalo otevřeným oknem. Vzduch v pokoji byl horký a lepkavý jako právě uvařený sirup. Na dnešek zase hlásili tropickou noc s teplotou nad dvacet stupňů. Ve skutečnosti bylo pětadvacet – tady, v samém srdci Jeseníků.
Kam se ten svět řítí? Za mých mladých let bylo aspoň počasí v pořádku – v létě teplo a v zimě mrzlo, aniž měl člověk pocit, že se nějakým nedopatřením ocitl na Sahaře či v Antarktidě.

Čekal na spásné cupitání kapek po plechovém parapetu, na tu jednotvárnou melodii, která ho bezpečně dokázala uspat. Ale déšť nepřicházel. Místo toho zaslechl jiný zvuk – tak podivný, že jej to přimělo posadit se. Tlumeně přitom hekal, protože jeho kyčle – už měsíce čekající na spásnou operaci – protestovaly ostrou bolestí.
„Co nespíš?“ zavrtěla se na sousední posteli manželka. „Je ti horko? Mám ti donést něco na pití?“
„Tiše...“ sykl. „Poslouchej.“
„Nic neslyším,“ řekla po chvilce, kdy se zatajeným dechem lapali každý zvuk, který byl v dosahu.
„Jsi hluchá jako poleno.“
„A ty seš zas otravný dědek, co se mě nenechá vyspat,“ odsekla.
„Věděl jsem, že to řekneš,“ pousmál se do tmy.
Bodejť by nevěděl. Manželská telepatie . Po padesáti letech je zbytečné otvírat pusu.
„Třeba to byla myš,“ zašeptala, když viděla, jak je stále ve střehu.
„Víš dobře , že jsem všechny vychytal,“ zabručel.

Kdepak, žádná myš, tím si byl jist. Žádné chaotické šmátrání a pobíhání, žádné hryzání, tohle bylo jiné – slaboučké, ale blížilo se to. Šumění...jako když se sype písek...jako když se rozezní chřestidlo na konci hadího ocasu. Ne, že by František nějakého chřestýše potkal osobně. Když vyháněl ovce na pastvu, občas narazil na zmiji, stočenou na kameni, ale ta většinou nevydávala žádné zvuky.
Z tohohle mu naskočila husí kůže.

Anežka taky konečně něco zaslechla.
„Myslíš toto? Zvedá se větr...přijde bouřka, však mě celý den záda bolely jak čert.“
Zase vedle. Neznělo to jako šumění listí, které rozčísl závan vzduchu. Znělo to jako...Bože, kde jsem ten zvuk slyšel?
Ať už to bylo kdekoliv, Františkova paměť odmítala spolupracovat. Jen ten zimničný pocit pomalu sílil.
A pak se z ohrady u domu ozvaly ovce.

Hluboké hlasy matek se s ufňukaným bekáním jehňat spojily v jednolitou kakofoniii,která zněla horkou nocí jako vojenská polnice.
Poplach! Nebezpečí!
Tlumený dusot stovek kopýtek svědčil o tom, že se stádo dalo do pohybu . Nebo na útěk?
„Proboha živého, co se to děje?“
Teď už byla úplně vzhůru i Anežka.
„Že by se tu zase objevili vlci?“
„Teď v létě? Nesmysl! To nejsou vlci. To je něco mnohem horšího. Běž vzbudit Davida, ale rychle!“
Anežka chvíli šátrala pod postelí, než nahmátla pantofle.
„Ženská, dělej! Trvá ti to celou věčnost!“
„Tak si tam běž sám!“ odsekla a spěchala ven.
„Kdybych mohl, šel bych!“ křikl za ní, ale v té chvíli průvan zabouchl dveře.

Anežka stoupala po schodech do podkrovního pokoje, kde spal David a – jako pokaždé – se jí vybavila sousedčina slova.
„Vy jste se zbláznili! Vzít si do domu vrahouna! Z očí mu nic dobrého nekouká a ještě vás oba jednou v noci zamorduje!“
Narozdíl od vdovy Brtníkové si Anežka nemyslela, že jedna přeražená čelist někoho kvalifikuje pro kariéru vraha. A navíc David bránil dívku, kterou jeho spolužák nevybíravě obtěžoval.
Anežka kdysi studovala na obchodní akademii. Tenkrát se ještě chlapci uměli k dívkám chovat zdvořile, žádný si před nimi nedovolil použít sprosté slovo, natož něco jiného. David se zachoval správně, o tom byla přesvědčena, nakonec to uznal i soud a potrestal ho jen pokutou a stovkou hodin veřejných prací.
Že teď nezametal ve městě ulice, ale pracoval u nich na ovčí farmě, byla zásluha jeho kurátora. Těch sto hodin měl už dávno za sebou, ale on se rozhodl zůstat do konce prázdnin.

Zaklepala na dveře.
„Davide, spíš?“
„Ne. V tom vedru se spát nedá. Pojďte dál, babi.“
Co na tom, že nebyla jeho skutečnou babičkou? Zeptal se hned první den, zda jí tak může říkat, a ona mu to ráda dovolila. Dát mu pocit domova bylo to nejmenší, co pro něj mohli udělat. Koneckonců, v děcáku měl spoustu tet, ale žádná nepatřila jen jemu.
„Slyšíte ty ovce? Řvou jak pominuté!“
David stál u okna a snažil se zahlédnout aspoň něco v té černé neproniknutelné tmě.
„Děda chce, aby ses tam zašel podívat. A taky slyšel prej divný zvuky... vem si radši sebou vidle nebo sekerku..kdyby to byl třeba vlk...“
„Vlk? Teď v létě? Nesmysl!“
Musela se usmát – použil stejná slova jako František. Ale to už David sbíhal dolů. Do vrzání prošlapaných schodů se ozvalo zoufalé psí zavytí. A znovu...a další...
Můj Bože! To je Baryn!
Anežku zamrazilo. Zkušeného velkého čuvače jen tak něco nevyvedlo z míry, ale tohle?
Bouchly vchodové dveře, David už byl venku.

Když se vešla do ložnice, František se právě pokoušel vstát z lůžka. I on slyšel psí nářek, který však znenadání utichl.
„ Co se to k čertu děje?“
„Netuším. David už tam šel... řekne nám to. Lehni si, prosím tě, beztak bys tam nebyl nic platný.“
Něco zabručel, ale poslechl. Ta bolest se nedala vydržet.
Čekali čtvrt hodiny, ale David se nevracel. Zato ten děsivý zvuk zaplňoval všechen prostor kolem a neúprosně vytlačoval z mozku jakékoliv jiné vjemy. Slyšeli a viděli, ba dokonce mohli téměř nahmatat zlověstné chřestění.
Anežka už to nevydržela. Zabouchla okno, ale nepomohlo to. Teď už znělo z vnitřku jejich vlastních hlav.
„Něco se mu muselo stát. Jdu za ním, třeba potřebuje pomoc.“
Františkovi se stáhlo hrdlo.
„Nechoď, prosím, nenechávej mě tady,“ zasípal, ale ona ho neslyšela.

Když vyšla před dům, jakoby se ocitla v pekle. Ovanul ji temný žár, horko sálalo ze hlíny, z trávy, z každičkého kousku země. Vzduch okolo se hýbal, vlnil a syčel jako písečné duny při větrné bouři.
Nebylo vidět na krok. Zalitovala, že si nevzala baterku, ale nechtěla se vracet. Po paměti klopýtala k ohradě.
Ušla jen několik metrů, když zakopla a upadla. Pod rukama ucítila něco měkkého a teplého, nahmátla obrysy...byl to lidský obličej..
Davide!

A po té nehybné tváři se hemžily desítky malých stvoření... a chřestily...
I v té tmě poznala, co to je. Chtěla vykřiknout, ale sotva otevřela ústa, ti tvorové je zaplnili. Dávila se těmi drobnými nožkami a křídly, než jí ostrá kusadla proměnila hrdlo v bublající krvavou fontánu.
A pak ji zavalila další živá vlna a obnažené maso explodovalo ve zničující trýznivé bolesti. O chvíli později už nevnímala nic...

Zoufale pomalu se vlekl k domovním dveřím. Každý krok byl neskutečným utrpením, ale on musel ven, musel zjistit, co se stalo. Nevrátili se. Čekal dlouhé hodiny, naplněn až po okraj hrozným tušením. Teď už čekat nemohl, musel dát těm představám konkrétní podobu, jestli se neměl v příští chvíli zbláznit.
Bylo to horší, než čekal.
Kam až dohlédl, táhla se mrtvá země. Nikde jediné stéblo, jen stovky vybělených kostí rozházené všude jako na gigantickém bojišti. Ty lidské poznal na první pohled.
Výkřik, který se vydral z hloubi jeho duše, patřil spíš zvířeti než člověku.
Zůstal sám.
Sám ve zpustošené krajině.
A to netušil, že hrůza teprve začíná...