Málokterý z trestů, jež kdy Bůh uštědřil zlobivému lidstvu, byl tak účinný jako zmatení jazyků. S jeho následky se potýkáme od časů biblických v podstatě dodnes.
Jako by nestačilo zápolení s vlastní mateřštinou, v určitém okamžiku skočí do školního ringu další protivník. Cizí řeč. Zkroutí nám jazyk i mozkové závity do tvarů dosud netušených a obohatí naše znalosti (mnohdy hlavně o výrazy ve slušné společnosti nepublikovatelné). A nenaděláme nic. Nechceme-li se za hranicemi dorozumívat jako princ Bajaja, nezbývá než ten zápas podstoupit.

Od chvíle, kdy nám naše klasicky vzdělaná češtinářka jen tak spatra odrecitovala úvod ze Zápisků o válce galské v originále, jsem se chtěla naučit latinsky. Mému dětskému sluchu zněla řeč starých Římanů nadmíru vznešeně a neodrazoval mě ani fakt, že bych se jí nikde nedomluvila.
Leč namísto memorování ego, mei, mihi, me jsem z nařízení strany a vlády smolila кaрaндaшoм в тетрадь legrační písmenka a učila se milovat Союз нерушимый. Ač povinná a mnohými nenáviděná, mě ruština kupodivu bavila.
(O třicet let později jsem v pozůstalosti objevila rodný list svého pradědečka, kterýžto byl čistokrevný Ukrajinec, a dodatečně pochopila, že za to můžou nejspíš geny.)

Jenže pak přišla na řadu němčina a bylo po legraci.
Profláklou mnemotechnickou říkačku : Der, die, das - psí ocas, das, die der – psí pr… jsem sice zvládla na jedničku, se zbytkem gramatiky to bylo horší. Perfektum, plusquamperfektum a préteritum mě straší ve snech doteď.
Pro vylepšení konverzačních schopností jsem byla ve čtrnácti odeslána na „mezinárodní“ česko-východoněmecký pionýrský tábor. O konverzaci však nemohlo být ani řeči. Oba národy si hleděly svého, a pokud došlo na lámání chleba, dorozumívaly se nonverbálně – čili rukama nohama.
Krom neopětované lásky k blonďatému Mariovi mi tábor přinesl pouze tristní zjištění, že Goethův jazyk pro mě zůstane navždy oříškem, sice notně ohryzaným, avšak nerozlousknutelným.

Bílou vránou naší němčinu šprtající třídy byl spolužák Michal. Jako jediný chodil na angličtinu, což bylo v té době lehce podezřelé a odvážné zároveň. S uznáním to kvitovala i naše třídní, jež ho zásadně vyvolávala slovy: K tabuli půjde Majkl!, kteréžto oslovení připadalo všem holkám strašně sexy.
Když pak vtrhla do našich životů sametová revoluce, byl Mike připraven vyrazit do Ameriky, na rozdíl od nás ostatních, kteří jsme mohli na zemi neomezených možností leda tak toužebně pošilhávat. Se slovní zásobou zahrnující Yesterday a I love you bychom tam prorazili jen stěží.
Netrvalo však dlouho a republika se začala hemžit lektory z anglosaských zemí, kteří přijeli pozvednout naši vzdělanost, a já si do třetice připravila deníček na slovíčka a sešit na gramatiku.

Jmenovala se Christine, přilétla z kanadského Halifaxu a předstoupila před nás, desítku dospěláků, s optimistickým úsměvem na tváři. Ten optimismus byl zapotřebí, protože milá Chris neuměla ani slovo česky. Spustila po svém, s kadencí lehkého kulometu, a my se mohli jen dohadovat, zda žádá Marečka o pero nebo velebí krásy naší malé země. Takže jsme nasadili rovněž úsměv – nechápavý, ale vstřícný – a řeč těla zafungovala jako obvykle skvěle.
Nevím, jestli Komenského věhlas dosáhl až do Nového světa, ale to, co vypuklo pak, byla nefalšovaná Schola ludus. Pojmenovat nábytek, části těla i barvy jsme zvládli během pár chvil, navzájem jsme se poprskali ve snaze vyslovit správně three a through a nakonec se naučili hrát bingo a přitom nenápadně i číslovky od jedné do sta. Odpotácela jsem se domů s hlavou nabitou k prasknutí a s přesvědčením, že tenhle brainstorming nezvládnu. Kupodivu jsem přežila, a když po třech měsících kurs skončil, znala jsem fůru anglických slov a frází a většinu z nich uměla napsat i vyslovit, třebaže s přízvukem nikoliv oxfordským. Leč věty, tak jasné na papíře, převedeny v mluvené slovo měnily se v kakofonii podivných zvuků, které můj mozek odmítal dešifrovat. A byla jsem tam, kde dřív.
Sorry, I do not understand you.

Rezignovala jsem. Do anglicky mluvících zemí vyrážím leda s tlumočníkem anebo papírem a tužkou, zdárně předstírajíc němotu.
Jediné, co bych si přeju, je - narodit se v příštím životě do bilingvní rodiny a mít aspoň tři au-pair, každou z jiné země. Protože toliko batole s mozkem jako nepopsaný list se jazyky učit nemusí. Vstřebá je jako houba vláhu a přijme za své.
K závisti všech nás, kteří jsme člověkem pouze jedenkrát. Tím českým….