Čtu ji tady dokola a začíná mě děsit. Ty ruce. Obě pravé a přece v zrcadle obrazu, tedy by ta zobrazená pravá byla zrcadlová tedy levá. Průhledné, obrácené zrcadlo. A to křeslo. Přečtu ji naposled.

ouvej přesně to napadlo mě, přílišné ticho..

je to pre mňa nádherné zistenie
že niekto ešte nielen že chce
ale aj vie
čítať

No, Tvůj text mne z rána přistihnul jak sedím v křesle, čtu Tě a malý Šimon kreslí.Dost mě to vyděsilo.
Teď už po obědě spí a já si nalila kapku červeného.

...ruka ktorá črtá
i ruka ktorú črtá

mali byť pravé

pořád mě to děsí.Zvlášť když mám pocit, že malý Edo, není zas tak malý, jak z textu působí.Zdá se, že něco není v pořádku, zdá se, že i jeho matka je starší než by měla být...je tam ticho...velké ticho, jinak by nemohl každý pohyb vzrušit...nehnuté ticho, že až pohnuté...a dál to nemůžu rozluštit.

A tady u Tvého textu si poprvé na webu uvědomuju, že když je dílo po formální stránce dokonalé, nezbývá než poddat se obsahu.

Načrtnuto s lehkostí i s odstíny a valéry...