„Jaruško, to se nesmí – dávat domácí havěti lidská jména,“ říkávala mi babička pokaždé, když zjistila, že podle mě nebydlí v kurníku slepice, nýbrž Barča, Růža a Kamila a v kotcích nikoliv králíci, ale Josefína, Máša a samec Rudla.
„A proč ne, babi?“
„Protože,“ odpovídala poněkud tajuplně babička, „protože lidi jsou lidi a zvířata jenom zvířata,“ a dodala cosi v tom smyslu, že pak mají těžkou smrt.
Co je to smrt, jsem netušila. Bylo mi pět a jako správnému městskému dítěti mi jaksi unikala spojitost mezi smaženým řízkem na mém talíři a roztomilým ušákem, který uměl tak legračně hýbat nosem. Mimochodem – jmenoval se Ferda.

O deset let později jsem si – coby studentka veteriny – na babiččina slova nejednou vzpomněla, ať už to bylo při praxi na jatkách, v kravíně nebo ve výkrmně prasat. Ačkoliv zvířata tu žádná jména neměla, pouze čísla, přesto ( anebo možná právě proto?) nebyla jejich smrt o nic lehčí. Život bohužel taky ne.
Došlo mi, že v podmínkách velkokapacitně družstevního socialismu, který degradoval živé bytosti na výrobní jednotky, už neplatí stará moudra předávaná sedláky z generace na generaci. A tak jsem se rozhodla i tuhle moudrost uložit do šuplíku mezi nepotřebnou veteš, mezi všechny ty dobře míněné rady, které člověk během života vyslechne a kterými se zpravidla nikdy neřídí.

Takže, když jsem si o dalších dvacet let později pořídila kozu, vrátila jsem se k dětskému zvyku a pokřtila si ji. Byla to sice koza plemenná, a jako taková se – kvůli evidenci - pyšnila slušivými náušnicemi s číslem, ale uznejte sami – můžete snad volat : „8824!“ na tvora, který za vámi chodí jako pejsek?
Který vás každé ráno nedočkavě vyhlíží otevřeným oknem chléva, který za kus tvrdé kůrky ochotně balancuje po úzké kladině a když zvýšíte hlas, dokonce na chvíli přestane plenit vaše zeleninové záhony? To prostě nejde.
Megan je krásné anglické ( a taky irské) ženské jméno, ale nepochybně to něco znamená i v kozí řeči. Stačilo křiknout: „ Mééég!“ a ona hned přiklusala, i když se pásla kilometr daleko.
Je nabíledni, že její první kůzlata dostala jméno od „A“. Zatímco Amy po pár měsících putovala o dům dál, aby se stala matkou dalšího potomstva, Andyho už tak zářná budoucnost nečekala.
Jak jen to říkala liška malému princi?
Stáváš se navždy zodpovědným za to, cos k sobě připoutal…?
A darovat jméno znamená vytvořit velice těsné pouto. Bezejmenného kozlíka můžete bez mrknutí oka podříznout a nacpat do mrazáku, ale jak chcete vysvětlit Andymu, že zítra se už bude pást v kozím nebi?
Tehdy jsem si znovu vzpomněla na babičku a konečně pochopila, co mi vlastně chtěla říct. Že výrok o těžké smrti se nevztahuje na zvíře, ale na jeho chovatele. Být zodpovědný za něčí život se dá zvládnout, ale být zodpovědný za něčí smrt je velice, velice těžké. Zvlášť, když ten někdo má jméno, které jste mu dali.
A tak, zatímco Megan zůstala i nadále Megan, všechny její další „děti“ byli prostě jen kozlíci a kozičky. Umínila jsem si, že podruhé už stejnou chybu neudělám.

Nikdy neříkej nikdy.
Ten párek kůzlat se vydařil. Kozlík po dovršení šesti měsíců putoval obvyklou cestou na svoji mrazivou konečnou a kozička strávila zimu po boku své mámy ve chlévě s tím, že se na jaře prodá.
Jaké však bylo moje překvapení, když jsem jednoho rána otevřela dveře a koukaly na mě ne dva, ale tři páry očí!
Ty poslední patřily drobečkovi ne většímu než odrostlé kotě, se srstí zažloutlou od plodové vody a cancourkem pupeční šňůry mezi nožkami. Tenoučkým mečením zvěstoval, že je mu chladno, má hlad a vůbec, že ten svět za nic nestojí, když si ho nikdo nevšímá, dokonce ani vlastní máma ne.

Ať se mládí vydovádí, říkala jsem si, když kozlík na podzim pronásledoval svou sestru se zřejmými milostnými úmysly, nejsou ještě dospělí, takže o nic nejde. Ale šlo. Kozlík po sobě zanechal pohrobka, tedy pohrobku. Zakrslou, s ušima trčícíma v prapodivném úhlu a se spodní čelistí zarputile vystrčenou dopředu, jako by chtěla říct: Tohle fakticky není fér. A taky s nezdolnou chutí k životu.
Každý chovatel by takový výsledek incestního spojení utratil. Je víc než jisté, že tahle kozička bude neplodná a dost možná ani nedoroste normální velikosti. Tak to dopadne, když děti mají děti.

Myslím, že jsem se v té chvíli maličko zbláznila.
Nejdřív jsem přiměla mámu dorostenku, aby dala své minidcerce napít a pak jsem toho drobka pojmenovala Miňonka. Co na tom, že z ní nikdy nic pořádného nebude. Zůstane u nás až do přirozeného konce svých kozích dnů.
Vypadá to, že za Miňonku teď budu zodpovědná nejmíň do důchodu (tedy mého). Kozy se totiž mohou dožít klidně i dvaceti let.