Heleďte se, mě to tu fakticky nebaví.
Jo, já vím, měla bych bejt vděčná, že tu mám co jíst, můžu bejt v teple a vůbec, že tu mám svoje soukromí, jenomže ... když tady je to všecko tak OMEZENÝ!
Dejchat se tu nedá a běhat už vůbec ne. Na co asi mám ty svoje krásný dlouhý nohy, když je nikdo nevidí? Nikdo se na ně nemůže kouknout a pochválit mě, že vypadám jako baletka, štíhlá a souměrná a vůbec.
A taky je tu strašná nuda. Nemějte mi to za zlý, ale já odsud fakt padám... ještě kdybych tak věděla, kudy.
To musel projektovat nějakej blb, všecko je tu tak těsný... jauvajs... teď jsem si skřípla hlavu... tímhle tunelem by prolezla akorát žížala... no jo, ale je tu napsaný EXIT, tak to snad bude správnej směr. Do prkýnka... to je bolest, moje nožičky ubohý... co se to sakra děje? Najednou takovej kvalt... počkat! Ne tak rychle... já sama... auuu!
Uff a je to!
Ty vado, já se na to vykašlu, určitě sem tu blbě… zima... smrad... a vostrý světlo... hele, nechte mě, nesahejte na mě! Zdrhla bych, ale musím napřed posbírat nohy.
Jedna, dvě, tři… kde je ta čtvrtá... aha, ležím si na ní... hej, teď se zas všechny rozjely! Hahaha, hrozná sranda, že jo?
To mě nenapadlo, že to tu bude tak drsný. Myslím, že se mi tu vůbec, ale vůbec nelíbí. Mamíí, vem mě zase zpátky, prosííím...
Že to nejde? Vážně ne?
Tak tomu říkám průšvih... a pak prej, že je život krásnej...