Pokoj byl vypulírovaný, nikde ani smítko, nic, co by rušilo neposkvrněnou bělost stěn. Žádná kytka , ani fotky v rámečcích, ony zažloutlé připomínky šťastných okamžiků minulosti. Z té sterilní čistoty běhal mráz po zádech, ale stařenka, sedící na vzorně ustlané posteli, to – zdá se – nevnímala.

„To si hodná , děvenko, že ses přišla podívat na starou bábu. Co mě šoupli do tohodle starobince, nikdo za mnou už nechodí...A kterápak ty vlastně si? Ty budeš jistě Toníkova Alenka, ne ?... Tak Pavlínka nebo... aha ... z rádia říkáš? Jo, rádio... to já pořád poslouchám, co bych tu taky jinýho dělala... sem už skoro slepá, ale uši mám furt jako RYS!! To jenom ona si myslí, že neslyším, ale já ji dobře slyším, jak se tady v jednom kuse potichu plíží a přehrabuje se v mejch věcech ... co přehrabuje, ona krade!“

„... Kdo? Uklízečka přece. Prej jenom likviduje to, co nepotřebuju. Ale JAK ona ví, že to nepotřebuju?“

„ Co žes mi donesla?... Já tu melu o sobě a nepustím tě ani ke slovu, viď?... Tak copak že mi to vlastně chtějí ti lidi z rádia? Popřát... k narozeninám... děkuju mockrát... rovná stovka říkáš, no jo, utíká to... tak já mám stovku, to sou mi věci... taková voňavá kytka, kam já ji jenom dám... no jo, do vázy, to bude nejlepší... vidíš, ani ta váza tu už není.“

„ Recept chceš... víš, děvenko zlatá, já už nemám žádnej recept, všechny mně je ta potvora ukradla - a jaký já uměla buchty! Aha, ty chceš recept na dlouhej věk ... no, tak ten znám jenom jeden. Makat a makat. Já se celej život nezastavila, do fabriky sem chodila a doma sem musela mít všecičko vypiglovaný, kolikrát sem šla spát ve dvě ráno, dokud nebylo hotovo, to víš, šest děcek sem měla a všecky jako ze škatulky. A nikdo mně nepomáhal, těmadle rukama sem to zvládla, kdepak bych já dovolila, aby se mně nějaká cizí ženská hrabala v prádle a umejvala moje špinavý okna, to by mě hanba musela fackovat... ne jako teď, teď prej nesmim dělat nic, tak sem chodí ta potvora, jako uklízet, ale ve skutečnosti jen kouká, co by zase sebrala... a nemizejí skrz ni jenom věci, to ti povídám, ale taky lidi...!“

„Nevěříš, ale je to fakt – lidi. Poztráceli se mně už všichni, co sem měla ráda - manžel... dyť já už ani nevim, jak vypadal, jestli měl modrý voči nebo hnědý... a taky všecky mý děcka... sedum sem jich měla – nebo osum?... a barák, kde sem bydlela... celou naši ulici čmajzla! Dávej si na ni pozor, děvče, nejdřív ti vleze do šuplíku, pak do skříně a nakonec do hlavy... Radši už běž, ať nesebere něco i tobě...“

„To jste se u babi Drábkové dlouho nezdržela, slečno redaktorko. Asi vám nic smysluplného neřekla, že?“ usmála se chápavě ředitelka. „To víte, v jejím věku... nemá to už v hlavě takříkajíc v pořádku.“
„Znám horší případy,“ pokrčila Markéta rameny, „ třeba mezi politiky - a věřte mi, s věkem to nemá nic společného. To bude v pohodě, něco z toho materiálu uštrikuju, nebojte se. Jenom... ta stará paní má utkvělou představu, že se jí ztrácejí věci, že jedna z vašich uklízeček krade.“

„Jedna z uklízeček? My máme jen jednu uklízečku. Pracuje tu, co moje paměť sahá a k našim starouškům se chová velice ohleduplně. Sama jste viděla, jak mají v pokojích čisto, a přitom si ani nevšimnou, že tam vůbec byla. Kdepak, to bude nějaký omyl. Paní Alzheimerová je ta nejspolehlivější osoba, co znám.“