Ta ženská byla vážně nepříjemná.
Napochodovala do kanceláře jako vtělená pomsta, dštila kolem sebe oheň a jednotlivé věty odsekávala rukama s dlouhými černými nehty, které nápadně připomínaly tygří drápy. Samozřejmě, že měla pravdu (zákazník má vždycky pravdu), ale způsob, jakým svou stížnost přednesla, se Emily vůbec nezamlouval.

Nezamlouval se jí ostatně celý dnešní den.
Tupý tlak v podbřišku ji už od rána zlomyslně upozorňoval, že menstruace na sebe nenechá dlouho čekat. Nenáviděla ji. Vždycky měla neodbytný pocit, že se z ní spolu s krví vytrácí i část její identity. Posedle lpěla na všem, co kdy její tělo vytvořilo, pečlivě schraňovala všechny mléčné zuby i ostříhané nehty a v kadeřnictví vyžadovala čistou podlahu kolem svého křesla, aby pak mohla do jednoho posbírat ustřižené konečky vlasů.
Krev, která s neúprosnou pravidelností opouštěla její dělohu, ji přiváděla téměř k nepříčetnosti. A do toho si vpadne tahle zmalovaná fuchtle a mele cosi o odfláknuté opravě pračky.

Emily pracovala u firmy teprve měsíc, ale i tak jí bylo jasné, kterého opraváře se to týká.
Eda se vždycky chlubil, že zmákne každou – a neměl tím pochopitelně na mysli rozbitou automatku, ale její majitelku. Zůstávala za ním řada praček, které vyžadovaly další opakované (a o nic lepší) opravy a řada žen, které vyžadovaly další opakované Edovy návštěvy. Jenže teď, jak se zdálo, narazila kosa na kámen.
Který Edův výkon - zda ten v koupelně nebo v ložnici - tuhle zákaznici neuspokojil, Emily zkoumat nehodlala. Každopádně byla první, která si na něj přišla stěžovat.

Emily znenadání pocítila záchvěv tiché sympatie. Fakt, že i jí se Eda od první chvíle, kdy tu nastoupila, neúnavně, leč marně, pokoušel dostat do kalhotek, mu vynesla čelné místo na seznamu věcí, které nesnášela. Ale ani tak tu ženskou nic neopravňovalo
k tomu, aby sem přišla ječet právě ve chvíli, kdy Emily začínala ztrácet kus sebe samé.
Násilím se přiměla ke vstřícnému úsměvu (náš zákazník- náš pán).
Bylo to však jen lehké poodhalení zubů, spíš hrozba než úsměv, poslední varování šelmy. Avšak žena naproti ní byla příliš zaujatá vlastním rozhořčením, než aby si toho všimla. Její chyba.

Když o půl hodiny později opouštěla budovu, byla navýsost spokojena, jak s tou bledulí za kancelářským stolem zametla. Tak spokojená, že se ani nerozhlédla, když vstoupila na přechod. Ostatně dělal to málokdo, silnici před firmou Rousek a syn – elektro, voda, plyn používalo jen pár místních, když potřebovali zajet ke svému domku. Jinak byla většinou prázdná … jako teď.
A teď už ne…
Za rohem se vynořil bílý Ford Tranzit. Jel nejmíň stovkou a ani ho nenapadlo před zebrou přibrzdit.
Krasavice inteligentní vylétla do vzduchu, narazila do plechového poutače a pak žuchla na asfalt jako pytel brambor.
Emily spokojeně mlaskla. Počkala, až Ford, za jehož volantem nikdo neseděl, zmizel v boční ulici a pak se natáhla po služebním mobilu.

Zrovna zapnula rychlovarnou konvici, aby si připravila bylinkový čaj, když se dovnitř se silou a půvabem obrněného transportéru vřítil Eda.
„Tak copak to tu máme?“
„Myslíš, tady nebo tam?“ kývla směrem k oknu.
„Kočičko, co se stalo venku, sem viděl. Nějakou ženskou srazilo auto - a co má bejt? Má se kráva podívat, než vleze do silnice.To se učej už děcka ve školce. Ale volalas, že de o havárku, že shořela pračka nebo co, moc ti nebylo rozumět. Tak to vyklop, ať na to můžu najet, za dvě hoďky mi končí šichta a frčím na chalupu.“
„Žádná havárka, to byl fór. Reklamace…“
Zamávala mu před nosem reklamačním protokolem a sladce se usmála, zatímco Eda zbrunátněl.
„Děláš si srandu? Já sem eště žádnou reklamaci neměl - a i kdyby, tos mě hnala sem kvůli takový volovině?“
„Pro tebe je to volovina, ale ta čúza seřvala mě a na to já nejsem zvyklá,“ odsekla Emily. „Takže si to seber a zmiz.“
„Tak to prrr… ty mně rozkazovat nebudeš. Du za šéfem a uvidíš ten tanec.“
„Je pryč. Vypadl už ráno. Nebo myslíš, že bych tu ženskou neposlala za ním, kdyby tu byl?“
„Takže ty tady trčíš úplně sama… v pátek odpoledne… chudinko malá!“
Edovi se blýsklo v očích a ironie z jeho hlasu se pomalu ztrácela. Tón, který ji nahradil, se Emily vůbec nelíbil.
„Tak snad abych tě trošku rozveselil, když sis mě sama zavolala. Reklamace počká, za to my dva máme celé dvě hodiny času a za tu dobu se dá zvládnout věcí…“

Edův zevnějšek klamal. Byl sice rozložitý, ale mrštný. Než se Emily vzpamatovala, stál jí za zády a jediným pohybem uvěznil její ňadra ve svých mohutných tlapách.
„Konečně sis dala říct, co?“ zafuněl jí do ucha.
„Já věděl, že ti to jednou dojde. Chceš si to rozdat přímo tady nebo se odvalíme k šéfovi na pohovku?“
„Ani tady, ani tam,“ řekla.
I ledovec by hřál víc, než její hlas. Ale Eda ji neposlouchal. Měl ji ve své moci a nebylo důležité, co Emily řekne nebo udělá.
„Pusť mě!“ sykla tiše.
Přitvrdil sevření a štípl ji do prsu, až vyjekla.
„Ty, co se nejvíc cukaj, pak nemaj nikdy dost, a že sem jich už měl požehnaně,“ zasmál se. „Všechny jsem zmákl a tebe zmáknu taky, jen se neboj.“

Vykládat mu něco o sexuálním harašení nemělo smysl.
Emily sebou škubla, aby se vyprostila a v té chvíli ucítila mezi stehny teplý pramínek. Sakra, už je to tu!
Nebyla to panika, co ovládlo její mysl, ale vztek. Povolila napjaté svaly, sklonila hlavu a pak jí prudce švihla dozadu. Zásah.
Sevření povolilo. Eda couvl ke stěně a zalykavě lapal po dechu.
„Zlobilas bi dos, děvko jedda,“ huhňal s dlaněmi přitisknutými na obličej.

Krev za krev, ty hajzle.
Emily už na nic nečekala. Prosmýkla se kolem něj a zamkla se na dámském záchodě. Jestli si myslela, že to Eda vzdá, zmýlila se.
„Báš to barný, dostanu tě,“ dolehlo k ní přes dveře a pak se ty chudinky dřevotřískové prohnuly, jak do nich narazilo živé beranidlo.
Zatracenej testosteron.
Spočítala si, že bude stačit jediný úder, aby je vyrazil.
Tiše otočila klíčem a ve stejném okamžiku, kdy Edových stodvacet kilo nalehlo na dveře, trhla jimi dovnitř.
Proletěl kolem ní s hlavou skloněnou jako býk a s razancí dělové koule třískl rovnou do umyvadla na protější stěně. Něco křuplo. Jestli porcelán nebo lebeční kost, neměla Emily čas ani chuť zjišťovat. Při pádu jí zavalil nohy a měla co dělat, aby se vyprostila. Místnůstka byla Edy plná, nemohla ho obejít, ale musela přelézt.
Když už byla skoro venku, hmátl za sebe a popadl ji za kotník.
To byla poslední kapka.

Emily se zkroutila do polohy, kterou by jí mohla závidět i hadí žena a zasekla zuby do ruky, která ji držela. Eda zařval a pustil. Příliš pozdě pro oba.
Emily byla rozzuřená do běla.

Vyběhla ven a …. rychlý pohled… a konvice, která právě začala bublat, se vyškubla ze zásuvky. Prosvištěla chodbičkou, přistála na Edovi, který se pomalu sbíral ze země, a srazila jej zpátky. S přesností karatisty zasáhla jeho krk a vyvrhla na něj svůj vařící obsah.
Zavytí, které následovalo, nechalo Emily v klidu. Přivřela oči a konvice vzplanula jako Molotovův koktejl. Plameny se rozprskly kolem a zakously se do Edova oblečení i napomádované přehazovačky.
Pak na vteřinu zmizely, jak je zavalila hromada papírů, které se vysypaly z letícího šuplíku, vzápětí však vyšlehly s neztenčenou silou. Hrana zásuvky se při dopadu zasekla Edovi do zátylku a uťala jeho řev.
A to už se na bezvládném těle vršilo další zařízení kanceláře. Na co Emily pohlédla, zamířilo jako řízená střela na děsivou hranici.
Teprve hukot plamenů ji vzpamatoval.
Tak tady jsem asi skončila, pomyslela si a vytratila se zadním východem.

„Co to má znamenat?“
Matčin hlas byl zlověstně tichý a Emily, sedící u stolu, se bezděčně přikrčila. Očima sjela k televizi, kde právě běžely odpolední zprávy.
„Krátce po patnácté hodině vypukl ze zatím nezjištěných příčin požár v Edisonově ulici, v sídle firmy Rousek a syn. Na místě zasahuje osm hasičských sborů, přesto se jim stále nedaří dostat oheň pod kontrolu…“
Bodejť, zatím ho mám pořád pod kontrolou já.

„Krátce předtím byla na blízkém přechodu sražena asi čtyřicetiletá žena. Po řidiči, který z místa nehody ujel, policie intenzivně pátrá…“
Hodně štěstí!...

„Podle policejní mluvčí ale nic nenasvědčuje tomu, že by mezi oběma událostmi byla nějaká spojitost…“
„Ale ona je, že ano?“ matka vypnula televizi. „Dokonce přímá, a taky má konkrétní jméno…“
„Promiň,“ zamumlala Emily a sklopila pohled do prázdného talíře, který ležel před ní.
„Promiň, promiň, promiň! Uvědomuješ si, že poslední dobou od tebe neslyším nic jiného?“
„Ujely mi nervy. Omluvila jsem se, nestačí to?“
„To tedy nestačí! Myslíš, že mě to baví – stěhovat se každých pár měsíců, zametat stopy, shánět novou identitu – jen proto, že slečně ujely nervy! Jako bys z oka vypadla svému otci! Grigorij byl stejnej magor, jak nebylo po jeho… no, nic. To je minulost.“

Ano, byla to minulost. Emily je vybavila polorozpadlá fotka, na které byl zarostlý mužik v rozedrané rubašce. Oči měl zavřené a vypadal zbídačele. Matka ten snímek uchovávala jako oko v hlavě. Ne z piety, ale aby se mohla při pohledu na ni ujistit, že On je mrtvý, zabitý na několik způsobů, ale konečně mrtvý.
To, že se Emily narodila až týden poté, považovala za největší štěstí svého života.
„Zvedej se, musíme balit.“

Ve stejném okamžiku, kdy před jejich domkem zastavilo policejní auto, si matka zapjala bezpečnostní pás a řekla:
„Myslím, žes na něco zapomněla.“
„Poděkovat ti?“
„Na ten oheň. Nemůžeš je přece nechat hasit do soudného dne.“
Emily se ušklíbla, pak něco zamumlala a pohodlně se opřela do sedadla. Letadlo začalo rolovat.