Seděl pod fíkovníkem, v klíně hrst jeho sladkých plodů. Čas od času nějaký vložil do úst a pomalu žvýkal, zatímco levou rukou hladil kočku, která se mu vytrvale otírala o nohy.
Kluk, asi dvanáctiletý, který se ničím nelišil od svých vrstevníků. Snad jen těma očima. Byly nedětsky vážné a zasněné, jakoby jejich pohled bloudil tam, kam se nedá doopravdy dohlédnout.
I teď - když nepřítomně zíral na kamennou zeď protějšího domu, toulal se ve skutečnosti daleko za mořem, jehož vlny kousek odsud narážely do přístavní hráze.

„Tady jsi! Hledám tě už celou věčnost!“ozvalo se náhle za jeho zády.
„Co je s tebou? Vypadáš jako bys viděl ducha!“
Jen neochotně se chlapcova mysl vrátila do staré zahrady, prohřáté sluncem a vonící levandulí.
„Neotravuj, Giacomo,“ utrhl se na příchozího. „Běž si hrát s chůvou a nech mě na pokoji.“

Giacomo při zmínce o chůvě uraženě nakrčil ret, ale vzápětí se rozhodl, že nebude slova svého nejlepšího kamaráda brát vážně. Sebral mu poslední fík a lhostejně prohodil:
„Tak si tu seď, když chceš. Já jdu do přístavu. Před chvílí tam zakotvila obchodní loď.“
Spolkl fík, otočil se na patě a rozběhl se pryč.

Loď?
Loď!
Dá-li Bůh, mohla by to být…zadoufal chlapec tak prudce, že se mu málem zastavilo srdce.
„Hej, Giacomo, počkej na mě!“

Třebaže se nakonec ukázalo, že skoupý Bůh ani tentokrát neudělal zázrak a otec, kterého chlapec nikdy nepoznal, na palubě této karavely nebyl, i tak stálo za to v přístavu zůstat.
Teprve, když zvon z kostela zasvěceného patronovi města svolával na večerní mši, vydal se chlapec domů, pevně rozhodnutý, že co nejdříve na podobné lodi vyrazí do světa. Ale trvalo ještě dlouhých pět let, než se mu to podařilo uskutečnit.
------------------------

Svítalo, když procitnul.
Ležel s víčky pevně semknutými a nechal své vědomí zvolna sklouzávat ze snu do reality. Miloval ony magické prchavé okamžiky, kdy ještě nebyl plně sám sebou, kdy skutečnost jen opatrně přešlapovala opodál. Protože probuzení - to konečné - bývalo často až příliš kruté.
Do bouře v podpalubí lodi, která se zmítala v šíleném tanci na vlnách vysokých jako dům.
Do deprimující monotónnosti písečných dun, když se nekonečná poušť s rozbřeskem měnila ve výheň, jež vysávala vodu a sílu z lidí i zvířat.
Do řezavého vichru v horách, k jejichž vrcholkům nebylo lze dohlédnout – stejně jako na dno strží, které se rozevíraly mezi nimi.
Do jiter, kdy byl přesvědčen, že téhož dne jistě zemře a nikdy se nevrátí domů.

Ano, splnilo se mu, co si jako dítě vysnil. Projel země, které si tenkrát ani neuměl představit, a po letech putování konečně dorazil do cíle. A tam se všechno změnilo.
Poct, jakých se dostalo jemu i dvěma mužům z jeho rodiny, kteří výpravu vedli a zavítali sem už podruhé, by se doma nikdy nedočkal. Byli zahrnuti přepychem a přízní zdejšího mocného vládce. Bylo to jako sen.

Otevřel oči.
Pod dřevěným vyřezávaným stropem se ještě vznášelo aroma vonných tyčinek a večerního čaje, zatímco venku se ozývali první ptáci.
Dívka, ležící vedle něj pod hedvábnou přikrývkou, se zavrtěla a v polospánku k němu natáhla ruku. Měla poetické jméno Jitřní rosa a jemný, skoro dětský obličejík, oplývající jímavou exotickou krásou.
Přitiskl se k ní s pocitem štěstí, které – jak si v hloubi duše moc dobře uvědomoval – bylo pouze dočasné. Hodlal si ho užít do poslední kapky.

---------------------------------

Byla tu. Věděl, že je, i když ji zahlédl jen málokdy. Hned první den spolu uzavřeli tichou dohodu. On jí bude nechávat pod pryčnou kousek ze svého skrovného přídělu chleba a ona mu zato v noci nepoleze po obličeji.
Tres faciunt collegium, tvrdili už staří Římané..
Třetí z tohohle svérázného spolku seděl pod okénkem sotva větším než střílna, kudy sem dopadaly sporé sluneční paprsky, a byl zjevně netrpělivý.
„Jak to bylo dál? Povídej! A pospěš si trochu, člověče, zasychá mi brk!“

„Počkej chvíli, musím přemýšlet. Je to už hezkých pár let a na detaily si přesně nevzpomínám.“
„K čertu s detaily! Kdo je bude ověřovat? Kolik lidí se kdy dostalo tak daleko, aby znalo, vidělo a vědělo totéž co ty?“
„Moc jich není, v tom máš pravdu. Ale i tak bych nerad, aby mě někdo obvinil z nevěrohodnosti.“
„Tohle není soudní spis, příteli, ale literatura a nevěrohodnosti se tu říká fabulace. Takže si nelámej hlavu s podrobnostmi, ano? Tahle kniha bude trhák, to mi věř - jen, co se odsud dostaneme ven!“
„Trhák…tvůj optimismus bych tedy chtěl mít, milý Rusticello…“

Ale byl to trhák. Tehdy a ještě pár století potom, opisovaný a překládaný do dalších jazyků. My ho známe pod názvem Milion.







Pravidla soutěže: http://www.litweb.cz/news.php?readmore=99