Zemřel jsem nad ránem. Už zase. Mám v umírání praxi. Nic na tom není. Je to jako když sfouknete svíčku, ale knot zůstane dost žhavej na to, aby se znovu rozhořel. Zemřu a zase se vrátím. Musím. Smrt je příliš velkej luxus pro člověka, kterej toho chce ještě tolik stihnout. Ale ignorovat ji taky nemůžu, to ne. Ostatně, ona se ani nedá. Zadírá se mi pod kůži, rve moje vnitřnosti a –to je nejhorší- hlodá v mojí mysli. Zvlášť v posledních měsících na ní myslím častěji než kdy dřív.
Jak by měl umřít chlap v mým věku? Doma ve svý posteli jako dneska já? Nebo na jevišti padnout jak podťatej, když se mu do krve rozlije jed z Laertova meče? Při automobilový nehodě? Pod lavinou? V boji nebo na popravišti? Kdysi jsem napsal, že až jednou umřu, chci bejt zabitej, chci, aby mi vrazili do zad nůž. Takhle vytržený z kontextu to asi zní maličko teatrálně a pateticky, co? Co byste chtěli? Jsem synem svý vlasti. My to máme tak trochu v krvi.
Je čas se vrátit, tak proč ještě neslyším ono úlevný oddychnutí: „Je zpátky.“? Proč nad sebou nevidím obličeje, co se usmívají, i když se jim z očí ještě nevytratil strach?
„*** umřel!“ dívčí hlas vystřelil jako šíp do ulic probouzejícího se města. Jsem opravdu mrtvej! Od ucha k uchu se ta zpráva bude šířit celou zemí. Od člověka k člověku. A éter bude němej.



Když člověk umírá, tak prej mu před očima proběhne celej život. Nic takovýho se nekonalo. Žádný defilé úspěchů a neúspěchů, žádnej zástup osudovejch ženskejch, žádný zásadní mezníky. Asi jsem žil moc rychle, překotně a na doraz, že nezbylo na poslední vzpomínku. Patnáct a půl tisíce dnů, z nichž většina měla osmačtyřicet hodin, narvaný sály, kamarádi, tři manželky, ale i ty ostatní ženský, dva synové, můj Hamlet, chlast, drogy… To všechno jsem opustil, aniž by se dostavil onen poslední záblesk. Prostě nic.
A snad je to dobře. K čemu to je, koukat se zpátky? V mým životě byla spousta věcí, na který je lepší zapomenout. Třeba ty dva roky v Eberswalde a pak v Berlíně. Vojenská posádka okupační armády není pro malýho kluka zrovna ráj. Nebo ten věčnej kolotoč bolestivejch absťáků a léčení, totálního vyčerpání, chrlení krve, kocoviny, klinickejch smrtí…
Nad mým tělem stojí doktor a pár uslzenejch přátel. I jim už dochází, že je to definitivní. Doktor mě prohlásí za mrtvýho a do úmrtního listu napíše: „Příčina smrti: selhání srdce“. Pitvat mě nebudou, aby se nemluvilo o tom, že jsem jel v drogách. Začne se spekulovat, jestli jsem umřel na selhání organismu nebo na předávkování. Dokonce někdo přijde s tím, že mi smrtelnou dávku píchl můj doktor. Kde je pravda? Tu si ji odnesu do hrobu. Vlastně oba, protože on spáchá sebevraždu za dva měsíce.



S mým pohřbem je to stejný jako s mejma koncertama. Měli strach je zakázat, tak je aspoň nepovolovali. Žádný plakáty, žádná reklama. A stejně bylo vždycky narváno. Jako dneska. Lidi se svolávali šuškandou a tisíce jich přišlo na náměstí před divadlo, kde byla vystavená rakev s mým tělem. Mám vyprodáno, a do strun už nehrábnu. Skoro je mi líto všech těch sportovců, co se letos sjeli do města, že jsem jim ubral na pozornosti. Snad mi prominou, neumřel jsem schválně.
Naposledy mě oblíkli do kostýmu Hamleta. Nebylo to jen gesto, byla to samozřejmost. Já ho nehrál, já ho žil. Představení co představení jsem v kůži toho chlapa šílel a umíral, tak jaký jiný hadry by mi měli do rakve dát?
Na hrob mi daj sochu a zříděj mi muzeum. Začnou vydávat moje texty a desky s mejma písničkama. Dokonce vznikne vědní obor, kterej bude studovat moje dílo. Povýšej mě na básníka. Mě, kterej směl bejt jen zpívajícím hercem! No není tohle absurdní? Asi budou mít pocit, že mrtvej už nebudu nebezpečnej. Jako bych za živa byl! Vždyť já nebyl žádnej buřič, rebel ani disident. Já jen psal a zpíval o lidech.