Můj naivní nápad spojit dovolenou se shozením přebytečných kil skončil fiaskem hned u první snídaně. To, co se vršilo na bufetových stolech, by udělalo rozmlsaného žrouta i z naprostého askety. Bez ohledu na věk, váhu či národnost nakládali si všichni talíře, jako by to bylo poslední jídlo jejich života.
Jen masožravci přišli poněkud zkrátka. Jelikož Turecko je muslimská země, vepřové se tu jaksi nevede, a udělat slušnou uzeninu jen z hovězího či skopového je opravdu kumšt. Takže všechny salámy bez ohledu na tvar a barvu chutnaly stejně – jako lančmít bez chuti.
Po těžké snídani lehká procházka v hotelové zahradě, moře je šedivé , stejně jako obloha, ze které nepřetržitě drobně prší , prý poprvé po horkém létě. Před lezavým deštíkem jsme do autobusu směr Alanya unikli docela rádi.


Moderní turecký stát vznikl skoro na den stejně jako Československo, jen o pět let později. Zasloužil se o to muž jménem Mustafa Kemal Paša, obecně známý jako Atatürk – Otec Turků. Změnil radikálně tureckou společnost a posunul zemi z téměř středověké, plně ovládané islámem, směrem k Evropě. Striktně oddělil náboženství od státu, zakázal mnohoženství a místo zahalování tváří nabídl ženám volební právo. Zavedl povinnou školní docházku, neboť negramotnost zde byla děsivá, a tak by se dalo ještě dlouho pokračovat. Udělal toho prostě pro své spoluobčany spoustu – dokonce prý, byť ne vlastním přičiněním, pojmenoval město.
Po staletí bylo známo jako Alaya – na počest sultána Alaaddina Keykubada, který tu v roce 1221 nechal zbudovat přístav a monumentální hrad na jeho ochranu. Traduje se, že se Atatürk jednou rozhodl Alayu navštívit, i bylo to dáno představitelům města na vědomost písemně. Jenže zapracoval úřední šotek a v dopise zkomolil název na Alanya. Otcové města se mylně domnívali, že Otec Turků takto nenápadně vyslovil své přání a promptně město přejmenovali.
Historka úsměvná a dost možná i pravdivá, protože Atatürk se v Turecku i více než osmdesát let po své smrti stále těší nebývalé úctě. Jeho sochu najdete prakticky v každém městě - tady v Alanyi dohlíží na pouliční provoz ve starém přístavu. Sultán Alaaddin činí totéž, ovšem pro jistotu na opačném konci města.


Ne, že by tohle „dvojvládí“ ubralo starobylým památkám Alanye nějak na působivosti.
Údajně nedobytný hrad s dvojitými hradbami, jejichž délka činí úctyhodných sedm kilometrů se sice zvolna mění ve zříceninu, (a tudíž je pro turisty, jak prohlásila naše delegátka, NAPROSTO nezajímavý), od první hradní brány se však nabízí úchvatný výhled na město. Abychom si neušoupali své ctěné nožky, jelo se tam busem.
Silnice stoupající v ostrých serpentinách do prudkého svahu je úplně nová a chybí jí zatím svodidla.
Opravuji – je nová už pět let a chybí jí ještě pořád svodidla. Vzájemné míjení se autobusů v zatáčkách je adrenalinový bonus, který cestovky s potěšením poskytují všem, kdo neradi chodí pěšky.

Alanya seshora vypadá jako město barelů a solárních panelů. Jsou na střeše úplně každého domu a zásobují obyvatele teplou vodou. Ono nevyužít tuhle energii, když vám tady Alláh nadělil tři sta slunečných dnů v roce, by bylo opravdu trestuhodné.

Od údajně nezajímavého hradu pokračujeme k jeskyni Damlataş, což v překladu znamená Kapající kámen. Není však unikátní jen tím, že ji najdeme uprostřed stotisícového města a že je růžová.
Kdo z vás byl někdy v Javoříčských jeskyních a obdivoval jejich krápníkovou výzdobu, jistě si vzpomene, že se na to obdivování musel důkladně obléci. Teplota v jeskyních je sice konstantní, avšak jen něco málo nad pěti stupni Celsia.
Pamětliva této zkušenosti, navlékla jsem na sebe všechno, co šlo… abych to po vstupu do Damlataş okamžitě zase sundala. Obtěžkána zbytečným svetrem, bundou a šátkem na krk, sestupovala jsem opatrně po schodech do nitra jeskyně.
Teplota 22,3°C a vlhkost 98% dělá z ní perfektně vytápěné „sanatorium“ , prý zvlášť vhodné pro lidi s astmatem. A taky raritu.
Jeskyně vznikla cca 10 000-15 000 let př.n.l. a objevena byla náhodou při stavebních pracích v alanyjském přístavu. Turecko je značně tektonicky aktivní a v hlubinách země se tu nachází spousta termálních pramenů. Je tedy pravděpodobné, že blízkost některého z nich má „na svědomí“ i vyhřívání Damlataş.
Na „dně“ jeskyně najdete dřevěné lavičky, kam se můžete posadit, kochat se stalaktity v nejrůznějších odstínech růžové a zhluboka dýchat. Za chvíli je tu bohužel nedýchatelno. V nepříliš rozlehlém prostoru znamená padesátka návštěvníků totální přelidnění, takže prchám opět na vzduch.

„Vitaminen, vitaminen, ein euro, ein euro!!“
S tímhle pokřikem se v následujících dnech setkáme ještě často a většinou se nám podaří odolat. Teď mi ale poněkud vyprahlo a čerstvě vylisovaná šťáva z granátových jablek je přesně to, co potřebuju. Má lehce nakyslou chuť a nádhernou tmavě rudou barvu. Ano, přesně takovou, jakou se pyšní české granáty a jakou opěvovali orientální básnici, když popisovali rty tamějších krasavic.
Zvolna usrkávám a na mysli mi vytane mé první setkání s granátovým jablkem. Bylo to v době, kdy Černá Hora patřila zdánlivě nedělitelně k Jugoslávii a já se tehdy při pobytu v Budvě rozhodla toto exotické ovoce ochutnat. I zakoupila jsem si jedno a za nechápavého dohledu prodavače pečlivě umyla v blízké fontánce. Když jsem se jablko pokusila oloupat zavírací „rybičkou“, kterou můj muž pohotově vylovil z kapsy, změnilo se Černohorcovo nepochopení v nefalšované veselí. Posunky mi ukázal, že plod mám rozkrojit a šťávu vysát. Hnusně trpké a plné slizkých jadýrek to bylo nadlouho moje poslední granátové jablko.
Ale zpět do Alanye.

Muezzin svolává věřící k polední modlitbě a delegátka nevěřící k odjezdu na oběd.
Na výběr je ryba nebo kuře. Volím kuře a trochu škodolibě pozoruji protáhlé obličeje milovníků ploutví, kteří dostali k opečenému plátku ryby kopec rýže. Úsměv mě přejde ve chvíli, kdy zjišťuji, že moje „kuře“ má za sebou několik jistě plodných slepičích let, na jejichž konci zemřelo pravděpodobně stářím.
Kulinářský zážitek završuje sklenička kořalky zvané raki.
Jak říká poněkud pobaveně delegátka, pro Turky je důležitější čest než zdraví, připíjí se tady proto na čest.
Říkám tedy Serefe! a hážu do sebe hrst hašlerek rozpuštěných v lihu. Jako zabiják virů to asi moc fungovat nebude, ale vonný dech po zbytek dne taky není k zahození.

A když už mluvíme o té cti - je to vlastnost (či chcete-li ctnost), která je v západním světě stále více chápána jako jakýsi relikt, věc nefunkční a nepotřebná. Takže se bez uzardění porušuje dané slovo, krade, lže a podvádí, a ten, kdo se snaží za všech okolností chovat čestně, bývá považován na hlupáka.
Jenže vysoce vyvinutý smysl pro čest, jaký mají muslimové, znamená opačný extrém. Je-li bez ohledu na cokoliv pokládána za alfu a omegu chování a vše, cokoli uděláte, řeknete nebo si jen pomyslíte, je posuzováno prizmatem cti, pak se stává bičem nejen pomyslným. Pak lze v jejím zneužitém jménu týrat, mrzačit a vraždit.
Mnohá média se, zvlášť po 11.září, snaží islám démonizovat, ale pravdou nepochybně je, že jařmo cti vlečou především muslimské ženy. A že ony na ni doplácejí nejvíce.
Nedokážu nahlédnout dovnitř a vidět pravdu, tak jako to neumí nikdo, kdo stojí vně islámské kultury, nicméně znásilňování či dokonce zabíjení žen a dívek kvůli údajně pošpiněné cti je pro mě daleko za hranicí rozumu i lidskosti.
V Turecku prý k takovým excesům dochází naštěstí velmi sporadicky.

Odpoledne nás veze bus do starého přístavu, který tu poctivě střeží Kizilkule – Červená věž. Reprezentuje seldužcký stavební styl a i po těch bezmála osmi stech letech vypadá pořád impozantně.
Procházíme se po ulicích, kde jsou jako veřejná zeleň vysazeny stromky hustě obsypané mandarinkami, krásně oranžovými, žel nepoživatelně hořkými. Tvrdí to průvodkyně i někteří účastníci zájezdu, kteří neodolali a na vlastní ústa vyzkoušeli.
S Alanyí se také pojí jména z historie mnohem starší, než je ta seldužcká.
Místní vám ochotně ukážou proslulou Kleopatřinu pláž, kterou prý pro svou lásku nechal zbudovat Marcus Antonius dovezením písku až z břehů Nilu. Pláž však není o nic horší, ani lepší než tisícovky jiných, a slouží spíš jako chyták na turisty.
Čas míjí, neoblomně šedivá obloha zvolna tmavne, zatímco město naopak začíná zářit. Ze zeleně nasvícených minaretů se ozývá táhlé volání a bez ohledu na všechny moderní vymoženosti okolo na člověka alespoň na prchavý okamžik dýchne atmosféra skutečného Orientu.