Poznámka překladatele:
Původní text byl pro účely této edice zkrácen vynecháním pasáží teologických úvah, oproštěn od nadbytečné popisnosti a přiblížen současné vyjadřovací formě. Z důvodu autentičnosti však byly záměrně ponechány i některé vazebně gramatické chyby. Úprava se přitom pokouší zachovat náznak jazykového koloritu pisatele kroniky i jeho ideovou orientaci.



Umdlévá ruka a brk láme se pod tíhou dějů, které jest nám dále popisovati. Pro poslušného služebníka Božího zatěžko jen vzpomínkou dotknouti se posledních let žití předka našeho, jež byl čistý erb rodu cti vždy dbalého, až do čela šiku nepřátel naší svaté církve usadil. Leč ve jménu pravdy pomlčeti nelze.
Jak prve znamenáno, byl kmotřenec praděda našeho mužem významné postavy i mysli, kterýžto slovem i zbraní znamenitě vládnul. Tak nedivno, že s udatností když zboží a práv svých hájil, pomluvy zlé šířily se, až pohnán co lapka a zemský škůdce. Najisto šlo více o sousedů zlou vůli než o jistotu, tak milosti od krále Václava se mu dostalo. Pro neohroženost a ducha rytířského v zadostiučinění pak pověřen byl i službou při správě jistého zboží v držbě králově.
Tak stalo se léta páně 1418, v časech dosud požehnaných, ač zlovolné myšlení Husovo, co navždy plamenem lehnouti mělo, šířeno i nadále mezi lid. Tu mi povzdech odpustit si nelze, že i kmotřenec náš, ač duší Bohu oddán, nemálo naslouchal kacířské řeči mistrů univerzit pražských, až hlas i meč proti církvi pravé obrátiv, horlivým vyznavačem kališnických úchylek se státi měl.



Slavná pobožnost tehdáž sloužena u sv. Apolináře v Praze, kde jeho milost král Václav účasten byl, jakož i mnoho českých pánů a měšťanů předních.. I velký dav lidu obecného se tehdáž sešel. A tu, k údivu mnohých, předstoupil přede všemi kmotřenec náš, by veřejně krále vyzval čtyř artikulů pražských, nově mistrem Jakoubkem zformovaných, plně šetřit a lidu svobodné konání skutků náboženských dopřáti. Však s nedobrou se potázal a byv rozhněvaným králem vykázán, opustil Prahu. Tak stalo se v červenci léta páně 1419.

S houfem lidu kališnického zamířil pak na jih země , kde na zboží rožmberském a švamberském škodil. Usazen jsa na kopci u Nepomuku, který nazvali Horou Olivetskou, okolní lid proti pořádkům církevním pobuřoval a k násilnostem jej vésti měl. Tím nevoli velkou v kraji působil, až přesilou vyhnán, útočiště nalezl v hradisku Tábor.
Netřeba ztácet hojnost slov, že ono místo, ďáblem navštěvované, slynulo nepřátelstvím ke všemu, co jiným posvátným bylo a v neřesti adamitské i cepy kovány jsou ku zničení domů Božích. A zdejším pak lidem bezbožným zvolen ten zbloudilý muž hejtmanem nejpřednějším.


Pak přesmutná zvěst znamenána jesti, na Novém hradu (u Kunratic) jak stižen král Václav šlakem a neprobrav se více, zesnul v Pánu 16. srpna 1419. Rozbroje veliké v Praze a po vší zemi České nastaly, slovo Boží křiveno a pro dosazení na český trůn velká nejednotnost byla. Ač nejvyšší purkrabí pan Čeněk z Vartenberka silou urputnou o pořádek usiloval, lid, podněcován proti císaři Zikmundovi a církvi od Jana Želivy a dalších kněží nehodných , shromažďoval se k boji.
Za velení kmotřence našeho a též jistého Jana, zemana trocnovského, oblehly Vyšehrad táborské a jiné zbrojné houfy, korouhve s kalichem zavlály pak i kolem královského hradu. A marno bylo, že císař Zikmund, který právoplatným králem českým se státi měl, s vojskem pánů moravských a uherských ku Praze přitáhl.
Tu bitvu tam už jiní, dějů i místa znalejší do povědomí uvedli, nám postačí jen povzdech připojiti, že sám ďábel byl na straně vzbouřenců, byť Božími bojovníky sami se nazývali.
V nastalých rozbrojích a hádání o trůn český, předek náš osobu českou upřednostnit usiloval a nedoznav sluchu patřičného od stran, jimž cizáctví milejší bylo, rozezlen opustil Prahu. Tu však ruka Boží zasáhla a on, nikam nedojeda, podlehl zraněním, kteráž po pádu ze splašeného koně utrpěv byl.
Že stalo se tak v den narození Páně 24. prosince 1420, smím snad myšlenku tu vysloviti, že Bůh takto zabránil onomu, najisto odhodlanému muži, na dalších bitvách, svatokrádežných ničení a dalších zlých činech účastenství míti, by jméno našeho, králi i Bohu odaného rodu, od dalších potup uchráněno bylo.