Prší…
Nic nezvyklého v tomto postním čase. Déšť sytí půdu, která se jen velmi zvolna probouzí do dalšího jara.
Já už se ho nedožiju.
Mé pozemské dny (a bylo jich víc, než v kolik může člověk doufat) se naplnily a už brzy z nich vydám počet svému Stvořiteli.

Jen to čekání se táhne.
Načekala jsem se už v životě hodně, ale tentokrát jsem mnohem pokornější, protože můj osud neleží v rukou smrtelníků (byť to byly hlavy pomazané), nýbrž v rukou Božích.

Ptáte se, jestli jsem byla šťastná?
Ano i ne, tak už to chodí.
Když jsem byla mladá, smýkali mnou z místa na místo, a já to strpěla, neboť mi řekli, že to tak musí být. Ale nemyslete si, že jsem neplakala, když mne, maličkou, odtrhli od matky a poslali daleko mezi cizí lidi, jimž jsem zpočátku ani nerozuměla. A nepomohlo nic, že jsem při sobě měla starší sestru.
Tehdy jsem ještě nechápala, že nejsem víc než zboží ve výměnném obchodu, a když mě po čase jako nepotřebnou veteš vrátili zpátky, byla jsem prostě šťastná, že jsem zase doma.
Leč toto štěstí nemělo dlouhého trvání a já byla opět odeslána pryč.
To místo, jakkoli se na pohled mohlo zdát strohé a neútulné, ve mně probudilo cosi skrytého (a dnes už vím, že i předurčeného).
A nebyla to jen znalost liter, kterou jsem si odtamtud odvážela, když mě vypravili na další cestu - tentokrát vstříc pomíjivé světské slávě.

Nezlobte se, ale na chvíli si zdřímnu… netušila jsem, jak únavné mohou vzpomínky být…



Tak …kde jsme to přestali?
Ach ano, cestování…v téhle době musíte mít opravdu vážný důvod, proč se někam vydat. Cesty jsou krkolomné a nebezpečné, putování pomalé a úmorné, ale já se záhy naučila nereptat. Koneckonců, měla jsem dostatek jídla, každou noc střechu nad hlavou a nemusela jsem ani jít po svých, což se o většině těch, které jsme cestou potkávali, říct nedalo.

Ano, přijali mě s veškerou úctou, jaká mi náležela, a hned mě začali formovat k obrazu budoucí panovnice. Často se mi stýskalo po tichu klauzury, které bezpečně chránilo před zmatky světa, do něhož jsem byla nyní vržena. Ale nezbylo mi, než se přizpůsobit. Protože toto měl být můj úděl, a já byla natolik vychována k poslušnosti, než abych se už tenkráte vzepřela.

Avšak Pán se mnou měl jiné úmysly.
Můj otec zuřil, jsa smrtelně uražen, když po několika letech bylo zasnoubení ze strany ženichova rodu zrušeno, ale já potají vydechla úlevou.
Ne ale nadlouho.
Bylo mi čtrnáct a na trhu královských nevěst jsem pořád stála v přední řadě, a tak se o mě ucházeli (a pak mě zase odmítali) další zájemci.
Někdo by to nazval prokletím, a musím říci, že i mne to hnětlo a ponižovalo, neboť jsem nebyla ani těla pokřiveného, ani ducha mdlého. Až jednoho dne pohár mé trpělivosti přetekl.
Tehdy jsem nápadníka odmítla já. A že to nebyl jen tak někdo…
Být ještě na živu otec, nedovolil by to. Jenže můj bratr, jemuž jsem byla povinována poslušností, jeho moci chtivou letoru naštěstí nezdědil a nechal rozhodnutí na mně.
A já si (jak troufalé a nezvyklé na pouhou ženu) vybrala, po čem mé srdce toužilo nejvíc.

Svítá… pro mě naposled, vím to. Než den skončí, nebudu mezi živými, ale snad vám ještě stihnu dopovědět svůj příběh…



K vyprávění toho už moc nezbývá. Naštěstí - neboť síly mne opouštějí rychleji, než jsem předpokládala.

Vím, že mi přikládají zásluhy za to či za ono, ale naslouchat těm slovům je toliko marněním času, který může být mnohem lépe využit. Všechno, co jsem založila, vytvořila a nechala postavit, bylo pro ty nejpotřebnější a ke chvále Božího milosrdenství. Já nejsem víc než služebnice Jeho a jejich. Žádná abatyše, jen „starší sestra“.
A jestli jsem kdy byla šťastná, tak jen proto, že část bohatství mého rodu mohla pomoci těm, kdo to potřebovali.

Nevím věru, jak to bude se špitálem i klášterem dál, doba je zlá, ale věřím, že Všemohoucí bude stát při nás, a že něco z toho zůstane i do vašich dnů.

Za chvíli sem přijde sestra Hedvika a pokusí se mi jako obvykle vnutit snídani… tak snad - abyste už raději šli.
A ne, že budete cestou šířit ty povídačky o zázracích, které jsem prý způsobila!
Pamatujte, že nic z toho by se nestalo bez Jeho vůle.

Jděte v míru, budu v duchu s vámi.
Napořád…




A kdo byla žena, která se nám těsně před smrtí svěřila se svým životním příběhem?
Jistě jste všichni poznali