Vzpomínám, jak jsme se jako kluci proháněli po okolních lesích a mezi poli. Kousek výš nad městem, kde se do řeky vlévá potok, jsme lovili pstruhy. A úplně ze všeho nejraději jsme chodili pozorovat, jak císařští vojáci cvičí a pochodují. Středověký hrad, přestavěný z rozkazu císařovny na kasárna, nebo vlastně to, co z něho zbylo po posledním a zatím prý největším požáru, jaký tohle město pamatuje, dostával před našima očima novou podobu. A nejen hrad. Onoho prvního říjnového dne shořelo takřka celé město. Já byl sotva batole, nepamatuji si nic z té hrůzy, ale dětství jsem prožil v městě, které se jako Fénix znovuzrodilo z popela.
Víte, na vzpomínkách je nejkrásnější, že teprve v nich jakoby ožíval pravý smysl prožitých chvil. Asi proto, že teprve s odstupem vám na mysl přijdou všechny souvislosti. Požár, obnova, bourání hradeb, které město doslova uzavíraly před tím, čemu se jednou bude říkat průmyslová revoluce. Město, jehož středověká sláva během třicetileté války dočista uvadla, se znovu hrdě napřímilo a nakročilo k cíli stát se opět regionálním centrem... Promiňte, příliš jsem se zahloubal. Co taky můžete čekat od starce, když ho požádáte, aby vám vyprávěl o svém rodišti?
Mohl bych vás provést místními pamětihodnostmi, ale nejsem si jist, zda by vám to pomohlo v hádání. Všechny ty kostely, kláštery, špitály a ti, jimž jsou zasvěceny… Co jich jen po celém Rakousku Uhersku je! Budu vám vyprávět o sobě. Ne, vskutku si nemyslím, že můj věhlas ve vašem století přesáhne hranice odborných kruhů, ale třeba o mně kronikáři ztratí pár slov v rubrice „Významní rodáci“. Přeci jenom jsem ušel kus cesty z rodného mlýna až k titulu barona.
Když jsem odrostl krátkým kalhotám, zapsal mě otec ke studiu na místním gymnáziu. Bohužel, právě v tom roce byl tento ústav císařským výnosem zrušen. Nákladná přestavba po onom požáru, o kterém jsem vám už vyprávěl, a tragický nedostatek financí ukončily sotva dvacetiletý provoz řádového gymnázia piaristů. Můj odchod z rodného domu se tak uspíšil, protože jsem se za studiem musel odstěhovat do sousedního města.
Byl jsem pilným a svědomitým studentem, aspoň tak si to pamatuji. To víte, podporovat na studiích lajdáka a flinka by otci bylo příliš zatěžko. A já se toužil stát lékařem. Vystudoval medicínu na Karlo-Ferdinandově univerzitě, abych se později na svou almu mater vrátil jako děkan lékařské fakulty. Také jsem vedl první dětskou nemocnici v Praze a později jsem se stal osobním lékařem císaře, když po abdikaci přesídlil do Prahy. Po celý svůj dospělý život jsem měl jednu velkou vášeň - léčivé prameny a lázeňské procedury. Vidím úsměv na tvářích některých z vás. Můj zájem byl především profesionální. Balneologie byla druhým medicínským oborem, jemuž jsem se intenzivně věnoval. Snad se mi podařilo aspoň částečně prohloubit zájem o tento obor a zároveň upozornit širší veřejnost na existenci velmi kvalitních vřídel karlovarských a kyseleckých.
Po té, co jsem byl penzionován, přesídlil jsem do kraje termálních pramenů a zde si dopřávám zaslouženého odpočinku. Snad vám mé krátké curriculum vitae poskytlo dostatek informací, které potřebujete pro své hádání.



Otáčím se zády k náměstí a nechávám za sebou celou tu barevnou a hlučnou slávu. Císař vjel slavnostně do města a nyní už sedí i se svou chotí v čestné lóži a přihlíží mumraji. Tak jako loni, tak jako napřesrok. Před lóží se střídají pěvci s rytíři a polykači ohně a všichni ti kejklíři předvádí své umění panstvu. Melodie píšťal a louten se mísí s údery kovářova kladiva a to vše doprovází mnohohlasý sbor návštěvníků z blízkého i dalekého okolí.
Je krásný den, skoro jako na objednávku. Srpnové odpolední slunce doslova vybízí k procházce kolem řeky. K procházce a ke vzpomínkám. Pamatuji si tohle město z dob svého mládí. Tady jsem se vyučil a tady začala moje herecká kariéra. Ano, právě zde, ve zdejším divadle jsem, celý nadšený pro komediální herectví, ochotničil. Jak dávno se to zdá! Bezmála půlstoletí! Pro někoho málo, pro jiného moc. Tohle město se od té doby změnilo k nepoznání.
Z šedivých, chátrajících a zanedbaných ruin vykvetlo do barevné, leč velmi vkusné krásy.
Vcházím do Katovy uličky a ocitám se ve středověku. Podle pověsti je zde zazděna jeptiška, která tu teď straší. Ve skutečnosti ale kráčím bývalou odpadní stokou směrem k hradbám. Když se znovu ocitnu na slunci, vydávám se doprava podél městského opevnění k barbakánu a pak dál až k hradu. Hluk slavnosti už dávno neslyším, ale potkávám hloučky lidí, kteří se přijeli podívat na ceremonii a pak zatoužili po procházce, stejně jako já.
Pokračuji podél řeky až k nábřeží, jemuž dali jméno kreslené postavičky. Je to trochu úsměvné, jak snadno se ze středověku dostanete do animovaného večerníčku. Nicméně chápu pohnutky místních pojmenovat nábřeží právě takto. Autor oné postavičky je zdejší rodák, a není úplná náhoda, že mým hlasem to kreslené stvoření mluví.
Vida, jak příjemně mi cesta utekla. Došel jsem až k Městskému muzeu a pomalu se oklikou přes Smetanovy sady, kde skupina historického šermu předvádí své umění, vracím zpět k náměstí. Slavnost je v plném proudu a bude pokračovat i po setmění. Tou dobou už budu na cestě domů, ale sem se zase vrátím. Činím tak pravidelně už léta, když zde rok co rok hostuji se svým představením. Ostatně, zdejší diváci byli mými prvními a na to se nezapomíná.




Pravidla soutěže: http://www.litweb.cz/news.php?readmore=126