Stísněnost vlhkých stěn té tmavé díry v útrobách pevnosti, pach hniloby a pocit ponížení mi zachvacují a stravují mozek a poslední zbytky zdravého rozumu. Copak všechny ty smělé plány, odvážné sny, ten entuziasmus mají vyhasnout právě zde? Tak zemřu? Takhle mlád? Takto ponížen? A právě tady, v kobce pro dlužníky?
Eeeeh! Vědět tak, kde jsem pochybil… Snad jsem přeci jenom měl skončit v otcově krámku, převzít jeho úřad, oženit se s nějakou bohatou měšťačkou, plodit děti a množit rodinný majetek po zbytek svého života. Ó, to ne! To ze mě zoufalství a beznaděj promlouvá. Rozum mi stále radí zůstat věren svému srdci. No není to pošetilec?
Věděl jsem, kudy se budou ubírat mé kroky, už když mě děd vzal poprvé k Novému mostu. V jarmareční boudě tam jakási potulná společnost předváděla pimprlata na provázcích, loutkoherci ochraptělými hlasy vykřikovali své repliky, dřevěný rytíř tloukl dřevěného šaška, aby byl šašek vzápětí morálně na koni, obecenstvo řvalo smíchy a o kus dál zval herec s pomoučněnou tváří diváky na opravdové představení královské herecké společnosti. Tam jsem vzplanul vášní pro divadlo, vedle svého děda, který tou vášní hořel už léta. Zprvu mě do divadla brával tajně, aby otec nevěděl. Později, když nás přistihl, brával mě tam stejně. Jen nás vždycky vyprovázel otcův hlasitý nesouhlas. Snad jen z úcty k věku mého děda a k mrtvé matce, která za života sdílela naši zálibu, nám tyto radovánky nezakázal úplně.
Když jsem v patnácti letech otci sdělil, že mě jeho krámek vůbec neláká, ba co víc, že tu práci v něm přímo nenávidím a že toužím studovat, byl to opět můj děd, kdo mě podpořil. Orodoval za mě tak dlouho, až mi vymohl svolení nastoupit do jezuitské koleje, která patřila široko daleko k nejlepším ústavům. Studoval zde výkvět společnosti, mladí šlechtici i synové bohatých měšťanů. Pravda, jejich výuka byla oddělená a jen stěží se kdy setkali, ale co na tom záleží? Důležité bylo, že jsem zde mohl rozšířit své obzory v mnoha vědních disciplínách, ať už to byla historie, literatura, latina, právo, chemie či filozofie… Učili nás tančit i šermovat. A dokonce jsme hráli hry starých římských autorů!
Kdo jednou okusí těsnou hereckou masku, propadne jí na celý život. Ač licenciát práva a držitel dědičného královského úřadu, vymohl jsem si na otci, aby mi vyplatil část dědictví po matce, a všechny tyto peníze jsem vložil do hereckého spolku. Otec se zdráhal, rozmlouval mi toto mé rozhodnutí, na svou stranu přizval četné přátele, ctěné úředníky, učitele i duchovní - marně. Nakonec rezignoval. Musel jsem se vzdát úřadu ve prospěch mladšího bratra, a udělal jsem to věru rád. Toho dne jsem se vzdal i svého jména, aby mé komediantství nekompromitovalo rodinu. Začal nový život nového muže.
Když jsme na Nový rok zahájili činnost divadla v pronajaté míčovně, kdo by si byl pomyslil, že za pár měsíců skončíme na ulici, chudší o veškeré investice, a že jich nebylo málo!, bez jediného sous v kapse a s dluhy, které asi nikdy nebudeme schopni splatit?



Říjnové slunce prosvítá řídnoucími korunami stromů, k zemi se snáší žluté listí a ve vzduchu už je cítit zima. Slyším jen vrzání povozů na nerovné cestě, zvuk kopyt bořících se do vlhké hlíny a občasné zaržání. Moji společníci jsou zamlklí a plni nervózního očekávání, cítí, že se blížíme k Městu. Každou chvíli se na obzoru objeví předměstské domy a za nimi věže a střechy katedrál.
„Stát!“
Kolona ožívá, herci zvědavě vykukují z krytých vozů a tlumeně diskutují. Město je na dohled. Chci si protáhnout tělo unavené celodenním kodrcáním a zároveň toužím být chvíli sám se svými myšlenkami.
Je to dlouhých dvanáct let, co jsme tohle město nechali za zády a vydali se na jih, na venkov. Dlouhých dvanáct let, během kterých jako bychom odžili tisíce životů. Zprvu se nám nedařilo valně. Hráli jsme na jarmarcích, spali na slámě a hlad byl náš stálý společník. Trvalo mi roky, než jsem zjistil, proč nás publikum nepřijímá s nadšením. Tragédie, v těch byl zakopaný pes. Předváděli jsme celou řadu Corneillových her, a jakkoli to byly skvělé kusy, obecenstvo se chtělo bavit a smát. A nadto musím poctivě přiznat, že jako tragéd jsem zoufale podprůměrný. No jen si to představte! Koktavý a dýchavičný Cid! Herecká maska je sice magická, ale zázraky neumí. Jako komik jsem své nedostatky přetavil do sukcesu.
Od okamžiku, kdy jsme do repertoáru zařadili komedie a frašky, začalo se nám dařit líp. Smáli se, tleskali a hlavně platili nám prostí vesničané, měšťané i šlechtici. Místo zatuchlých stodol mohli jsme si pronajímat míčovny, zvali nás na zámky, už jsme nemuseli spát pod hvězdami. Hlavou mi neustále vířilo množství nápadů, ani jsem je pomalu nestačil zapisovat. Chrlil jsem jednu frašku za druhou. Pravda, často to byly adaptace jiných her, ale byly úspěšné a kamkoliv jsme se s nimi vydali, předcházela nás dobrá pověst.
Tehdy jsem začal pomýšlet na návrat. A teď tu stojím v pochybách. Bude pro Město dobré totéž, co bylo dobré pro venkov? Neskončíme časem místo v paláci zase ve vězení pro dlužníky? Nevypíská nás obecenstvo, dosud hýčkané královským baletem a předními herci zvučných jmen? Ne, to se nestane! Viděl jsem je hrát, zkostnatěle a uměle. Slyšel jsem, jak stále sveřepě kladou důraz na poslední verš, aby diváci věděli, kde se mají smát či tleskat. Přinášíme do Města čerstvý závan změn a Město to ocení!
Je pryč to krátké zaváhání. Nadešel čas pohnout se kupředu. Někdejší zkrachovanci se vrací pod ochrannými křídly králova bratra, tak kupředu, ať projedeme branami, než se setmí!



Jsem příliš vysílený, abych dál předstíral, že se nic neděje, že zvládnu zase vstát a žít. Cítím, že se blíží smrt. Cítím to a taky to vidím na tvářích lidí kolem mé postele. Přivezli mě z divadla a uložili. Poslali pro doktora a kněze, ale oni nepřijdou. Jsem si tím jist. Je jedno, nač se budou vymlouvat. Pravda je taková, že vztáhli na sebe vše, čemu jsem se ve svých komediích vysmíval. A přitom ne je, to hlupáky a omezence mezi nimi jsem zesměšňoval. Bigotní nevzdělance, šarlatány, nadutce, hamižníky i vyumělkované pokrytce. Je jich mezi námi víc, než bych si byl pomyslel, soudě podle nepřátel, kteří se množili po každé mé nové hře.
Tam, v divadle při jedné scéně mě zachvátil kašel a chrlení krve. Bílý kapesník byl ve chvilce rudý. Kleantovi vyhrkly do očí slzy, ale diváci snad nic nepoznali. Byla by to ironie, umřít přímo v divadle, v roli nejzdravějšího člověka pod sluncem! Chtěli představení odložit a později přerušit, moji přátelé, herci, společníci. Nedovolil jsem jim to. Copak to jde? Zklamat diváky? A co jich přišlo! Třetí repríza byla stejně úspěšná, ne-li úspěšnější než premiéra. A také je na nás příliš mnoho lidí závislých. Když nevyděláme, nebudou mít co do úst. Kdepak! Štěstěna je vrtkavá stejně jako králova přízeň.
Horečka a zimnice stravují mé tělo. Těžce se mi dýchá a cítím, že se blíží další záchvat. „Madeleine, jdu za tebou…“



Harmonogram zde:http://www.litweb.cz/news.php?readmore=135

Tajemným pánem s maskou byl Jean-Baptiste Poquelin, zvaný Moliére.

Správné odpovědi zaslalo pět soutěžících v tomto pořadí: Hypnos, Tessa, Dota Slunská, Hesiona a JC senior.

:+

Autorkou povídky je Sendy