I

„Kdo do prdele jako seš?“ zařval.
„Jo, ty si nevzpomínáš, jů?“ odpověděla výsměšně, u toho zvedla nohu a položila ji na židli, aby si z koženého pouzdra, co měla na noze, vylovila střelnou zbraň. Kolt ovíjen žízní po krvi. Škrtla sirkou, zvedla ji do výše očí, na ní se rozžhavil plamen a s pistolí v ruce si připálila cigaretu, kterou držela ve rtech. Zkroucenina na posteli, ve které ležel, ji přišla legrační. Zvedal se jí dým od úst, škrábala se na stehně přes síťované punčochy. Ve tváři zatrpklý výraz.
„Okamžitě mě rozvaž!“
Vztekle sebou házel, zatímco ona vytahovala zásuvky v kuchyni, a to dokonce tak, že je z jejich příslušných otvorů vytáhla úplně a ještě je otočila vzhůru, takže jejich obsah vypadl na zem. Když zacinkaly mince anebo zašustily bankovky, vzala si je.
Dílo dokonáno!
„Doprkvančič, to bolí!“
Mohl si za to vlastně sám. Když ležel na pohovce opilý pod obraz, mohla mu svázat nohy, ruce, krásně to omotat kolem jeho těla a utáhnout tak prudce, že teď leží v extrémně legrační poloze. Musela si to zdokumentovat na mobil. Určitě to dřelo na každé části jeho kůže a na pokožce mu zůstanou po zbytek života červené obtisky.
Kopla do židle, ta se převrátila. Měla vysoké podpatky a černé třpytivé šaty. I její vlasy byly černé. Vzala ho pod krkem a natočila jeho hlavu tak, aby se jí díval přímo do očí.
„Ty NEVÍŠ, kdo jsem? Nepamatuješ si mě? Jak bys taky mohl, nedíval ses mi do ksichtu. Ale dobře se na něj dívej, zapamatuj si ho. Tohle je ksicht, do kterýho jsi nacákal tolik bahna, že už navždy zůstane s kyselým výrazem. Vidíš to?“
„Vidím tlamu pošahaný krávy, co mě ve spánku svázala horolezeckým lanem!“
Dala mu facku.
„Ty blbá kurvo, rozvaž mě!“
„Škemrej, jen škemrej.“
Hrubě mu vrazila pistoli do pusy, uštípla mu tím zub. Zamručel.
„Byl pátek večer, byla jsem trochu líznutá, to jo. Měla jsem červený šaty.“
V jeho očích zasvítil smrtelný šok, když to začala vyprávět. Snažil se zoufale popadnout dech. Na čele mu rašil pot.
„Přidala jsem do kroku, byla jsem celá nejistá z té chechtající se partičky za mnou, co dělala takovej bordel, že to museli slyšet i hluchý. A pak ses objevil ty. Dělal jsi na mě ,či či či.‘ a volal jsi na mě ,kočičko.‘ a já zrychlila, ale to už jste běželi na mnou. Už víš? Vzpomínáš si?“
Vyrvala mu pistoli surově z úst, tekly mu po tváři sliny.
Je tak ubohej!
„Já… já… Promiň.“
Chytla převrácenou židli a něžně ji položila zpět na koberec.
„Lituji toho, moc prosím. Byl jsem mladej a… a… a vůbec. Prosím, nezabíjej mě!“
„Proč bych měla poslouchat tvý kecy? Ha? Bral jsi na mě ohledy TY, když jsem křičela, abys mi nic nedělal? Znásilnil jsi mě! Měla jsem to před očima několik dní. Bála jsem se opustit dům. Všude jsi byl. Za každým stromem ses chechtat, tvoje péro mě pronásledovalo ve dne v noci a já se mám nad tebou teď slitovat? Zkurvil jsi můj zasranej vyjebanej život a já zkurvím tvůj!“
Vytáhla klidně cigaretu z úst a vyfoukla kouř.
„Léta jsem si myslela, že co muž, to svině s čurákem. Chtěla jsem je všem těm hovadům řezat. Každej pohled od chlapa, v metru, na náměstí, v šalině, v obchodě, kdekoliv, mě doháněl k šílenství. Věděla jsem, že se mi chtěj podívat JEN do kalhotek. Naštěstí jsem potkala skutečnýho chlapa. Nebyl to úchyl, co myslel jen na moje kozy.“
Tiše vzlykal, snažil se to nedávat moc najevo. Nevěděl, co říct.
„Svázal si mě. Dal jsi na mě svoje provazy. Provazy, co mě držely řadu let, a chtěla jsem ti to vrátit. Ale zase na druhou stranu, máš dost ubohej život, a tak ti ho víc zkurvit asi nemůžu, co?“
Vstala ze židle a rozhlédla se kolem.
„Máš ve skříni nafukovací pannu, na notebooku ti svítí imrvére porno a jedinej, kdo ti někdy dal pusu, je ten tvůj blbej čokl.“ A jak to řekla, podívala se na psa. Ten jen zakňučel a schoval se pod stůl.
„Jsem si naprosto jistá, že jinou, kromě mě, jsi nikdy neměl. A ani by sis netroufl, kdyby ti ta tvoje partička nepomohla. Mimochodem, všichni jsou mrtví, stejně jako budeš ty.“
„Néé, tys je… proboha.“
„Jo, a umírali pomalu, prosili o život. Tohle je monstrum, co jsi stvořil. Podívej se na výsledek svý práce. Vidíš to?“
„Já já… nevím, co ti na to mám říct. Už to neprotahuj, prostě mě oddělej a měj svůj klid.“
„Ne. Takhle lehký to teda mít nebudeš!“
A znovu si sedla, nedokázala vydržet na jednom místě.
Celý byt byl v extrémním nepořádku, všude kusy textilu, krabičky od cigaret, lahve od piva, cáry časopisů (Blesk, Aha!), dívídíčka s pornem a krabice od Pizzy. Páchlo tu něco štiplavého, zabijácká směs jedovatých výparů z cigaret nebo z alkoholu, a ve vzduchu se vznášel depresivní puch zoufalství. Za oknem zářil měsíc, rozsekaný o žaluzie.
„Než umřeš, chtěla bys ti říct svůj příběh.“
„Nezajímá mě to. Prostě mě oddělej a vypadni!“
„Nezajímá tě, kdo mě naučil tohle všechno?“
„Co myslíš? Otravovat mě, když jsem si chtěl vyhonit nad péčkem?“
„Ty provazy, kterýma jsem tě spoutala tak šikovně, že se nemůžeš ani pohnout. Ani si utřít nudli, co ti visí v nose.“
„Nuže dobrá, poslouchám,“ dodal lhostejně.
Prohrábla si černé vlasy a zapálila si další. Začala mu vyprávět, co se stalo.

II

Tehdy hvězdy na noční obloze vypadaly uboze a trapně. Veškerá hudba zněla jako rachot parního stroje a filmy v televizi ve mně vyvolávaly blití. A muži? Z každýho se mi udělalo nevolno a chtěla jsem hodit šavli. Nikdy bych muže k sobě blíž, jak na tři metry nepustila, ale tento se najednou zjevil vedle mě.
„Promiňte, slečno, ale…“
„Di do prdele!“
„Ale no tak, snad nemusí být hned tak zle.“
„DI-DO-PR-DE-LE!“
Nevím, co bylo to, čím mě zaujal, možná tím, že měl klobouk, možná tím, že měl v očích pohled jako můj táta, když ještě žil. Možná to bylo tím, že se netvářil tak zoufale a smutně, jako všichni ostatní. Usmíval se, a nebyla v tom lež. Jeho úsměv byl tak… pravdivej, skutečnej, a já věděla, že se mi nechce podívat do kalhotek.
Zachytila jsem ten pohled, ten úsměv a prostě se zeptala.
„Co chceš?“
„Kdy jede bus č. 66?“
„Co? Si děláš prdel?! Dyť je to napsaný přímo ta…“ otočila jsem se, a jízdní řád na tabuli byl strhanej. Jen cáry papíru visící z plechu smutně poletovaly ve větru.
„Aha, už jsem se bála, že to byl nějakej lacinej trik, jak se mnou navázat rozhovor. A pak bys mě chtěl dostat do postele, jako ostatní úchyláci.“
„Ano slečno, já JSEM úchyl a CHCI se vám podívat do kalhotek.“
„COŽE?“
„Nedivte se, jste velmi přitažlivá, jste krásná, máte dokonalou postavu a nejradši bych vás hned taky na místě pomiloval znovu a znovu. Ale nemějte mi to za zlé, to VY mě provokujete svoji čistou krásou.“
„Tak hele, přestaň mluvit jako debil, to za prvý. Za druhý, jestli na mě šáhneš, BYŤ jen na půl ruky, vykastruju tě a tvoje péro hodím PRASTATŮM a budu se dívat, jak ti křoupou koule!“
„Jste roztomilá, když se zlobíte.“
„Co si to kurva dovoluješ, ty zasranej koňomrde? Okamžitě vodtáhni do píči!“
Lidi okolo se otáčeli.
„No a nechcete zajít na kafe?“
„Ty seš tak neuvěřitelně drzej, to není ani možný! Kurva, vodtáhni HNED, TEĎ, VEN, PRYČ!“
„Byl jsem jen upřímný, tak se hned nečertěte, slečno.“
„Jsi prase, hnusný, odporný, typickej chlap, co má mozek mezi nohama!“
Otočil se a mizel pryč. Došlo mi, že jsem to trochu přehnala. Zalitovala jsem toho a nějak ze mě vyšlo:
„Tak na to kafe půjdeme.“
„Cože?“ zarazil se, otočil se a podíval se na mě. Rozbušilo se mi srdce.
„Zítra, v 19:00, kavárna Doomed Coffee, na kraji Krátké ulice. Budu tam čekat.“ A zmizel.
Hned na to ze silnice zasyčel bus, kterým jsem pokračovala domů.
Ne, nepřijdu tam, seru na něj. Je to debil.

Další den pršelo, tekutej sajrajt pleskal o šedej beton, ze kterýho je postavený celý tohle město. V kalužích se plavily odpadky a bezdomovci si dávali sprchu zdarma.
Měla jsem v kapse nůž, kdyby mě nějakej z těch debilů chtěl vojet. Byla jsem připravena kastrovat.
„Tak jste přišla. Ani jsem nedoufal.“
Doprčič, já jsem na to úplně zapomněla, že tady bude. Šla jsem okolo vlastně jen náhodou a natrefila na něj. Co teď? Poslat do hajzlu ho nemůžu. Anebo můžu? Ale zase, když si myslí, že jsem sem přišla kvůli němu, tak…
Posadila jsem se za ním, stůl byl pod slunečníkem, a tak nebyl mokrej. Za to byl mokrej on, v trenkách, protože mu jistě stál klacek.
„Ani nechápu, proč jsem došla.“
„Asi proto, že jsem neodolatelný?“
„Nech si ty kecy!“
„Je zima. Myslím, že čajík by nás mohl zahřát.“
„Proč mluvíš tak divně?“
„Omlouvám se, slečno, jestli jsem vám nepříjemný.“
„Hele, to cos říkal včera, nebylo vůbec vtipný. Byly to kecy nadrženýho puberťáka, prostě trapný sračky a neměl bys je ženskejm říkat. Vypadáš jako fajn chlap, ale když jsi na mě vyhrknul tu žumpu, měla jsem chuť tě nakopat do koulí. To aby bylo jasno!“
„Jsem si toho naprosto vědom, omlouvám se.“
„Co to s tebou do prdele vůbec je? Máš nějakej problém či co?!“
„A vy? Proč jste pořád tak agresivní? Proč se pořád tváříte, jako kdybyste vypila něco zkaženého?“
„Hele, nic ti po tom není!“
„Když jsem byl malý, bál jsem se pavouků.“
„Hmm no tak to seš asi teplouš nebo něco… No a moc nechápu, proč mi to říkáš.“
„Jednou mi kamarád dal pavouka na ruku, protože měl radost z toho, že mě trápí.“
„To bych ho asi zabila.“
„Ale když jsem zažil ten největší strach, najednou zmizel.“
„Co?“
„Zmizela moje fobie z pavouků.“
„No to je fakt srdceryvnej příběh, strašně to zasáhlo moje city.“
„Možná i vy máte z něčeho strach.“
Starší paní přinesla čaje a položila je na stůl, pak utíkala přes oponu deště zpět do kavárny.
„Jsi … divnej.“
„Podobný pocit mám já z vás, slečno.“
„Nemůžeme si tykat, připadám si jako stará babka.“
„Dobře, budu vám… budu ti tykat.“
„Hele, jsi celkem sympaťák, až na ty hovadiny, cos mi říkal včera, ale už budu muset jít.“
„Nuže dobrá, ale pokud se budete chtít… budeš chtít zbavit svého strachu, zavolej mi. Pomůžu ti, “ a podal mi vizitku. Vrazila jsem ji lhostejně do kapsy a řekla jen: “Hmm, ok, nazdar.“

III

Když jsem za sebou zapsáskla dveře vod bytu, ulevilo se mi.
Konečně v bezpečí. Musela jsem pořád myslet na toho ňoumu. Ten mi zase pomotal hlavu, nebyla jsem vůbec schopná přemýšlet bez toho, aby mi do myšlenky nevlezl on a ten jeho výraz. Ale bylo z něj cejtit takový… bezpečí, jistota. Ale když si tak vzpomínám na ty jeho řeči, bylo vidět, že si se mnou pěkně hrál a manipuloval. Možná je to psychopat, co si rád hraje s lidma, motá jim hlavy, mám z něj strašně divnej pocit. Mám pocit, že votevřel dveře, co měly navždy zůstat zavřený.
Pche, prý se bojím. Co o mně do prdele může vědět? Možná takový věci říká hodně blbkám, jako jsem já, a většina mu to žere. Já mu to teda nežeru. Je to jen další úchyl. Úchyl, co předstírá, že má úroveň. Nemá ji. Určitě teď masturbuje nad vzpomínkou na moje kozy. Chudák, co bydlí ještě u maminky. A ten klobouk, jak dětinský, asi se na to snaží balit nejrůznější kravičky. A jezdí autobusem. Co to bude za ňoumu? Ať jde do prdele i s tou svou hučkou.

Pověsila jsem vztekle bundu na věšák a ona spadla (svině jedna) na zem, přičemž z ní vypadla vizitka. Podívala jsem se na ni, koukaly z ní na mě ty jeho oči, a tak jsem ji hodila do koše.
Čas debilovi udělat pápá, čas debilovi udělat pápá.
Jsem spokojená se svoji kariérou, mám VŠ, pracuju na blbým úřadě, je mi fajn. Co chci? Chlapa? Ani náhodou. Udělat bordel umím i sama a nic jinýho chlap zřejmě neumí.
Servala jsem ze sebe ty odporný hadry, napustila si horkou vanu, nacpala tam litr šampónu a ponořila se, až jsem si hlasitě ulevila. ACHH. Vedle vany ležel můj nůž, se kterým i spím. Kdyby se ke mně přiblížilo cokoliv, co je člověk a má to ocas, můžu se bránit. Z polootevřenýho okna byli slyšet cvrčci. A kromě toho jsem vnímala údery mýho srdce. Hladila jsem se na těle rozpáleným horkou vodou. Sahala jsem si na prsa a lehce vzdychala. Pak jsem popadla houbu a stiskla ji, až z otvorů vylezla namydlená voda. Dotkla jsem se svý kůže tou houbou, projel mnou elektrickej výboj. A mydlila jsem se níž a níž, až mezi stehna. Ano. Ach. Tohle mám ráda.
Kurevmilión.
Vedle v místnosti se něco mihlo, viděla jsem to v zrcadle. Někdo tu je. Rychle jsem si to přestala dělat houbou a natáhla ruku pro nůž.
Ale kde je? Kde je sakra ten nůž? KDE-JE?
Vyskočila jsem z vany, pěna mi stékala z těla a pleskala hlasitě o kachličky. Prohrabala jsem mističku s houbama a dráťěnkama a nikde nic, nadzvedla jsem ručník a hle.
Tu je můj nůž.
Vomotala jsem se ručníkem a šla se podívat do kuchyně, do obýváku, do ložnice. Nikde nic.
Co to hergot. Tak jsem úplně blbá?
Padla jsem mokrá na postel a začala bulet.
Jsem prostě celá divná, nic mi nedává smysl. Mám strach, ten ňouma měl pravdu, ale nevím z čeho. On věděl, že se bojí pavouků, já nedokážu říct, čeho se bojím já.
S nožem v ruce jsem se schoulila a usnula. Ve snu mě omotávali obří pavouci do sítí a já je nožem rozsekávala. Ráno jsem zjistila, že jsem vykuchala dva polštáře.

A dnes je sobota, den, kdy se nemusí pracovat, a tak všichni dělaj hovno. Venku trochu poprchávalo. Všechno je stejně šedý jako vždycky.
Proč mívám každej den tak úzkostný nálady? Proč se mi furt zdá, že mě někdo sleduje? Dohání mě to k šílenství. Žiju sama, ale nedovedu být sama, protože se bojím. A bez nože ani ránu. Já si snad pořídím ještě pistoli. Z čeho pramení ten strach? Proč si myslím o každým člověku, co kolem mě projde, že mě chce okrást, zabít a znásilnit? Cožpak nedovedu žít normálně? Chci být s někým, hned teď, ale nemám žádný kamarády, rodiče jsou mrtví a … nikdo další není. Možná jen ten ňouma, co nosí buřinku jako Pan Tau.
Vím, že tohohle budu litovat.
Vytáhla jsem z koše vizitku a polil mě chlad. Nasadila jsem si bundu, dala si do kapsy nůž a šla ven. Šla jsem šedou ulicí, plakáty nalepený všude, kde se dalo, od kanálu stoupal dým a všechno vypadalo tak nějak zbytečně a opuštěně. Vytáhla jsem mobil a vytočila jeho číslo. Jak se ozvalo poprvé „tůůůt“, tak jsem to zase položila.
Ne, nebudu mu volat, to je blbost. Kašlu na to, zapomenu na to, že jsem ho kdy viděla. Příjdu zase domů a budu zase žít svůj nudnej život.
Telefon mi začal vibrovat.
Doprdele, kurva fix, je tohle možný!? Zpanikařila jsem, nevěděla jsem co teď. Sakra, sakra, on mi… vola… no to snad… Vzala jsem to.
(Svět okolo se zastavil).
„Haló?“
(Ticho.)
„Kdo je tam?“
(Jeho hlas mi zvyšoval srdeční tep a vyvolával ve mně záchvaty šílenství.)
„Ahoj,“ řekla jsem najednou.
„Ahoj, kdo je to?“
„Vulgární slečna. Chci se sejít.“
„Jé, jaké překvapení.“
„Nech si to!“
„Není problém se srazem, klidně přijď… ke mně.“
(Až tak?)
„Kde bydlíš?“
A on… pošeptal svoji adresu, což znělo jako báseň. Ihned tam jdu. Když jsem se rozloučila a položila to, jeho hlas mi zněl v hlavě jak vlezlá melodie. Přežila jsem dvě cesty busem, než jsem dorazila k jeho domu. Byl to rodinnej domek na okraji města.
Vůbec by mě nepřekvapilo, kdyby ten magor žil ještě u rodičů. Je to úchyl a magor, ale je z něho cítit veliký dobro. Možná jsem naivní husa a vidím věci tak, jak nejsou…

IV

Zelená branka, obnažující se pohádková zahrada za plotem, poštovní schránka s jeho jménem. Stálo tam: Adam Kovařík. Možná to bylo jméno jeho fotra. Dům se tvářil trochu moc idylicky. Kdyby tolik nepršelo, asi bych hned tak nezazvonila, ale stalo se. Z dálky se ozvalo tlumené „crrr“ a on hned vyletěl ze dveří. Docela slušný pánský společenský boty, košile těžko popsatelný barvy a okrový kalhoty. To ujde. Ale do postele mu nevlezu.
„Čau, tak pojď dál, udělal jsem ti kávu. Piješ ji, předpokládám…“
Něco jsem zamručela a následovala ho. Posadil mě na hnědou koženou sedačku u sebe v obýváku. Všechno se zdálo být tak nějak slušný, dům jako z katalogu, moderní nábytek, až na jednu komodu, co sem moc nepasovala – měla starožitnější design. Spoustu nábytku s vitrínama, ve kterých byly vystaveny nějaký poháry, talíře, hovadiny, sošky, tretky. Jedny schody, co vedou nahoru, a naproti bylo vidět do kuchyně, co taky byla až podezřele slušná. Všechno slušně a hezky uklizeno, všechno moderní a stylový.
Ten chlápek je opravdu divnej, divnej divným způsobem. Možná má obsedantně kompulzivní poruchu.
Zvedla jsem se, abych se podívala, co to visí za obrazy vedle krbu.

Tak se zdá, že to nakonec úchyl bude. Na všech obrazech byly nahý prsatý ženský, a navíc byly skoro všechny svázaný. Jedna byla vyfocena ze zadu. Celkem hezká černobílá fotka. Měla ruce svázaný za záda a ještě jedno lano se jí plazilo kolem ramen. Další měla hodně složitou mozaiku z provazů kolem celýho těla, zvláště kozy ji to utahovalo tak děsivě, až jsem sama ucítila bolest na svých kozách. Jedna visela vzhůru nohama, omotaná tak důkladně, že možná fungovala coby lidská verze navijáku na lano. A ta poslední měla přivázaný ruce k trámu a hleděla do objektivu.
Tak nad tímhle si ho honíš? Uh…
„Líbí se ti? Nejsou krásné?“ zjevil se za mnou.
„Ehm… no… ani ne…“ zamračila jsem se zhnuseně.
„Už jsem donesl to kafe…“
„Bydlí tu s tebou někdo?“ zeptala jsem se.
„Nikoliv, bydlel jsem tu s manželkou, ale zdá se, že už jsme si neměli co říct, a tak se odstěhovala.“
„Aha, neměla pochopení pro tvý prasečinky…?“
„Naopak, měla Bondage velmi ráda.“
„Bondage?“
Ukázal prstem na galerii černobílých zarámovaných fotek.
„Aha… Takže ona byla taky… divná…?“
„Stejně romantická…“
„Ehm, oukej…“
Posadila jsem se naproti němu a pila svou kávu.
Nevěděla jsem, co si myslet, byl tak rozporuplnej. Úchyl, magor, ňouma a přitom fajn chlap. A dokonce žije sám ve vlastním a já už si myslela, že ho furt živí maminka.
„Má poslední žena bývala zlomená.“
„Jak zlomená?“
„Bála se budoucnosti, nedokázala se pohnout v životě dál.“
„A co to znamená?“
Pousmál se.
„Změnit svoji nudnou práci za lepší, zábavnější. Změnit svůj životní styl. Bála se prostě změn a tak zůstávala často zaseknutá v jednom bodě a nedokázala s tím nic udělat.“
Nevěděla jsem, co na to říct. Pila jsem dál svoji kávu.
Byla dost dobrá na to, že ji vařil chlap.
„Už když jsem ji poprvé uviděl, tak jsem poznal, že je zlomená a potřebuje pomoc.“
„Aha… A proč mi to všechno říkáš? Seš nějakej pseudo psycholog? Zní to všechno hrozně fajn, ale mně to přijde jako pěkně divnej kec!“
„Jsi krásná, máš velmi pěknou tvář. Proč se stydíš za svou tvář? Proč ji zakrýváš? Proč se tváříš stále tak pesimisticky?“
„A ty? Proč furt plácáš takový nesmysly? Myslím, že se zvedám a odcházím, protože mě to začíná unavovat, nemůžeš se aspoň chvíli bavit normálně?“
„Odpusť, možná na tebe příliš tlačím.“
„To teda tlačíš a vzdej to, mě nedostaneš do postele, ani mě nesvážeš. Na takový věci prostě nejsem… Ani nevím, proč jsem sem přišla. Co jsem od toho čekala? Jsem blbá.“
Zvedla jsem se. Taky se zvedl a šel ke mně. Vytáhla jsem nůž.
„NEPŘIBLIŽUJ SE!“
„Ty u sebe nosíš NŮŽ?“
„To si piš!“
„To s ním určitě i spíš a bereš si ho do vany.“
„COŽE? Jak to víš? Šmíruješ mě? Já věděla, že mě někdo sleduje. Okamžitě volám policii!“
„Ne, nešmíruji tě, já… prostě je mi jasné, že ten nůž máš stále u sebe…“
„To ti tak budu věřit.“
„Máš pocit, že tě někdo sleduje?“
„Ano, totiž ne, totiž ano.“
Sakra!
Nastalo ticho.
„Musím… musím jít. Na shledanou.“
„Počkej, ještě jsi mi ani neřekla svoje jméno. Jak se jmenuješ?“
„Veronika…“ řekla jsem lhostejně.
„Veroniko, venku prší, neměla bys nikam chodit.“
„Nic ti po tom není.“
„Přečkej tady, dokud nepřestane pršet.“
„Já, já… chci….“
V tu ránu mi začaly pálit oči, až jsem se rozplakala.
„Verčo, co je ti? Proč pláčeš?“
„To je… jedno, já … nech mě bejt.“
Otočila jsem se a zamířila rychle ke dveřím, jenže najednou se všechno rozmazalo a já nějak ztratila sebekontrolu.

V

Probrala jsem se v pokoji. Příjemná postel, krásná lampa nade mnou, oknem sem proudil čerstvej vzduch. A jediný, co mi kazilo celkovej dojem z místnosti, byly zase ty obrazy svázanejch ženskejch.
Sakra, kde to jsem? A co se stalo? Doprčič, ten magor mi dal něco do pití, to je jasný. Určitě mě během spánku znásilňoval. A to se divím, že mě nesvázal. Kde je můj nůž? Kde jenom může být?
Vešel do místnosti, v ruce držel podnos s jídlem. Příjemně vonící omeleta s topinkou, k tomu džus, všechno jak z americkýho filmu. Položil to ke mně.
„Dobré ráno, zlato.“
„Kdo je u tebe zlato? Kde je můj nůž? A proč jsem omdlela? Dal jsi mi něco do pití?“
„Nic jsem ti do pití nedal.“
„Nevěřím ti!“
Byla jsem jako ochromená, nebyla jsem schopná se zvednout.
„Pamatuješ si svého otce?“
Udeřil ve mně blesk.
„Cože? Proč se na to ptáš?“
„Cítila ses v jeho přítomnosti bezpečně?“
„Co je ti po tom?“
„Chci, abys věděla, že se tady můžeš cítit stejně bezpečně, jako ses cítila se svým otcem.“
„Ale já se necítím bezpečně.“
„Musíš mi věřit. No tak, podívej se mi do očí.“
Zableskl se tam pohled mýho otce. Najednou se moje tělo pohnulo, škubla jsem sebou, až se převrátila sklenice s džusem. Dost rychle ji chytl.
„Veroniko, to, že jsi ochrnula, nebylo fyzické, to bylo psychické…“
„Co? Cože? Co?“
„Dostala jsi z něčeho strach, a proto jsi omdlela. Nedal jsem ti nic do pití.“
„Proč… Proč mluvíš tak divně?“ ptala jsem se s rozrušeným hlasem.
„Ve spánku jsi volala otce a tak mě napadlo, že ti bude lépe, když ti ho připomenu…“
Oddělala jsem stolek.
„Musím jít… Já, já… nevěřím ti.“
„Dobře, nuže, pokud ti je lépe, tak můžeš jít.“
„To bych prosila.“ Zvedla jsem se, poslala ho pryč, abych se mohla převlíknout a hned vocaď zmizet.
„No a… Nemohl bych tě někdy dojít navštívit?“ ještě dolejzal, když už jsem se obouvala.
„Ne. Nemůžeš. Nikdy v životě mi nebylo tak divně jako s tebou. Myslím, že už tě nikdy nechcu vidět.“ řekla jsem tak strašidelně, až mi to bylo divný.
Otevřel dveře, co měly zůstat zavřený.
„No… moje číslo máš…“
„Dlouho nebudu…“
A to bylo to poslední, co jsem mu ten den řekla. Práskla jsem dveřma a upalovala pryč. Když jsem dorazila domů, asi hodinu jsem probulela opřená o vstupní dveře. Myslela jsem na tatínka, na to, jak ho přejelo auto, a na Adama.
Adam Kovařík, to jméno mě nikdy nepřestane děsit. Ten člověk je slizký jako had – dostal se mi pod kůži, ovládl mě. Přesně, jak jsem si myslela, byl to manipulátor, co si hraje s lidma. Všichni jsou součástí jeho velké hry. Každýho dostane tam, kam chce. Je mi z toho na nic. Chci ho dostat z hlavy, i ten jeho pohled, i ty jeho kecy, i tu jeho hučku. Do prdele s ním.

Z kredence jsem vylovila tu největší flašku vodky a pořádně si přihnula, aby mi bylo líp.
Proč se všechno v mým životě tak zkurvilo?
Najednou mi z ničeho nic sklenka s vodkou vyklouzla z ruk a roztříštila se na několik kusů. Jako můj život. Nevím proč, něco se ve mně vzbouřilo. Řekla jsem si, že to je ON, koho tak strašně moc nenávidím a kdo může za všechno utrpení tohoto světa. On může za to, že jsem tak zlomená, že je všechno tak na hovno.
MUSÍM HO ZNIČIT! POTOPIT! UDĚLAT Z NĚHO TROSKU!
Ano. Rozhodla jsem se přistoupit na jeho hru a hrát ji s ním až do konce a pak stejnou taktiku využít proti NĚMU. Udělal mi v hlavě takovej bordel, že si to teď všechno vychutnám. A je to. Hned mi bylo líp.
Zapadla jsem konečně do svý postele a ďábelsky se chichotala představě, jak ho postupně ničím a on se stává minulostí.

Svírám nůž, abych se bránila. Držím ho pevně, nikdo mi nemůže ublížit, dokud ho mám. Nožík se nečekaně roztekl, sám od sebe, jako by byl z čokolády. V ruce mi zbyl jen sajrajt.
Panebože. Panebože. Co to má znamenat? Kam ten nůž zmizel?
Prohrábla jsem obě kapsy a hned na to mi došlo, že je dost divný, že jsem oblečena v bundě a v riflích, když jsem měla na sobě jen spodní prádlo. A při dalším rozhlédnutí kolem sebe jsem si povšimla, že se už nenacházím doma ve své posteli, ale v nějaké ulici. Je temná, tichá, opuštěná, a po obou stranách stojí řada spících domů. Dostala jsem strach, zmocnila se mě panika.
Prosím, kde jste kdo? Tati?
Z dálky se ozval smích. Prohnilej smích, smích démona. Vzduchem se nesl ke mně. Kterým směrem mám utíkat? Ten smích jde z obou stran. Valil se na mě. Někdo mě sledoval a já neměla svůj nůž.
Prosím. Prosím. Pomozte mi. Bože, prosím.

Ze stínu něco vyskočilo a běželo to proti mně. Ani vteřinku jsem nečekala a dala se na útěk, přesto jsem cítila, jak se ta věc ke mně blíží. Za ruku mě popadlo slizké chapadlo. Ohlédla jsem se a za mnou byl nějakej podivnej tvor. Vobří kozel s chapadly. Smrděl jako svařovanej kov, byl slizkej a odpornej. Omotal mě chapadlama. Já panikařila, zkoušela se bránit, jak to jen šlo. Srdce mi bilo jako nikdy v životě. Křičela jsem, ale ten zvuk pohlcovala temnota okolo. Nikdo mě neslyšel. Kozlovi mezi nohama natekl obří penis.
„Ne! Bože! Ne!“ škemrala jsem. Kozel ho do mě vrazil a mnou projela bolest od hlavy až k patě. Vytryskly mi slzy z očí.

Otevřela jsem oči a probrala jsem se ve svý posteli. Zhluboka jsem dýchala, totálně zpocená.
Uf… tak on to byl jen sen? Ještě, že to byl jen sen. Jsem v bezpečí, jsem v bezpečí.
Hned jsem si zase dala trochu vodky a zapálila si. Zase jsem po dlouhé době porušila svůj zákaz kouření.

Je neděle ráno. Tak co dnes udělám? Navštívím Adama a zničím ho, ano, to je plán. Vypíchnu mu oči, uříznu mu péro a nacpu ho do jeho klobouku.

VI

Cestou jsem se nad tím snažila uvažovat rozumně a zhodnotila jsem, že je to celkově blbej nápad. Měla bych na něj prostě zapomenout a vzdát to. On za nic nemohl, snažil se mi jen pomoct.
Proč ho nedokážu jen tak dostat z hlavy? Co na něm jen je?
Ani jsem si nevšimla, že jsem se octla před jeho zelenou brankou a tou schránkou, co dávala všem na odiv jeho jméno.
Ne, kašlu na to, jdu domů.
Otočila jsem se, stál za mnou. V ruce svíral nákup a z očí mu třeštělo překvapení.
„Co to?“
„Já, heh, už budu muset jít… ahoj…“
„Počkej, pojď dovnitř. Udělám ti něco k jídlu…“
„Neměla bych…“
„Nechci, abys na mě vzpomínala ve špatném. Chci, abys věděla, že jsem normální člověk a nejsem žádný úchyl…“
„Já si to ani nemyslím…“
„Jsi špatná lhářka.“
„Dobře, ale jen na pár minut. Ale musíš slíbit, že nebudeš říkat ty divný věci a psycho žvásty jako obvykle.“
„Slibuji, Verčo.“

A tak jsme šli k němu, vybalili nákup a trochu vařili. Udělali jsme houby s těstovinama, brokolicí a smetnou.
Bylo to výborný, během toho jsem zapomněla na spoustu věcí.
„Je to dobré, moc dobré, už jsem byl velmi hladový.“
Zasedla jsem ke stolu, nevěděla jsem, co mu mám říct.
„Pamatuju si ze školy na spolužáka, co věčně oznamoval všem, že má hlad, a to dost přihlouplým způsobem…“
„Vážně?“
„No jo, říkával: Já mám hlááád!“ řekl s tak vtipným přízvukem, že jsem se musela zasmát.
„Co máš ráda za hudbu? Něco pustím…“
„Ok, něco rockovýho.“
„Fajn, dám tam třeba Placebo, to je celkem dobrá kapela.“
„Souhlas, jsou takoví teplí.“
„Jestli chceš, můžeme si po tom dát polárkový dort.“
„Šla bych spíš někam do cukrárny na pohár.“
„Proč ne.“
A tak jsme vyrazili do nejbližší cukrárny. Vzal si s sebou klobouk, všichni se na nás zvědavě koukali. On s ním i zdravil různý lidi tím, že ho nadzvedl. Exhibicionista! U jednoho patníku se válela plechovka. Rozběhl se, dokopal ji až ke koši, zvedl, vyhodil a řekl „Gól.“, tím vzbudil další velkou pozornost.
„Ty seš hrozně rozjetej,“ řekla jsem.
„Když je dneska tak super den.“
„Super den?“
„No, svítí slunko a já jsem na čerstvém vzduchu a jo, ještě jsem navíc s tebou…“
„Co je na tom tak super?“
„Víc, než si myslíš.“
„Asi to moc dobře nechápu…“
„Je skvělé být někde venku. Chodívám skoro pořád běhat, jezdívám všude možně na kole, jezdívám k moři. A tak dále.“
„A kde na to bereš čas a prachy?“
„Tak já pracuji jako správce sítě v jedné malé firmě a jelikož nemám rodinu, hodně ušetřím.“
„Já mám taky dost prachů a moc nevím, co s nima.“
„Kup si třeba nějaké auto nebo něco…“
„To zní fajn, ale nemám zatím řidičák.“
Odmlčel se.
„Takže chodíváš běhat, jezdíš na kole a jezdíváš do zahraničí?“
„Ano, a také chodím na kurzy Němčiny, Angličtiny, na různá bojová umění, na střelbu ze zbraně, navštěvuju různé podniky, chovám různé druhy hlodavců, hraji počítačové hry, velmi rád vařím, uklízím, hraji na kytaru, na klavír, fotografuji, chodím s kamarády do hospody, kreslím, píšu a svazuju.“
„Ehm, ty máš skvělej život, úplně ti ho závidím.“
„Však ho můžeš mít také. To je to, co mě dělá šťastným a co mě v životě naplňuje – skutečnost, že mám tisíce možností, jak žít svůj život.“
„Ty máš prostě štěstí.“
„Možná, ale každý jednou v životě dostane příležitost, kdy si může zvolit, jak bude žít a pak si může užívat. A během toho, když potom kolem sebe vidí lidi, co trpí, bude jim chtít prostě pomoci…“
Podíval se mi do očí. Ulekla jsem se toho.
A tak jsme tlachali po zbytek cesty. V cukrárně jsem si uvědomila, co mě na něm tak okouzlilo a co mě k němu táhne. On si doslova užívá života, dělá, co ho baví a co ho naplňuje. Ignoruje čas. A já si uvědomila, že chci být jako on.
Povídali jsme si o všem možným i nemožným, měl tolik zajímavých zážitků a historek. Byl vtipnej, byl milej, byl jinej než plno lidí, který jsem kdy poznala.
„Hele, nezajdeme na badminton?“ ptal se během nimrání se v poháru zmrzliny.
„Když já nevím…“
„Ale jo, pojď, bude to legrace…“
„Hmm, tak jo.“
Byla jsem z toho nesvá, neuměla jsem si představit, že bych v ruce mohla držet pálku. Několikrát jsem to zvorala a chtěla jsem to vzdál. Ale po chvilce mě to začalo bavit. Vznikla napínaná hra mezi ním a mnou. Naštěstí jen v badmintonu. Soustředila jsem se na hru celou svou duší a snažila se ho porazit. Vnímala jsem každej pohyb kolem sebe a viděla celý hřiště jako bojiště. Košík lítal sem a tam, bylo to akční. Pořádně jsem se zapotila, ale nakonec jsem vyhrála.
„Nechal jsem tě vyhrát,“ bránil se.
„Ti nevěřím, prostě jsem ti to natřela…“
„Možná… trochu…“
„Nandala bych ti to klidně i znovu.“
Vraceli jsme se k jeho domu, už se stmívalo.
Když to zhodnotím kolem a kolem, byl to strašně fajn den. Svoji šanci předvést se v nejlepším světle využil naplno. Najednou mi bylo strašně skvěle. Skoro jako kdybych tento den nežila svůj život. Možná jsem byla paranoidní, možná si skutečně jen všiml, že jsem smutná, a chtěl mi nějak pomoct.
Došli jsme až ke dveřím.
„Hmm… Tak co ti říct? Byl to strašně fajn den a moc jsem si to užila. Děkuji ti a dobrou noc…“
„Není zač, Verčo. Kdybys chtěla, zvu tě ke mně na večer.“
„Hmm… no… Tak jo…“

VII

Pustil nějakou hudbu a nalil mi víno. Pili jsme, kecali jsme o ničem a já si všimla těch obrazů kolem.
„Hele, řekni mi o tom tvým svazování. Jak to, že tak slušnej chlap má takový zvrhlý nápady?“
„Jsem prostě zvrhlý… Ale neboj, jsem zvrhlý v dobrém. Nikomu bych nikdy neublížil.“
„Ale to vypadá…“ ukázala jsem na obrazy, „jako ubližování.“
„Vypadá, ale všechny ty ženy to mají rády.“
„Jak to víš?“
„Všechny ty ženy fotila má ex-manželka. Nechaly se dobrovolně svázat. Milují to.“
„Tomu docela dost dobře nerozumím, co je na tom tak perfektního, že to mají rády?“
Postavil se a položil skleničku vína na stůl, pak ze skříně vytáhl kousek lana.
„Představ si, že někomu tak moc důvěřuješ, že se mu úplně odevzdáš. Ukážeš mu svá nejzranitelnější místa na duši a budeš si naprosto jistá, že ti nikdy neublíží. Každý vztah je tak trochu jako svazování. Když někoho miluješ, přivážeš se k němu a oba jste omezeni tím svazkem. A to v tom smyslu, že jste oba zranitelní. A tento rituál – Bondage – je vyjádřením absolutní důvěry, absolutního odevzdání se a absolutní lásky. Když se někým necháš svázat, je to velké gesto. Když ho necháš, aby si s tebou dělal, co chce, je to maximální projev důvěry. Stačí jen kapička nedůvěry a už se od něj svázat nenecháš,“ vyprávěl bouřlivě a důrazně, rozhazoval u toho rukama.
„Svázat někoho, to je umělecké dílo. Sochař má své sochy, malíř své obrazy, hudebník svoje housle a úchyl má své provazy. Každý uzel by mohl vyprávět svůj příběh. Každá technika svazování má svůj podpis. Podle techniky poznáš, který umělec za tím stojí. A to je na tom to úžasné. Už jsem poznal mnoho žen a vždy jsem vycítil, že naše důvěra ochabla a náš vztah není tím, čím býval, když se nechtěla nechat svázat. Ty provazy jsou zhmotněná důvěra.“
Povzdechl si.
„Jsem rád, že jsem úchyl. Jsem rád, že jsem takový, jaký jsem.“
Zírala jsem na to s otevřenou pusou a najednou mi to svazování připadalo úplně jinačí, i on byl v tu ránu docela jinej. Vnitřní hlas mi řekl, že ho znám velmi dobře a že mu přesně rozumím.

„Prosím, chci, abys mě svázal.“
„Není na to příliš brzy?“
„Ne. Cítím, že je ten pravej čas. Prosím, svaž mě.“
Pocítila jsem obrovskou touhu se s ním milovat, všichni démoni byli fuč. Chytla jsem ho za cíp košile a přitáhla ho na křeslo, padl přímo tváří ke mně. Beze slov jsme se dlouze políbili. Vnímala jsem jen jeho rty. Rozepínala jsem mu košili, hladila ho po těle, zatímco jsme se líbali. Cítila jsem jeho dech, jeho tlukot srdce, jeho energii, co z něj vyzařovala. To bezpečí. Ano, vyzařovalo z něj bezpečí. Svírala jsem jeho mužnou hruď, zatímco mi vysvlékl tílko. Doteky, hlazení, líbání. Všechno jsem to dělala poprvé. Rozepínal mi podprsenku. Až ji otevřel, hladil mi prsa. Vzrušilo mě to. Rozepnula jsem mu rifle, z nich se dostal už sám.

„Jdeme na postel,“ špitla jsem.
Cestu jsem využila k tomu, abych se také dostala z riflí. Strčila jsem do něho, padl na postel. Skočila jsem na něj jako tygr po kořisti. Smáli jsme se tomu a mazlili se. Líbal mě, hladil mě, cucal mi prso, pleskl mě přes zadek. Naše jazyky se několikrát setkaly. Jemu už prudce stál. Popadla jsem jeho boxerky z obou stran a stáhla je dolů, ztopořený penis se mi zhoupl ve vzduchu před obličejem. Popadla jsem ho rukou a olízla špičku. Vydechoval hlasitě, užíval si to. Myslel u toho i na mě. To bylo poznat. Tak takhle to vypadá, když to chtějí oba.

Vzala jsem ho do úst a vášnivě kouřila. Nikdy neříkej nikdy. Já věřila, že tohle nikdy dělat nebudu. Jezdila jsem jazýčkem nahoru a dolů, tvrdě ho sála, vyplivla jsem slinu na žalud a rozetřela ji. Šlo mi to dobře. Tak a dost, teď mě chytl on za tanga a stáhl je dolů. Líbal mi kolena, stehna, břicho, pak sjel na mé posvátné místečko a vášnivě ho políbil. Uměl s jazykem divy, měla jsem několikrát bouřlivý orgasmus. Pronikal do mě, dráždil mě, věděl, kde to mám nejraději. Vzdychala jsem, hladila si prsa, létala vesmírem.

Popadl provaz… Jezdil mi s ním po kůži, bylo to krásné. Omotávalo mě to jako had, plazilo se to po mně, napnulo se to, až to praskalo ve švech. Šimralo mě to na prsou a na stehnech. Jeho ruce se mě dotýkaly, líbal mě na ústa a omotával kolem mě svoje bezpečí a důvěru. Odevzdala jsem se mu. Po celém těle mi proudila jeho upřímnost. Svázal mi ruce za krkem, obvázal mi nohy, omotal moje prsa. Provaz krásně dřel, krásně pálil, jakoby se ten provaz se mnou miloval. Vytvořil dokonalé božské dílo. Mezitím mě hladil po zádech, líbal mě na ramenu, pak mě líbal za krkem, nakonec chytl do pusy můj ušní lalůček a vášnivě ho žmoulal. Nádhera. Krása. Dotek boha.

Nemohla jsem se hýbat, byla jsem SVÁZANÁ. Vložil mi svůj penis na okraj a já vzdychla, následně ho zasunul dovnitř. Objal moje svázané znehybněné tělo svým tělem. Byla jsem znehybněná, ale s ním jsem byla v bezpečí. V této poloze se mnou miloval celé hodiny. Držel mě za prsa a přirážel tak brutálně, div se ty provazy nepřetrhaly. Poprvé v životě jsem se bouřlivě udělala. Bylo to krásné…

„Chceš už rozvázat?“ pošeptal mi do ucha…
„Nechci,“ říkám mu. „jsem v bezpečí, když jsem s tebou…“
„Ano, zlato, se mnou se ničeho bát nemusíš, ať už tvůj strach pramení z čehokoliv…“
„Chceš slyšet, co je můj strach?“
„Pokud ti nevadí, že mi to řekneš…“
„Já… byla jsem před lety znásilněna.“
Nastalo ticho.
„To je mi velmi líto…“
„Nemusí… už je to pryč, miláčku. Už je to pryč…“
„To rád slyším… Důležité je strachu se postavit čelem a nenechat ho, aby nad tebou vyhrál…“


VIII

„A to se stalo před rokem…“ dodala, „No, doufám, že už teď víš, co všechno jsi způsobil.“
„Je mi velmi líto veškeré bolesti, kterou jsem ti způsobil, prosím, odpusť mi to,“ škemral.
„Budiž ti odpuštěno,“ řekla, zvedla se ze židle a zase ji odkopla na zem. Následně si vytáhla z pusy cigaretu a zahodila ji.
„Vlastně nekouřím, chtěla jsem na tebe jen udělat dojem…“ přiznala.
„Před lety jsem s tím sekla. To víš, mám tisíce možností, jak žít svůj životní styl, a to mě dělá šťastnou.“
Položila pistoli na postel vedle něho.
„Znám dobrý techniky svazování, naučil mě je ON, takže nepředpokládám, že se z toho dostaneš dřív, než tě tu najde paní domácí.“
Usmála se, vytáhla z kapsy peníze.
„Moc peněz teda nemáš, jsi ten nejubožejší sráč, jakýho jsem kdy svázala. Na, tu máš, kup si za to důstojnost, ty nulo.“ A mrskla ty peníze po něm, mince jen zacinkaly a bankovky se pomalu vznášely k zemi.
„Vlastně bych ti měla poděkovat. Kdybys mě neznásilnil, asi bych nikdy nepotkala svoji životní lásku… Co mám já? Já mám lásku, co máš ty? Nic… porno… Vyhrála jsem nad tebou…“ otočila se a odcházela ke dveřím. Ještě se zastavila a dodala:
„Ale neboj, každý určitě jednou v životě dostane šanci začít znovu, jinak a líp… Tak to tentokrát neposer. A jestli zjistím, že jsi zase někoho obtáhl, svážu tě tak, že už to nerozmotá ani McGyver, jasný?. Tak sbohem…“ a práskla dveřmi.

(2011)