Běžel jsem školní chodbou, až jsem skoro vrazil do paní učitelky, co šla zrovna kolem. Div mi nevyletěly z tašky veškeré učebnice. Navíc jsem se skoro přerazil o dveře do třídy.
Sice vím, že pan učitel Sládek, co učí hodiny práva, se zlobit nebude, přesto mi to bylo trochu trapné. Polkl jsem a otevřel dveře. Pan Sládek stál před tabulí v hnědém saku a mohutně rozhazoval rukama, zřejmě zase vyprávěl nějakou vtipnou historku, která souvisela s jeho dřívější kariérou právníka. Z jeho bouřlivého výkladu jsem ho dočista vyrušil, protože mi věnoval přísný pohled. Spolužáci reagovali podobně.
„Ááále! Šťastný! To se ještě nestalo, že jste došel pozdě…“
Pokrčil jsem rameny a jen vysvětlil: „Autobus se zasekl v zácpě.“
„To je dobrý argument, proti tomu nemohu nic namítat. Abyste byl v obraze, zrovna diskutujeme na téma: dokáže člověk se silnou vůlí všechno, co si zamane? Co si o tom myslíte?“
Zarazilo mě, že zrovna v den, kdy dojdu pozdě, probíhá hodina tak netradičním způsobem. Navíc můj pozdní příchod způsobil, že jsem byl najednou středem všeho dění. Zvědavé pohledy čekaly na moji odpověď. Je to už nějakou dobu, co jsem si vybudoval pověst rozumně uvažujícího člověka. A teď, zaskočen takovou otázkou, jsem nebyl s to nic odpovědět.
„Nemusíte se stydět, prostě odpovězte, jako to děláváte vždycky…“
„Nó já… Na to se nedá odpovědět tak snadno… Ale ano, myslím si, že když člověk hodně dře, a dá do toho úplně VŠECHNO, tak dokáže i nemožný. Se silnou vůlí by se i beznohej mohl naučit běhat.“
Pan Sládek se hlasitě rozesmál, chvíli vypadal, že ho pohltila jiná realita. Pak přišel k sobě:
„Takže bezhonej by se naučil běhat, říkáte? No to je skutečně zajímavé… Myslíte si, že se lidé mohou za své problémy sami, pane Šťastný?“
Jak to vypadalo, svůj postoj jsem úplně nedomyslel. Přesto jsem měl právě náladu se na za něj bít, ačkoliv jsem stál před třídou stále ještě s batohem na zádech.
„Někteří lidi si za svý problémy skutečně můžou sami. Libují si ve svým utrpení, rádi se litují, a ještě raději, když někdo lituje je. A když jim někdo nabídne řešení problému, začnou chrlit jednu připravenou výmluvu za druhou, aby se mohli dál litovat…“
„Takže zastáváte stanovisko, že každý je strůjcem svého štěstí…?“
„Jo, dalo by se to tak říct…“ Svůj názor jsem neměl nijak promýšlený, vlastně jsem si jeho kostru postavil právě před chvílí. Ale čím dál víc mi to dávalo smysl. „Stačí jenom, aby člověk chtěl a nebyl línej, a hned by se nějaký to řešení našlo!“
Pan učitel se tomu zase srdečně zasmál. Snad jakoby od začátku věděl, že jsem svůj názor dal dohromady až právě teď. Ale já nabyl pocitu, že ten názor ke mně patří už od nepaměti. Není nic jasnějšího než já a můj názor. Možná jsem si to myslel vždycky, jen jsem to nikdy neřekl takhle jednoznačně.
„Nuže dobrá… Nebudu se ve vašem postoji nijak pitvat, věřím, že je založený na dlouhém a pečlivém bádání. Avšak rozhodl jsem se, že vám dám jeden malý domácí úkol. Tedy nejdřív se Vás zeptám, čtete rád?“
„No, jo… Čtu celkem rád…“
„A čtete rád složitější knížky?“
„No nevadí mi číst něco, co je trochu složitější…“
„A taky vždycky musíte dočíst knížku do konce, i když vás třeba nebaví?“
„Přesně tenhle pocit znám…“
Trochu jsem se začal bát toho, co přijde…
„Půjčím vám jednu knihu. Vrátíte mi ji, až bude dočtená. Vaším úkolem bude si ji pečlivě pročíst a následně mi říct, co jste si z ní odnesl. Myslíte, že na to máte?“
„Myslím, že ano, pane Sládek.“
„A chcete si tu knížku přečíst?“
„Jo, chci…“
Na to se pan Sládek otočil ke stolu, na kterém ležela tlustá, na první pohled stará knížka. Ležela tam už před tím? Jak to, že jsem si jí nevšiml?
Když mi ji podal, stalo se něco moc zvláštního. Najednou na světě existovala jen ta kniha a já, všechno okolo byla jen iluze. Všichni mí spolužáci přestali existovat, pan Sládek byl ten tam a já zůstal s ní. Dýchla z ní na mě podivná starobylost. Voněla typickým pachem starých knih, její listy byly zažloutlé a popraskané, a konečně, vyzařovala z ní podivná tíha všeho vědění. Snad tu knížku napsal někdo, kdo navštívil veškerá místa na světě, poznal osobně všechny lidi na této planetě, pocítil každou doposud známou i neznámou emoci, spočítal Pí na milión desetinných míst a přečetl úplně všechny dopsané i nedopsané knihy. Snad jsem nebyl ani hoden ji držet v rukách.
Svět kolem mě se zase znovu vynořil. Pan Sládek stál přede mnou jako vždy. V dálce drnčel zvonek.
„Zvoní, takže hodina končí. Přeji všem studentům hezký zbytek dne.“

•••

Posadil jsem se na lavičku na školní chodbě. Vůbec jsem nechápal, proč dal Pan Sládek zrovna mě tak netradiční úkol, nebo proč mě ta kniha tak podivně děsí. Položil jsem si ji na kolena a přejel prsty po hřbetu. Povrch byl drsný a nepříjemný. Otevřel jsem ji, ale jen nepatrně, aby každý viděl její název. Přišlo mi, že se musím se všemi podělit, že mi byl svěřen takový úkol, jako je přečtení knihy knih. Ne všichni by toho byli hodni. Jen studenti, ve které měli kantoři důvěru, dostávali takové zvláštní úkoly. Musel jsem se k tomuto úkolu postavit zodpovědně.
Začal jsem číst první řádky. Šlo to plynule, text neobsahoval žádná složitá slova, žádné rušivé či netradiční formulace. Oči po textu doslova běhaly. Úspěšně jsem zdolal první stranu, pak další a další a další… Ještě pár odstavců a budu na konci první kapitoly.
A konec!
Tak tohle bylo tak snadné, až mi to nepatrně posílilo sebevědomí. Měl jsem chuť se zvednout a zakřičet na celou chodbu, že jsem bez větších obtíží zdolal všechny překážky první kapitoly, abych na oplátku obdržel bouřlivý potlesk.
S energií jsem se pustil do další kapitoly. Odstavec za odstavcem, tisíce slov se mi vrývalo do mozku. Strana sto, dvě stě, tři sta… Energie se ze mě začala postupně vytrácet. Text přestával být přehledný, odstavce byly dlouhé na několik stran a dialogy nebyly ani oddělené na novém řádku. A druhá kapitola ne a ne skončit. Kde je konec, sakra? Přestal jsem číst, abych nalistoval pár stran dopředu, jelikož jsem se chtěl podívat, kde kapitola č. 2 končí. Otočil jsem tři stránky, a tam začínala kapitola tři. Výborně! To je kousek, to dočtu.
S nově nabytou vervou jsem pokračoval ve čtení. Zase se má cesta po řádcích rozjela a text mi rychle plynul. Hluboce jsem se začetl, až mě svět v knize pohltil. Zažíval jsem to, co hlavní postava, byl jsem na jejím místě a cítil to, co ona. Stalo se toho mnoho, ne všechno jsem dovedl vstřebat… Najednou se objevilo slovo, které vůbec neznám. To slovo mě vyrušilo natolik z plynulého čtení, až jsem se znovu objevil na školní chodbě.
Kde končí ta kapitola? Vždyť jsem musel přečíst aspoň deset stran. Nalistoval jsem zase kousek dopředu a po třech stranách začínala kapitola tři. Nehnul jsem se ani o kus a přitom jsem měl pocit, že jsem přečetl aspoň půl knížky. To je zvláštní.
Rozhodl jsem se naposledy nadechnout a dočíst tu pitomou kapitolu. Překonal jsem stránku, druhou, třetí, čtvrtou… Sakra, kde je ten konec? Nalistoval jsem kousek dopředu a po třech stranách začínala kapitola tři. To jsem ale blázen, copak se mi ta kapitola vzdaluje? Nepřestával jsem číst, vytrvával jsem až do konce. Stalo se v tom příběhu plno podivností. Až jsem to nejméně čekal, kapitola skončila.
Pro dnešek toho čtení bylo dost.

•••

Tentokrát jsem se do hodiny dostavil včas. Pan Sládek vtrhl do třídy a s ním i jeho otravný optimismus. Nebyl to ale naivní optimismus, nýbrž jen jakási radost ze života. Udělal prezenci, pak si připravoval papíry. Knihu jsem ještě nedočetl, snad si na to ani nevzpomene. Jak zapsal do třídní knihy, podíval se na mě. Sevřel se mi žaludek – sakra!
Jen se potměšile usmál. Nejspíše ví, že jsem knihu nedočetl. Možná ví, že to není ani v mých silách. Já mu ale ukážu…
„Děti!“ započal opět svůj dojemný výklad.
„Nejsme děti!“ přerušil ho někdo ze studentů…
„Paskřivci!“ začal znovu, „množí se z vaší strany dotazy, co mě vedlo k tomu, abych se stal učitelem. Ano, jak jistě víte, pracoval jsem dlouhá léta v podniku jako právník. Nedovedu přesně říct, proč jsem to místo opustil a stal se učitelem…“
Teď se zdálo, že se hluboce zamyslel. Koukal do země. Po chvíli zvedl hlavu a vycenil zuby.
„Totiž, když mi paní ředitelka – má důvěrná známá – nabízela toto místo, říkala mi, že učit druhé mi úplně od základů změní způsob myšlení. Nevěřil jsem jí ani slovo, nicméně když si zpětně vzpomínám na svoji praxi, nevyužil jsem ani dvacet procent znalostí občanského zákoníku. Práce jako taková byla nějakým způsobem omezená. Začalo mi postupně vrtat hlavou, co tou změnou myšlení vlastně mínila. A víte co…“
Odmlčel se. Hledal jsem v jeho slovech nějaký klíč či nápovědu, která mi snad pomůže dočíst knihu.
„Ano!“, pokračoval, „skutečně jsem změnil způsob svého myšlení. Najednou zjišťuji, že využívám sto procent svých znalostí a také… Také že nezáleží jen na mně, ale že jde o víc. Jde také o vás, studenti. Cítím jistou zodpovědnost, jistý vztah. A navíc, kdo učí ostatní, učí nejvíce také sebe. Neznám lepší způsob vzdělávání. Doufám, že je vám to jasné. Klidně se můžete na cokoliv zeptat. Přiznám se vám, že jestli je něco, co opravdu mám rád, jsou to dotazy.“
„Co přesně myslíte tou změnou myšlení…?“ zeptal jsem se. Kdo ví, jestli to souviselo s knihou.
Vysvětlil: „Když se člověk zamiluje, najednou začne myslet jinak. To samé s dětmi, má-li člověk děti, začne též myslet jinak. Jiný způsob myšlení u něj nastává pokaždé, když se v jeho životě objeví více lidí, se kterými přichází do styku. Můj vztah mezi mnou a mými studenty mi jistým změnil myšlení. Snad jste to pochopil, když tak se ptejte…“
Napadla mě otázka: Jak lze dočíst knihu do konce? Ale neodvážil jsem se ji položit. Jen jsem potichu kývl a do konce hodiny jsem se už raději nezapojoval.

•••

O velké přestávce jsem vyhledal prázdnou lavičku, abych přečetl kapitolu tři. Sejmul jsem si brýle, schoval je do pouzdra, z batohu jsem vydoloval knihu a otevřel ji na začátku kapitoly tři. Tentokrát už ve mně nebylo tolik radosti – naopak jsem měl nějaké podivné obavy z dalšího čtení. Slíbil jsem si, že kapitolu dočtu do konce, ať se stane cokoliv. Polknul jsem a konečně začal.
Od čtivě napsaných odstavců jsem se dostával k těm méně čtivým. Začalo přibývat cizích slov, podivných obratů, poznámek pod čarou, nepřehledných větných konstrukcí, vět s přeházeným slovosledem, archaismů, floskulí, pleonasmů a navíc se ten text jakoby… jak to říct… zmenšoval? Ano, zmenšoval se. Později to písmo bylo snad hůře čitelné.
Ale ne, nebudu listovat dopředu, ani se ve čtení zastavovat! Nic mě nedonutí přestat číst a vnímat slovo po slově. Příběh mi začal klást podivné filozofické otázky, které jsem nebyl s to ani pochopit, natož pak na ně dokonce dát uspokojivou odpověď. Bolely mě oči, vysychalo mi hrdlo, tep se mi zvyšoval… Ale stále jsem nepřestával číst. U postav se začaly objevovat rozpory, či nelogické chování. Popisy byly zbytečně dlouhé a detailní. Toužil jsem po tom, abych mohl přeskakovat celé odstavce, jenže jsem si to zakázal. Dočtu to stůj co stůj. Příběh nebral konce, kapitola byla dlouhá, jakoby v ní bylo obsažené veškeré vědění i nevědění vesmíru. Na jedné straně se objevily dlouhé popisy neznámých technologii, které byly tak detailní a zdlouhavé, že jsem nebyl dojmu, že se jedná snad o nějakou učebnici pro strojaře. Několika věcem jsem vůbec nerozuměl. Ta kniha mě definitivně ničí.
Naštěstí na jedné straně už byl text jen do půlky, což znamená, že na další straně začíná další kapitola. Útrpně jsem to dočetl a zaradoval jsem z tečky na konci věty. Otočil jsem o stranu dál, abych se podíval, zda je tam skutečně kapitola čtyři. K mému překvapení tam byla kapitola tři… Kapitola tři? Kapitola tři?! Cože? Listoval jsem zběsile zpátky, až jsem našel nadpis „kapitola dvě“. Takže jsem celou dobu četl druhou kapitolu? Ale vždyť…
Naopak jsem začal listovat dopředu, abych se podíval, co tam bude. Byl tam začátek kapitoly tři. Tak to ne, ty blbá kniho, tohle je výzva a já tě dočtu, ať to stojí cokoliv.
Druhý den jsem nešel do školy, protože jsem chtěl knihu přečíst doma. Příběh v knize byl nudný, zdlouhavý a složitý. Nepoznal jsem do té doby větší nudu, než čtení knihy. Den se protáhl na týden, týden na měsíc… Až nakonec jsem si jednoho musel říct: „Vzdávám to! Tuto knihu NENÍ možné NIKDY dočíst, to prostě NENÍ v lidských silách! Nestačím na to!“
Přemýšlel jsem však o slovech Pana Sládka. Mám na mysli jeho výklad o změně myšlení. A hle, tu jsem dostal výborný nápad… Popadl jsem knihu a běžel s ní nahoru.

•••

Vešel jsem do třídy. Pan Sládek opět něco vyprávěl tak zajímavě, že nikdo neřekl ani slovo. Všichni jen seděli jako pěny a poslouchali.
„Ale, zase Šťastný… Tak co, dočetl jste už tu knihu?“
„Jo, dočetl…“
Zarazil se, zdál být se naprosto překvapen. To bylo poprvé, co skutečně na chvíli zmlknul.
„A o čem to bylo, můžete mi všechny kapitoly popsat?“ zeptal se, čímž mi dal najevo, že mi to prostě nevěří a ani věřit nemůže.
Popsal jsem mu obsah každé kapitoly. Zaujatě naslouchal a v očích měl stále jistou nedůvěru.
„Ale…“ ptal se, „jak se vám to podařilo dočíst?“
„No víte, přemýšlel jsem o změně myšlení…“, začal jsem vyprávět, u toho jsem se hrdě postavil před třídu. „Prostě jsem kapitolu tři okopíroval na papíry a dal je přečíst taťkovi.“
„Proč tatínkovi?“
„Protože přečetl tisíce knih a má obří slovní zásobu. Bylo v ní hodně složitých slov a vím, že on se v tom dost vyzná.“
„A další kapitoly jste dočetl sám?“
„Nikoliv. Kapitola čtyři obsahovala plno filozofických otázek, kterým jsem nerozuměl. Moje mamka má ráda filozofii. Okopíroval jsem kapitolu čtyři na několik papírů a dal jí to přečíst.“
„To je chytré… No a další kapitoly co?“
„Ty jsem taky vytiskl, pak jsem je rozdal sourozencům, kamarádům, prarodičům, a nakonec tu úplně poslední kapitolu jsem si přečetl sám. Každýho jsem se zeptal, zda by mohl ve stručnosti popsat, o čem ta kapitola byla. No a ze střípků jsem si poskládal obsah celé knížky. Dalo by se říct, že je dočtená…“
Pan Sládek se upřímně usmál, snad jakoby ten trik od začátku znal. Snad víc se zdál být překvapený, že jsem ho vůbec objevil, než že existuje. Každopádně to byl můj velký krok ve změně mého myšlení, na který nikdy nezapomenu…