Určitě je první verze autentičtější; každopádně hezky ztvárněné pocity.

hned první sloka mě uzemnila, pěkně řečeno...
dál pro mne báseň plyne v neotřelých vyjádřeních, při kterých si člověk říká - ano, to znám, ale neumím to tak syrově, jasně a dobře vyjádřit.
líbila se mi.

Přečetla jsem obě - tu původní i verzi číslo 2 v komentáři. Téměř stejná slova a přitom ta první je jako gejzír - z přetlaku emocí tryskají obrazy, některé cítím jako výkřiky. Báseň druhá - civilnější- mně připomíná dolní tok řeky, plyne v pohodě, vytváří meandry a podává všechno tak nějak zaobleně, langsam.
Pro mě jednoznačně původní verze, možná i proto, že mi patos přiměřeně dávkovaný nevadí.

Jsi jeden z mála autorů, který je ochoten přepisovat...

Z celé věci mě nejvíc zaujalo: modlitba má hrany ticha

Díky, Faune, Ivo, díky. To, co jste napsali, mi dalo víc, než 127,5 komentáře, co jen maže med kol huby. Napsal jsem tu báseň ne sice pateticky, ale v afektu a ve finále to mělo stejný efekt. Dříve než se rozbouřené pocity ustálily, jsem ji publikoval a samozřejmě pak působila přehnaně – pateticky, ačkoli šla z hloubky. Mám taky radši civilní věci. Pokus číslo dvě:
jsem osamělý
tam kdesi
pod rozbouřenou hladinou
pocitů

snažím se chápat
mlčení kamenů
a smysl věcí

jenže svět mi uniká
mezi slovy
a ztrácím klíče zpět

modlitba
má hrany ticha
a po kapsách jen
útržky breviáře

všechno
co mi Bože zbylo
na chorál

..máš tu zaujímavé miesta, ale aj pre mňa je tu priveľmi cítiť ten pátos

Rozhodně bych si nedovolil autora jakkoli poučovat, to ne.

Řeknu to tedy ještě jinak: Mám rád "civilnější" věci. Tím civilnějším myslím používání všedních výrazových prostředků, které se běžně používají v hovorové řeči, ale zároveň hledání jejich méně obvyklých spojení.

U básně je však naprosto vše subjektivní. Neuznávám v poezii žádná "hodnotící, všeobecně platná, kriteria".

Občas se mi stává, že si přečtu dílko, které jde naprosto mimo mě, nic mi neříká, nelíbí se mi...ale zároveň uznávám, že jde o dílko dobře napsané.

V tomto případě jsem jen vyjádřil svůj subjektivní pocit, který obecně platný rozhoně není a ani být nemůže.

a i modlitba
má hrany ticha
po kapsách jen
střepy duše
všechno
co mi Bože zbylo
na chorál

Kromě toho že bych vynechala spojky"a,i"je to docela fajn...

Konkretně: za příliš silně (budiž, ne tedy příliš pateticky) znějící spojení bych označil "mrtvé pocity" a "střepy duše". Nejsou to přímo klišé, ale do filuzofické roviny předloženého díla příliš nezapadají. Báseň ovšem nepostrádá hloubku, je znepokojivá a poskytuje čtenáři prostor k přemýšlení.
Proto by mě ani ve snu nenapadlo považovat Tě za autora s omezenými vyhadřovacínu schopnostmi. Právě naopak, a ačkoliv je laťka na LW zjevně o cosi výš než jinde, určitě ji překonáš na některý další pokus.

Patos nebo pathos (z řec. pathein, podléhat něčemu, trpět) znamená v klasické rétorice jeden ze tří způsobů přesvědčování (vedle osobní přesvědčivosti řečníka u a věcných argumentů čili logu), totiž emotivní apelování na posluchače nebo čtenáře. Patetický řečník používá citově nabité metafory, povznesený jazyk i způsob přednesu a velká, působivá gesta. Může na posluchače útočit výčitkami i přímo vyzývat k činu. Jako patetickou označujeme promluvu, která je příliš nadnesená, přehnaná (až přemrštěná), citově vzrušená, emotivní, expresivní, аčkoliv tomu celkový kontex a význam promluvy neodpovídá. Často se v patetické promluvě objevují klišé, nevhodné použití metafor apod. Patos se často objevuje tehdy, snaží-li se autor ve čtenáři (divákovi) vyvolat city jako lásku, nadšení, nenávist, odpor, strach aj a ačkoliv je občas nevyhnutelný, obvykle ukazuje na omezené vyjadřovací schopnosti autora. (http://cs.wikipedia.org/wiki/Patos)
Tedy dvě praktické otázky:
1) Zda jsem považován za autora s omezenými vyjadřovacími schopnostmi, protože tehdy bych se zastyděl, začervenal a šel se stydět někam do kouta s učebnicí rétoriky
2)...аčkoliv tomu celkový kontex a význam promluvy neodpovídá. Uznávám, že jsem použil řekněme silné prostředky, moje otázka ovšem zní, zda ty prostředky významu promluvy opravdu neodpovídají, tedy, že jsem nesdělil význam, který jsem chtěl sdělit, protože dle obsahu, který jsem chtěl sdělit, myslím prostředky odpovídají. To samozřejmě neznamená, že jsem obsah sdělil.

Budu rád za jakoukoli další připomínku. Ať se napříště zas o kousíček poučím.
Díky

Starozákonní Bůh promlouval k lidu izraelskému poměrně často - a nebylo to nic platné, lidi dál smilnili,hřešili modloslužbou a obžerstvím, vraždili se navzájem et cetera.
"Svěr dohořel a nejsou klíče zpět." Trestem za pochyby je vykořenění, nevíra v cokoli pozitivního. Jsme nepoučitelní a Bůh mezitím ohluchl a oněměl.
Zajímavá báseň, ale souhlas s Faunem, že toho patosu je příliš.

Já nějak nevím... asi moc patosu na mě... A to já jsem na patos generál ( jak se ví)

omlouvám se za ne moc japný první koment.. ale tak nějak to ze mne automaticky vylítlo.. moc mě ta básnička zasáhla

..a Bůh tak nějak doufá, že je..