Mám hloubavou. To se mi občas stává. Šťourám se v sobě jako v čokoládovém pudinku a často vyšťourám myšlenky, které jsem objektivně kraviny. Jenže já se v nich patlám, protože mám hloubavou. A taky všechno moc řeším.
Dneska mě vyhodili ze školy.
Magistr Žatečka kázal telefonní seznam. Plný faktických chyb. Vysokou protivnou fistulí. Tvářil se děsivě důležitě a všichni ho poslouchali, jako by mluvil o pravdě. Po půl hodině jsem to nevydržel.
„Kecy!“, vmetl jsem do ticha třídy.
Chvíli byli všichni zaražení jako tvaroh. Ti lisí kašpárci žvýkali situaci. Nedocházela jim.
Pohoršeně na mě vykulili žabí očí.
„Nepřerušuj výklad,“ zakuňkal vysokým hláskem můj spolusedící. Zatmělo se mi před očima. Neovládl jsem se a vrazil jsem mu pěstí, až spadl ze židle.
Začali na mě ječet. Ulízané vlásky na hlavě se jim třásly. Vřískání třídního. Ředitelna. Kázání. Vyhazov. Doprdele.
Teď se plazím známou cestou domů, abych se zavřel v pokoji a čekal až přejde odpoledne.
Přemýšlím.
Kolikrát už jsem tudy šel?
Snad deset tisíckrát. Sloup po sloupu ohmatávám známý plot.
Deset tisíckrát. Dny běží. Bobtnají do měsíců a let. Oblečení nám je těsnější, boty tlačí. Vidíme přes ploty, přes které jsme dřív neviděli. Všechno je menší a menší. Jen čas je betonově stejný. Dny nám jsou stále stejně dusivě těsné, když je nám zle. A tak rozplývavě neuchopitelné, když je chceme zdržet napořád. Život je holt plný paradoxů a často nedává smysl. Někdy skvěle baví a někdy je příliš složitý.
Deset tisíckrát.
Sloupy toho plotu jsou jako milníky. Kolik myšlenek mi proteklo hlavou, když jsem kolem nich procházel? A všechno to byly omyly. Život se skládá ze samých omylů. Znovu a znovu opakovaných. Život je jedna velká tragédie na nevhodně křiklavém jevišti. Natřásáme se tak dlouho, dokud nezjistíme, že si nás stejně nikdo nevšímá. Abychom si nakonec přiznali, že každý je zoufale sám. Zoufale, zatraceně sám…
Přestaň!
Někdy už jsem otravný i sám sobě a to se sebou musím ještě nějaký čas vydržet. Mám hloubavou a umím se úžasně litovat.
Klíče. Jeden, druhý a pak domů.
Cesta ze školy za mnou.
Jdu na záchod. Ruce si myji před zrcadlem v koupelně a při tom se pozoruji.
Vousy. Jsem na ně hrdý. Neznám moc lidí s vousy. Já si je radši více méně pravidelně holím, abych příliš neprovokoval. Některé provokace jsou zbytečné a brání nám dělat, co je naším posláním.
Je nás málo mužů. Chlapci jsou dnes klidní, poslušní, mírní a věrní.
Já se často zapletu do nějakého nebezpečí, nebo průseru. A ostatní pro to nemají pochopení. Jsem jiný, ale neustoupím z toho ani o píď.
Převleču se, beru si boty a vyrážím ven.
Mám rád pocit vyčerpání po sportovním výkonu. Taky to skvěle pročišťuje myšlenky. Nechám je volně plynout a ony odtékají.
Běžím.
Běžím a myšlenky běží svým vlastním tempem.
Jsou dva typy myšlenek. Jedny si nejde zapamatovat, ty druhé nejde zapomenout. Bohužel by se nám to většinou hodilo přesně naopak. Při některých činnostech se mi stále dokola vrací jedny a ty samé. Většinou jde o myšlenky, které bych si hrozně přál z hlavy vytěsnit. O myšlenky, které nejvíc bolí. Jenže ono je vytěsnit nejde. Člověk se jich jednou po úporném boji zbaví a další den jsou tu znovu. Nezbývá než si na ně zvyknout a smířit se s nimi.
Ještě se mi snad nestalo, že bych si šel zaběhat a myšlenky se nestočily k té, která změnila svět.
Napětí, které se naplétalo na hůlku učesané a uspořádané společnosti, už bylo neúnosné. Napětí ze zaražené touhy být mužem, která se mezi počítači a kancelářemi tak těžko naplňuje.
Ona nabídla řešení. Správně vypozorovala stav zlenivělé rezignace mezi většinou chlapců a nabídla řešení. Nejsnazší řešení.
Na pohodlné proplouvání nastalou společensko-kulturní situaci se to moc moc osvědčilo.
Začalo pár nejctižádostivějších jedinců, kteří se rozhodli dobrovolně. Přes noc se ze sociální filosofky stala hlava politického hnutí, jejíž moderní názory ji vyhouply na vítěznou vlnu podzimních voleb.
Šla za svou ideu trvale udržitelné společnosti jako buldok a do dvou let prosadila i svůj Zákon.
Běžím a míjím poslední železniční most. Dál už je jen les.
Je to skvěle promyšlené. Možná až příliš skvěle promyšlené. Zemřela před patnácti lety na rakovinu. Její myšlenky se však přichytily jako svízel. Zapletli jsme se do vlastních sítí a není cesty zpět. Trhá mi srdce, kolik dobrého bylo a ještě bude zničeno. Kolik dobrého bylo zničeno, protože z toho někdo měl strach. Zapletli jsme se do vlastních sítí a není cesty zpět.
Ale já rád jdu hlavou proti zdi.
Stojím v opozici a nemlčím. Odporuji každým krokem i každou myšlenkou.
Moji vrstevníci ke mně vždycky vzhlíželi. Ať už si to přiznali, nebo ne. Mám charisma vůdce. Většina mi proto závidí a nenávidí mě. Ale těch pár, co jsou k sobě upřímní, mě uznává. Už je nás skoro dvacet. Organizujeme spolu život tak přirozeně, jak muži náleží.
O trvale udržitelné společnosti se hlásá mnoho, ale všechno jsou to lži. Nespokojenost bublá pod uhlazeným povrchem. Režim to cítí, vnímá a brání se.
Policie prochází ulicemi.
Přidám na rychlosti. Seběhl jsem z cesty a řítím se ze stráně mezi stromy. Stačil by chybný krok. Radši nepřemýšlet. Přeskakuji popadané stromy. Přes kamení. Nohy jen lehce tepou zem. Nebráním se a nechám se stékat po úbočí. Dolů, ještě rychleji. Vyplaví se mi do krve adrenalin. Vypínám šlachy a svaly. Svět se mi zúží. Jen na každý další krok. Naplánovat. Měkce dopadnout a pevně se odrazit. Všední starosti jsou někde mimo. Mimo pohyb a mimo moje tělo. Jsem jen já a stráň. Já a nebezpečí pádu. Ostré větve. Sypké kamení. Kluzké jehličí. Les rámuje můj pohyb a já se nebráním. Jen dál. A rychleji.
Ještě několik desítek metrů. Dlouhý skok.
Doklusat k potůčku.
Tiše zurčí mezi kamením. Dlouze lapám po dechu a užívám si zrychlený tepot srdce. Nohama mi probíhá horká krev. Cítím její rytmus až do konečků prstů. Labužnicky na jazyku převaluji vzduch vonící pryskyřicí. Průzračná voda, kapradí, bukové listí. A já jsem toho všeho součástí. V zabahněných botech, s prsty zatnutými do hrbolaté kůry a se srdcem bijícím v rytmu lesa. Stojím a čerpám tu pevnou starobylou sílu.
Nechám se plnit, jako vyprázdněná nádoba.
Ozvěna pocitů pomalu doznívá. Počkám až umlkne i ticho.
Pak teprve vyrazím po uzoučké pěšině nahoru, zpět a do města.
Je to můj rituál, když mám problémy. Naučil jsem se ho už dávno a našel jsem si tohle místo. Vracím se sem hledat samotu a radost ze života. Pokaždé, když se vracím, vím že chci žít a žít naplno.
Hlavu mám čistou a prázdnou. Běžím a nemusím nad ničím přemýšlet. Železnice, symbol města. Pak ještě kus.
Oba rodiče už jsou doma. Jen letmo je pozdravím, první moje cesta vede do sprchy. Smývám ze sebe zdravý pot mládí, zbytky běhu, bláto a škrábance od ostružin. Vycházím z koupelny v čistém oblečení. Jako nový člověk.
Rodiče mají hezký zvyk. Po návratu z práce si spolu sednou na chvíli na kafe a povídají. Nasypu si do misky müsli a přidám se k nim.
„Jak to dneska šlo?“
„Vyhodili mě ze školy.“
Je ticho. Otec si na moje excesy už docela zvykl, ale musíme být šetrní k matce. Má slzy na krajíčku.
„Co jsi zase provedl?“
„Spolužák ode mě dostal pěstí, v některých věcech se neumím ovládat.“
Maminka se tiše rozeštkala a odešla do ložnice. S tátou si hledíme do očí a pak prohodíme pár slov. Ani nemusíme moc mluvit. Oba víme proč.
Můj temperament.
Můj temperament, který se vymyká konvencím. Občas s ním mám problémy, ale většinou si ho extrémně užívám.