„Můžete jít s námi?“
„Ne…“
Policisté.
Chvíli nevěděli, co mi na to říct. Odešel bych, kdybych chtěl, ale zatím jsem nechtěl.
Trochu rozpačitě a trochu agresivně (aby zamaskoval rozpaky) opakoval svoji výzvu.
„Půjdete se námi.“
„Ne!“, usmál jsem se. Co poví teď?
„Půjdete s námi!“ Debata se přiostřovala. Tedy pokud připustíme, že šlo o debatu. Můj přínos do ní každopádně nebyl velký.
„Ne!“
„V tom případě…“
Chtěli mi naordinovat své pojetí budoucnosti, ale já ho odmítnul. Teď leží srovnaní velmi úhledně na chodníku. Kopírují jeho tvar. Včetně nerovností.
Běžím pryč. Ani ne tak ze strachu z toho, co jsem udělal. Musím ale ještě hodně věcí zařídit.
Chtěli mi naordinovat své pojetí budoucnosti.
„V tom případě…“ Druhý sáhl pro želízka a chtěl mě chytit za ruku. Čas se opět zpomalil. Mohl jsem promyslet co a jak. Ruku jsem lehce vykroutil. Pokračoval jsem v započatém oblouku a plynule jsem mu přerazil nos. Krev těžce pomalu a kašovitě vystříkla a potřísnila uniformu kolegy. Lehce jsem se odlepil od země a prudce jsem ho kopl do hrudníku. Vzdaloval se. Pak se polosedě rozprostřel na dlažbu. Želízka dopadla ještě kousek dál a zazvonila.
Kolem hlavy mi prolétla moucha. První policista po mě vystřelil pravý hák. Zaklonil jsem se a natáhl se dozadu. Chytil jsem mouchu v letu a vyhnul se ráně. Narovnal jsem se a vlepil jsem mu mouchu fackou na tvář. Udělal půlobrat. Neztratil však balanc. Opět se po mě ohnal. Levý hák. Přikrčil jsem se. Spodní hák pravou. Ukročil jsem do leva. Uchopil jsem jeho ruku ještě v pohybu a bez přerušení jsem protáhl jeho úder do prázdna. Vše bylo zpomalené a snadné. Následoval svou pěst celým tělem. Vykrojil ve vzduchu oblouk a složil se tak, jako by se pro nic jiného nenarodil. Znělo to jako vysypaná lednička.
Druhý se ještě sbíral na nohy. Rychlé dva kroky. Odrazit od kamenné zídky. Vyskočil jsem hodně vysoko a zvedl pěst. Zkoncentroval jsem do ní celou svou energii. Dopadla na něj jako kovadlina do peří. Roztekl se na chodník a ten se přizpůsobil jeho tvaru. Občas se projevuji do reality značně násilně.
Běžím. Připadám si na ulici plné lidi skoro trapně. Mám pravou ruku od krve. Připadám si trochu trapně a na druhou stranu mi to dává jistý pocit výjimečnosti.
Běžím a míjím pohybující se postavy. Běžím a začíná mi být nevolno z těch unylých během rozmazaných ksichtů. Až mám chuť křičet.
Dost! Stačilo! Všichni ti lidé kolem. Policisté i další.
Děsí mě! Lidé jsou příliš podivné kulisy pro mé životní drama. Plní citu, potřeb a touhy po štěstí. Většinou také plní života. Mám vlastně strach o ně. Zdá se mi, že moje hra je na ně příliš velká. Nesmím už takhle bláznit a projevovat se tak agresivně. Opravdu: stačilo.
Věřím, že všechny podivné věci, které nedávají smysl, pominou. Že se život zklidní z toho děsivého zběsilého rytmu. Že zavládne mír. Musím ale pokořit Horu. Konflikt s ní nadělal ze světa nepochopitelný zmatek. Je rozbitý na podivné chaotické střepy. Otřu si krev z ruky kapesníkem.
Pokořit Horu. Vrátit světu jeho logiku a kontinuitu, kterou před časem ztratit. Všechno teď jaksi postrádá smysl. Věřím jen, že se ten smysl na všem rozsvítí jako reklamní neony, až pokořím Horu.
Pokořím Horu.
Jen něco málo vybavení potřebuji. Jídlo. Systematicky výživné jídlo, nůž, spacák, stan a batoh. Náhradní oblečení a boty. Potřebuji vybudovat základní tábor. Možná bych dokázal pokořit Horu i bez jakékoli výbavy, každopádně bych pak na jejím vrcholku umrzl. A to bych byl velmi málo platný revolucionář.
Zastavím se a zpovzdálí sleduji náš dům. Mám v něm všechno potřebné vybavení, případně peníze, abych mohl dokoupit, co chybí.
Samozřejmě. Hlídají ho. Jsou nenápadní. V civilu. Vizuálně zachytit nejdou, ale když se ponořím na hlubší úroveň vnímání, trčí z prostoru. Je jich několik. Možná bych dokázal projít přes ně, ale byl by to velký a zbytečný risk. Nedokážu pokořit Horu, pokud budu mít tajné v patách. Musím je nechat ve městě. Nejlépe, když budou něčím zaměstnaní. Ať se zaměstnávají mým domem. Já co nejrychleji vypadnu z města a až se vrátím, bude již třeba všechno ve správném kontextu a nikdo po mně nepůjde.
Tak trochu jsem si dokonce připustil tezi, že všichni ti tajní policisté jsou jen nevědomou projekcí mého strachu a nesouladu vnitřního světa, který je rozbořen trčícím masivem Hory. Hora. Stále dokola Hora. Vzpíná se a šklebí svými sněhobílými zuby vrcholků. Musím ji pošlapat bosýma nohama, dříve než ona rozšlápne mě.
Vybavení si seženu jinde. Teď rychle pryč, než mě zpozorují.
Jdu.
Buď normální!
Zapadni do řady!
Dělej, co ostatní!
Řvu na sebe ve své hlavě tak hlasitě, až mám strach, že se lidé začnou otáčet. Jenže stále vyčuhuji, jako hlavní hrdina akčního filmu. A zřejmě pořád víc a víc. Snažím se stát se součástí toho plynutí končetin odkudsi kamsi, ale nedaří se mi to. Jsem sám pro sebe příliš výjimečný. Jsem jediná postava, kterou v tom podivném divadle dokážu ovládat.
Ještě zvolním. Snažím se nepřemýšlet. Jen jdu a dotýkám se přitom stejného chodníku, jako lidé kolem.
Zajímavou pohyblivou kulisou jsou lidé. Když nad přemýšlím, řekl bych, že pozorování těch pitoreskních postaviček by mě nepřešlo do smrti.
Po chodníku naproti se belhá jakási stařena. Je příliš drobná a slabá na svou velkou tašku. Lidé ji nevšímavě míjejí. Jdu po svém chodníku, zpomalím a pozoruji ji. Je jedno jste-li staří, mladí, oškliví, nebo úspěšní. Lidé vás budou míjet. Jste každému ze srdce ukradení. Je těžké si to připustit, ale když to člověk přijme, je o mnoho svobodnější.
Stařena zastaví a těžce oddechuje. Divím se, že jí ještě neprasklo srdce. Něco se ve mně ale hnulo. Není to soucit, na to jsem příliš sebestředný, něco se ve mně ale hnulo. Začínám usilovně přemýšlet, jestli ji pomůžu, nebo ne. Prostě tak. Někdy člověk cítí, že má něco udělat. Racionálního v tom je zbla, ale člověk není jen rozum. V hlavě nám běží tolik procesů, že se v nich těžko vyznat.
Přecházím silnici. Některá auta zatroubí, jiná jen ukázněně zpomalí. Neporazí mě žádné.
„Pomůžu vám?“
Otočí se na mě. Její vrásčitá tvář s propadlýma očima vypadá trochu jako černá díra požírající čas. Začíná v paměti lovit úsměv: Ó můj spasiteli, a já přemýšlím, jestli působím dost věrohodně, aby mi svěřila svou tašku.
Jdeme spolu a ona mi něco skřehotavým hlasem povídá. Spustím roletu slušnostního odpovídacího módu a uvnitř si přemýšlím, o čem chci.
Je někdo opravdu schopen udělat něco pro druhého dobrovolně, aniž by v tom hledal svůj vlastní prospěch? Jsme všichni sobci, říká jedna strana. Pokud najdeme své vnitřní dobré já, budeme činit dobro už ze své podstaty samé, kontruje druhá. Ještě si párkrát vyměníme míč a přestane nás to bavit. Diskuze na tohle téma už začínají být klasické. Zoufale nudně klasické.
„…vy jste tak hodný, mně staré ženské takhle pomáhat…“
Vidím, že to může být ještě nudnější a opět se nořím do sebe. Jak paradoxní. Před pár minutami jsem zmlátil dva chlapy a teď nesu neznámé babičce domů rýži a konzervy. Svět je plný paradoxů. Napadá mi jich namátkou ještě několik dalších, ale vracím se zpátky k prvnímu. Jedny ruce. Zraňují i pomáhají…
Zbil jsem tři muže za jeden den. Tři muže. Ani nevím, jak moc jsou zranění, nebo je někdo z nich dokonce mrtvý? Mrtvý? A já jsem vrah...
Najednou se mi před očima rozletí kolotoč. Silněji a silněji na mě dopadají mé činy. Tři muže za jeden den. Všechny jsem snad nezabil, ale někoho možná přece jen. Tři muže za jeden den. A ani nedohlédnu na konec obrovských pilířů. Drtí mě. Zabíjel jsem? Jako těžké zpomalené rány na mě dopadají ta slova. Zabíjel jsem? Prohýbám se pod nimi. Nelze jim utéct. Jsou uvnitř mé hlavy. Nafukují se, bobtnají a chutnají po železe. Zabíjel jsem.
Nevím, kde jsem pohodil tašku s nákupem. Běžím a mám prázdné ruce. Zase běžím. Běžím, abych utekl. Ale moje myšlenky na mě čekají kamkoli se vrtnu. Zabíjel jsem. Svět je najednou šíleně nepochopitelný. Děsivější, než spřežení nočních můr. Škrtí a drásá. Rve duši z těla. Všechno se pohnulo zásadně špatným směrem. Dostal jsem se od míst, z nichž není návratu. Jsem vrah. Snažím se zoufale se probudit. Zavírám a znovu otvírám oči. Marně. Jsem stále v tom běžícím těle a cítím své ruce z olova.
Co nejrychleji roztáčím kotouče paměti. Někde musím najít osudovou chybu, kvůli které je najednou všechno tak, jak je. Nechápu to. Jak se mohlo stát, že jsem vrahem?
Samozřejmě, přiznávám, nadělal jsem hromadu chyb. Každý děláme své drobné lidské chyby. Jak se ale mohly tak nasčítat, že jsem skončil tam, kde jsem skončil?
Kdysi dávnou jsem musel jednou z těch drobných chybek vytáhnout jakýsi špunt. Loď se pomalu nenápadně plnila vodou a zjišťuji to teprve teď. Když se topím.
Vytáhl jsem jednu nepodstatnou kostečku a celý můj poctivě budovaný život se sype jako domeček z karet. Balvan za balvanem. Jsem vrah.
Kolem hlavy mi začínají kroužit démoni. Vysmívají se mi a jejich surový smích mi bubnuje do zad.
Někde se něco pokazilo. Jsem jako instalatér, který v marném zoufalství obíhá s hasákem potrubí pocitů.
Sypu se jako hromádka neštěstí a co nevidět se rozbrečím.
Asi jsem to pro dnešek přehnal s přemýšlením.