Hovor pokračuje. Zdá se mi, že postupně ztrácím půdu pod nohama. Je to čím dál víc jako výslech.
„…Takže si to shrňme. V myšlenkách dokážeš cestovat prostorem. Umíš zpomalit čas. Celý včerejšek jsi byl mimo realitu, ačkoli ses do ní dokázal projevovat. Jsi jediný člověk, který může spasit dnešní svět, protože jsi jediný, koho společnost ještě nezlomila. A máš stále ještě kocovinu, protože sis včera musel restartovat svůj choulostivý mozek.
K tomu si připočtěme ještě to, že trpíš nekontrolovatelnými výbuchy agrese. Třikrát těžké ublížení na zdraví za jeden den. Dále víkend, při kterém jsi spálil své i cizí vybavení a pak dva dny putoval v horách jen v kraťasech.
Tvoje věrohodnost je poněkud nalomena.“
„Já vím. Já vím, že svět kolem mě je absolutně nepochopitelný. Jak mám něco vysvětlit, když ničemu nerozumím ani sám? Bloudím a vím jediné: Musím pokořit Horu! Musím pokořit Horu, protože jen tak se obnoví pořádek.“
„Slyšíš vůbec, co říkáš? Upínáš se k nějakému kusu skály.
Člověk sám buduje svůj život. Nemůžeš nadělat bezpočet tragických životních chyb a pak říct: Musím pokořit Horu. Hora nic nespraví a nic nezachrání. Vždyť je opravdu reálně možné, že jsi někoho z těch chlapů zabil. Podívej se na sebe. Stále se schováváš za jakési poslání. Hora.
Co to vůbec je? Symbol? Ano, byla symbolem, byla náším motivem, tys nám ji ukázal a my šli za tebou. Věřili jsme ti. Jenže kam až to ale dospělo? To ti nedošlo, že už jsi to vážně přehnal, když jsi nám spálil pohorky. Že už je to za hranicí? Jenže tys ještě přidal. Způsob jakým jsi dokončil víkendovou a i to, cos mi líčil, že ti pak běželo v hlavě… Měl by ses léčit. To myslím smrtelně vážně. Běž domů, řekni rodičům a zajděte za psychiatrem. Mám strach nejen o tebe. Vždyť ty jsi svému okolí už vážně nebezpečný.“
Jako by mě ovíjela kolem krku smyčka. Dusil jsem se. Opět ten podivný pocit, že jsem se dostal do špatné časové větve. Přece nejsem šílenec. Přece nejsem šílenec. Přece nejsem šílenec. Kde se stala chyba. Ta osudová chyba. Musím se probudit.
„Možná se občas chovám trochu bláznivě. Vím, že jsem malinko jiný než ostatní, ale oni po mně vážně jdou. Desítky policistů. Hlídají náš dům. Pronásledují mě…“
„Pronásledují tě, samozřejmě. Má to i svoji lékařskou diagnózu: Paranoidní schizofrenie. Nebudu tě zatěžovat nějakými zevrubnějšími popisy té choroby. Mám o tebe ale vážně strach. Mám tě rád. Opravdu. Hrozně rád bych ti věřil všechno, cos mi tady vyprávěl, ale je to až příliš šílené.
Teď půjdeme k vám domů. Ty se umyješ, převlékneš a společně s rodiči zajdeš na psychiatrii a necháš se vyšetřit. To, že jsi byl na psychiatrii z tebe ještě blázna nedělá. Jestli se ukáže, že ti opravdu nic není, o nic přece nejde. Nech se jen vyšetřit. Pro klid duše. Věřím, že se tomu hrozně bráníš. Naprosto chápu tvé rozpoložení. Je hrozně těžké byť jen připustit, že tvůj svět jako takový neexistuje. Seš ale tvrdej chlap, tak se seber, kousni se a pojď k vám.“
Peter má asi vážně pravdu. Bolí mě na hrudi. Jenom představa, že všechno, čím jsem žil, je vlastně blud. Skláním hlavu a zrak bořím hluboko do chodníku. Je to šílené. Nebo jsem šílený já? Těžce jako robot krok za krokem umenšuji vzdálenost od domova.
Peter mě zasypává povzbudivými řečmi. Nepropouštím si je do svého světa. Hlavu mám už plnou. Bubnuje mi v ní jediné slovo. Šílenství. Zkouším využít postranní kanálky mozku. Hledám nějaké řešení, jak Petera přesvědčit. Petera a hlavně sebe. Přece nejsem blázen. Tak těžko se ale přemýšlí, když mám hlavu napěchovanou po okraj. Šílenství.
Pořád na mě mluví. Začínám být naprosto psychicky vyčerpaný. Nakonec se ztratím ve svých myšlenkách a propadám se pamětí do minulosti. Opět jsem v policií obklíčeném domě. Bez šance na únik. Bez uřezaných cizích rukou, které bych mohl zvednout nad hlavu.
Sklep. Proběhlo mi hlavou. Kdybych uvažoval jen trochu analyticky, došel by mi, že sklep řešením není. Sklep bude mít jen jeden vchod, který je zároveň východem. Tam budu v pasti víc, než bych vůbec domyslel.
Ale stalo se. Dveře do sklepa jsem našel snadno. I vypínač. Seběhl jsem po špinavých schodech do zatuchlé místnosti. Byla poměrně prostorná. Vršilo se tu harampádí. Šteláže se zavařeninami a bedýnkami brambor stály o něco úhledněji. Sklep. Zřejmě ten nejsklepovatější sklep, jaký jsem kdy viděl.
Dole mi to došlo. Sesypal jsem si na hlavu místo popela všechny nadávky, které jsem vymyslel, a byl jsem v pasti. Seshora se ozval hluk, který mluvil o tom, že už prohledávají dům. Zbývají mi přinejlepším minuty.
Nasál jsem do nozder vzduch. Byl nesmyslně vlhký. Rozhlédl jsem se. Všechny zdi byly úžasně špinavé, ale suché. Jen jedna. Mokvala jako hnisající rána. Stékaly po ní potůčky kalné směsi omítky a plísně. Že by přece jen byl i druhý východ? Neměl jsem čas cokoli promýšlet. Ani nevím jak, se mi v ruce objevilo bourací kladivo.
Rány se hladově zakusovaly do zdi a už při třetí jsem prorazil skrz. Kanalizace. Ještě pár ran. Rozšířil jsem díru, abych se jí dokázal protáhnout. Překvapilo mě, že ještě nevtrhli do sklepa, ty rány slyšeli snad i sousedi. Každopádně jsem tu byl zatím sám.
Protáhl jsem se škvírou do temnoty. Páchlo to tu hůř než já. Po kolena splašky tekoucí svým slintavým tempem. Neviděl jsem nic. Jen trocha přítmí sem padala skrz vybouranou zeď a kdesi v dáli šedavý kužel světla vyprávěl o mřížovaném poklopu.
Tma, zápach a po kolena hnus. Místy jsem narazil na něco, o čem jsem mohl říci jen, že jsem rád, že na to není vidět. Čekal jsem, že každou chvíli znásilní temnotu policejní světlomety. Až se moji pronásledovatelé pustí za mnou i sem. Ale bylo ticho a tma skoro k ukolébání.
Nevylezl jsem prvním světlíkem. Ani druhým ne.
Mnoho jsem jich minul, dokud jsem si nebyl jist, že už jsem mimo dosah. Bylo to šílené. Každý žebřík vzhůru, který jsem míjel, byl jako schody do nebe. Já si je však musel odpírat. Byl jsem zaražený hluboko v temnotě. Málokdy jsem před sebou viděl světlíky dva. Čas od času žádný. Obklopen nekonečnou nocí. Procházel jsem tím očistcem tak dlouho, že jsem skoro přestal věřit ve světlo. Kráčel jsem, aniž jsem viděl metr před sebe. Při každém kroku jsem mohl zakopnout a rozplácnout se do toho nejodpornějšího, co nabízí městská stoka. Kolik lidí mi zrovna sere na hlavu?
Zdálo se mi, že to trvá roky. Jediné co chybělo, abych opravdu uvěřil, že mi léta přibývají, byly narozeninové dorty.
Konečně jsem si dopřál vylézt ven.
Čekal mě však ještě jeden zápas. Vím, že poklop od kanálu zvednu poměrně bez problému. Má nějakých 40 kilo. Nenapadlo mě však, jaký se z toho stane váhový problém, pokud přitom budu stoupat po žebříku. Nakonec jsem se bál, že na mě zavolají policii myslíce si, že z kanálu se dobývá na povrch nějaká příšera.
Útěkem se mi nakonec podařilo i zabít přebytečný čas. V tuhle hodinu se Peter vracel domů ze školy. Když si pospíším, můžu se k němu přidat a doprovodit ho.
Radši jsem si nepřipouštěl myšlenky na to, jak vypadám, a kráčel jsem svižně ulicí.
Znovu si přehrávám celou scénu svého útěku v hlavě a musím se smát. Smích je nakažlivý. Směji se nahlas a pěkně od srdce.
„Co je na tom, prosím tě, směšného?“ Peter je zoufalý. Chovám se opravdu jako blázen. Nebudu mu vysvětlovat, že se směji něčemu úplně jinému, než paranoidní schizofrenii. Asi přece jen žiji příliš ve svém vlastním světě.
Přicházíme na dohled k našemu domu. Zadržím Petera za paži.
„Počkej!“
Podívá se na mě přívětivě. Až příliš přívětivě. Jako bych byl malé nechápavé dítě, nebo blázen.
„Samozřejmě. Vidíš nějaké policisty?“
Překousnu tu ironii, zkoncentruji mysl a ponořím se na hlubší úroveň vnímání. Zprvu pátrám marně, ale nakonec několik civilně oblečených příslušníků objevím.
„Jeden, dva, tři, čtyři, pět,“ ukazuji Peterovi prstem.
Rozhodně není přesvědčen.
„Promiň. Ukázals mi namátkou několik civilistů, to ti na věrohodnosti nepřidává.“
„Takže tě mám přesvědčit, že se mě opravdu snaží dostat?“ Volím tón s hořkým nádechem, a trochu až teatrální tragikou, „Doufám, žes ještě nezapomněl utíkat.“
Jdu na věci přímo. Život je příliš krátký, než abych chodil dlouho kolem horké kaše. Dřív než mě Peter stačí zadržet, či mi cokoliv říct, rozbíhám se směrem k domu. Za jak dlouho si mě všimnou? Opět se mě však zmocní ty děsivé pochybnosti. Ty si opravdu myslíš, že tě pronásledují desítky policistů? Že jsi natolik výjimečný? A ještě o to výjimečnější, že jim dokážeš unikat? Jsi blázen. Paranoidní blázen trpící přeludy.
Kde je pravda?
Musím se zastavit. Když přemýšlím nad něčím příliš komplikovaným, musím se zastavit. Jen v klidu dokážu využít celou svou mozkovou kapacitu. Kde je pravda?
Zřejmě se ale ukáže velmi brzy. Jeden z domnělých policistů si nás všiml, jak zareaguje? Peter stojí vedle mě. Srdce mu buší. Kde je pravda?