Jdu. Jsem pohlcen tou chůzí a zdá se mi, že tak můžu kráčet už napořád. Jen ještě trochu doladit popruhy. Ať krosna kopíruje záda.
Jdu. V nohách cítím mírnou únavu. Mám za sebou náročný den. Slunce pozvolna rudě rozsvěcí západ. Mraky se barví a žhnou mi do tváře. Město jsem nechal daleko za sebou. Krajina se vlní, pastviny se mísí s listnatými lesy. Pohybuji se mimo jakékoli vyznačené stezky. Snad budu mít alespoň nějaký čas pokoj.
Peter mě vybavil. Vysprchoval jsem se a oblékl do jeho čistých šatů. Nachystal mi i všechno ostatní. Nůž. Lžíce. Ešus. Zápalky. Křesadlo. Vak na vodu. Jídlo na pět dní. Sůl. Čelovka. Náhradní oblečení. Spacák. Karimatka. Stan. A pár drobnosti, jako obvaz, kus špagátu a tak. Není to dlouho, co jsem se naučil brát si s sebou sůl. Zjistil jsem, že člověk v přírodě vždycky něco k pozření sežene, bez soli to však většinou není k jídlu. Proto sůl.
Měl jsem štěstí a z města jsem se dostal bez obtíží a bez policie v patách. Teď už jsem tři hodiny na cestě. Střídám lesy s loukami a sbírám kilometry.
Nořím do šera stromů. Nohy mi šumí ve vlnách habrového a bukového listí. Nohy mi šumí v rytmu kroků a zní to jako píseň svobody. Na svých zádech si nesu celý svůj domov. Všechno, co potřebuji k přežití na pořádně dlouho. Zbytek své jistoty a svobody si pak nesu v sobě. Vím. Vím, že vím. Znám toho nemálo o přežití v přírodě a nemám strach. Bereme se kolem ramen. Jen já a příroda.
Ráno chci vstávat za svítání. Noční pochody jsou pomalé a mohl bych zabloudit. Zvlášť když se nedržím žádné cesty
Šeří se. Snažím se najít si přístřešek ještě za světla. Párkrát už jsem vhodné místo hledal jen za svitu čelovky a žádná hitparáda to nebyla. Stan stavět nebudu. V noci nezaprší a před rosou mě uchrání nepromokavý spacák. Stačí pěkné rovné místo. Ne úplně na očích.
K večeři jsem snědl konzervu fazolí v tomatě a kus chleba.
Snídám müsli. Odpadky bych měl nést s sebou. Ale vzhledem k tomu, že ještě dlouho nebudu mít, kde je vyhodit, je zakopu. Promiň, lese.
Nohy hltají kilometry. Jde to snadno. Mapa a buzola. Pohorky nečekaně sedí. Jsou Peterovy a měl jsem značný strach, že budu mít paty samý puchýř. Jsou prošlápnuté na jeho nohu. Ale jako zázrakem sedí. Den ubíhá, jak slunce peláší po obloze. Kolem klid. Jen křupání větviček. Listí a sem tam pták, nebo veverka.
Nakonec je to vlastně první klidný den po mnoha bláznivých. Rovnám si myšlenky do škatulek a třídím vzpomínky jako hromadu fotek. To byl mazec. Akce za akcí. Paráda až na krev. Kdybych to někomu vyprávěl, tak mi stejně nebude věřit. Život jako zběsilý krkolomný propad hvězdnatou mlhovinou. Nikdy mě tolik nebavil a nikdy nebyl tak šílený, tak na hraně a tak za hranici pochopitelnosti.
Napadá mi, že život je tak děsivě opravdový, že je možno ho prožít jen jako soubor situací na samotné hraně absurdity. Protože jen tehdy člověk nepřestane být udiven a nezemře v něm to, co ho dělá člověkem. To je duše.
Nakonec mi z toho tedy vyšel jakýsi sladkobolný teologický blábol. Ještě jich pár nasbírám, sepíšu a nechám si je v nějakém zbožném nakladatelství vydat jako sbírku aforismů.
Za celý den udělám jen krátkou zastávku. Zhltám něco jídla. Piji průběžně hadičkou z vaku. Ušetří to nesmysl času a člověk nemusí kvůli pití stále sundávat krosnu.
Kolem páté hodiny už sotva stojím na nohou. Kroky jsou kratší a těžší. Vyhlédnu vhodné místo u potůčku, hodím batoh na zem, posadím se na povalený kmen a několik minut jen koukám do blba. Když naberu trochu sil, postavím stan, protože od západu se blíží oblačnost a nerad bych zmokl. Věci hodím dovnitř, vytáhnu tabulku čokolády a žvýkám. Zapiji to vodou, ale jen tak, aby mi zbylo ještě na večerní čaj a nemusel jsem hledat studánku. Znovu sedím. Pak si sundám boty a rozvážně se vydám do lesa nasbírat trochu dříví na oheň.
Na křesadlo kašlu, stačí jedna sirka a rudé plamínky se rozběhnou po úhledné hraničce. Zazpíval bych si nějakou písničku, ale je tu takové lepivé ticho, že má skoro strach. Jdu brzo spát. Beztak unavený jako kotě.
Mám sebou malý ale hlasitý budík. Huláká na mě už v půl šesté. Dal jsem mu to za úkol, ale nenávidím ho z celého srdce. Všechno mě bolí. Sotva se vyškrábu ze spacáku. Jsem rozlámaný, jako kdybych spal zasypaný kamením. Nemám pro orosené tulivé ráno jediného vlídného slova. Tiše nadávám jak špaček a ptáčci mi k tomu švitoří.
Jednu nepříjemnou povinnost jsem si nechal ještě z večera. Nemám už ani hlt vody. Potůček mi teče kousek před stanem, ale pro jistotu dojdu až k jeho prameni. Může to být pár stovek metrů, ale i kilometry. Boty si ani nezavážu, jen otráveně nacpu tkaničky dovnitř, abych o ně nezakopával. Vezmu si vak a nůž.
Celou cestu nahoru po proudu pak přemýšlím, proč jsem si ten nůž vlastně vzal. Moc samozřejmě neváží, jen mi prostě nedává smysl, proč jsem přibral nůž, když si jdu pro trochu ranní čisté vody. Asi na medvěda.
Jdu zčerstva probuzeným lesem a nadávám. Naberu plný vak vody a zavážu si tkaničky. Jdu zpátky a pořád tiše nadávám. U tábořiště kopnu do ztrouchnivělého špalku. Sleduji ho, jak se kutálí. Zastaví se a mě při tom zamrazí do morku.
Z očí do očí si hledím s urostlým mužem. Má černé kožené boty a černou uniformu bez výložek. Neznám ho, ale jaksi vím, že přišel za mnou. Pozorujeme se a měříme pohledem. Tvrdě řezaná tvář a pevně stavěný, silný krk. Zabiják? I on je překvapený. Hodí pohledem vlevo. O strom tam má opřenou pušku. Oba k ní máme přibližně stejně blízko. Zřejmě zvažuje své vyhlídky. Znovu se hodnotíme. Sveze se pohledem k mému noži.
„Odlož zbraň, ať tady nedojde ke zranění.“
„Jen přes moji mrtvolu.“
Tím jsme vyčerpali slovní komunikaci. Tasil jsem nůž, on také. Opět jsme se měřili. Postavení, pružnost kroků, zbraň.
Jeho nůž je o něco další z těžké černěné oceli. Extrémně ostrý, armádní. Pohyby dokonale přesné. Jeho zkušenosti jsou s mými zjevně nesrovnatelné.
Jen klid a trpělivost. Z počátku tě podcení. Pak tuhý odpor a postupně získat psychickou převahu. Nemám co ztratit. On je jen žoldák.
Vždycky jsem toužil pobít se s někým na nože. Doopravdy. Dneska bych se tomu ale doopravdy rád vyhnul.
Zatím mě jen tak zkoušel. Šermoval nožem zeširoka a poměrně bezpečně ode mě. Uhýbal jsem se, jak nejnemotorněji to ještě šlo. Nechtěl jsem hned zpočátku ukazovat své hranice. Ustupoval jsem, ale pořád jsem udržoval vyrovnaný odstup od pušky. Vykrajovali jsme jakousi elipsu. Les byl poměrně řídký. Stromy daleko od sebe a půda rovná. Hledal jsem nejvhodnější místo k protiútoku. Doposud jsem se jen chabě oháněl a četl soupeře. Bylo jasné, že mě podcenil. Jeho pohyby nabývaly na drzosti. Musím jen vyčkat správné chvíle. Dubové listí po kolena. Znemožnilo nám rychlejší pohyby. Pod levou nohou ale nahmátnu zakroucenou spleť kořenů. Opora! Jakoby zavrávorám. Učinil prudký výpad. Bleskový odraz od kořenů. Proti němu. Levicí zachytit útočící ruku. Volným nožem jsem prudce proťal vzduch. Táhlý rychlý řez od pupíku do podpaží natažené ruky. Vší silou a ještě stále v pohybu. Zastavil jsem několika drobnými krůčky za jeho zády a otočil jsem se. Měl padnout na kolena těžce zraněn a neschopen boje.
Otočil se ale a prudce v rozmachu ťal. Jen reflexivně jsem se zaklonil. Nůž mi tak proťal kůži na krku. Milimetr do hloubky. Mohl jsem přijít o hlavu. Další úder. Rozpáral by mě od třísel po klíční kost. Uskočil jsem z posledních sil. Další sek. Pocítil jsem ostrou bolest na hrudi. A znovu. Zorný úhel se mi rozmazával zběsilými útoky, na které jsem reagoval jen reflexivně. Srdce mi bušilo v hlavě a já začínal tušit: Takhle vypadá smrt. Nůž mi svištěl kolem uší. Nedokázal jsem přemýšlet. Mé tělo zoufale uskakovalo. Vypadl mi nůž. S tupým plesknutím zmizel v listí. Už jen pár trapných úhybů. A konec…
Dost.
Konečně hráz mysli přetekla a čas se zastavil. Stiskl jsem zuby, abych nabral trochu rozvahy. Prohlédl jsem si jeho vysoký rozmach. Tyčil se nade mnou jako archanděl u brány Edenu. Černý plamen nože se leskl potem a silou.
Nikdy jsem nedělal aikido, abych přesně věděl, jakou pákou využít jeho energie. Intuitivně si ale velice dobře rozumím s mechanikou pohybu. Nakročil jsem proti němu. Trochu zeširoka, abych mu pomohl do rotace. Jen lehce potáhnout za rameno a přitlačit hruď. Vystřihl krásný přemet a tvrdě dopadl zády na ležící větev. Vyrazil si dech. Poulil oči, ale nůž držel pevně v ruce. Problesklo mi hlavou, že musím najít ten svůj. Rychle jsme však změnil plán. Puška byla jen pár kroků. Naštěstí se mi podařilo najít pojistku. Zalícil jsem a zamířil. Právě se stavěl na nohy.
„Stát.“
Teprve teď jsem si všiml, proč ho můj rozparovací řez neohrozil. Měl na sobě neprůstřelnou vestu, po které se nůž bezpečně svezl. Teď výsměšně vyhlížela zpod rozpárané uniformy. Zamířil jsem mu na hlavu, kterou krytou neměl.
„Už ani krok.“
Pustil nůž a opět jsme na sebe zírali. Nikomu nebylo jasné, co se bude dít. Potřeboval bych se urychleně sbalit a vypadnout. Udělal jsem k němu několik kroků.
„Najdi mi nůž!“
Začal se hrabat v hromadě listí a já si všiml, že mi po triku až k opasku stéká krev. Řezná rána na hrudi. Povrchová, ale dlouhá a krvácející. Asi by potřebovala zašít. Přišel jsem k němu ještě o kousek blíž. Sledoval jsem jeho šátrající ruce. Třásly se a já si pro tu chvíli připadal jako hrdina. Nakonec nůž našel.
S namířenou zbraní jsem ho pak přiměl, aby mi úhledně zabalil. Součástku po součástce skládal mou výbavu a ruce se mu třásly. Měl s sebou pouta. Nechal jsem ho, aby si je zapnul kolem stromu. Připoutanému jsem pak vrazil do úst roubík. Jeho oči byly vyhaslé. Žádný odpor žádná nenávist. Jen kaluže smutku. Snad ho najdou dřív lidé, než vlci. Protože tu ale žádní vlci nežijí, sázím na lidi.
Nůž na opasku, na zádech krosna. Opět sbírám na těžké boty s vysokou podrážkou kilometry. Nechci myslet na minulost, ani na budoucnost. Jen jdu a občas usrknu z hadičky vodu.
Psí štěkot. Vytržen z přemýšlení. A kurva. Rychle se přibližoval. Dal jsem se do běhu, ale s těžkou krosnou to příliš nešlo. Věděl jsem, že běží po mé stopě. Mám možná pár minut, když zaberu. Kus přede mnou se zastříbřila říční hladina. Tak kilometr. Je dost široká, aby v ní psi ztratili stopu, jen se k ní dostat. Pustil jsem se po mírném svahu, co mi síly stačí. Běžím a supím. Psi jsou stále blíž. Nohy těžknou. Pálí jako absint v hrdle. Běž.
Nakonec už nezbývá síla ani na pár kroků. Poslední zoufalý krok. Shodím batoh. Takto odlehčený doběhnu k řece a vrhnu se do vln. Plav. Plav daleko.
Tok je plný balvanů. Podaří se mi ukrýt se mezi nimi. Psi dobíhají k řece. Zuřivě pobíhají po břehu a štěkají. Ztratili stopu. Dobíhají psovodi. V uniformách, s vysílačkami a puškami. Proběhne ostrá výměna názorů a několik se jich nakonec pustí přes řeku. Uprostřed musí plavat. Vylezou i se svými čtyřnohými podřízenými celí mokří. Ještě dlouho pročesávají druhý břeh hledajíce moji stopu. Marně. Moje stopy se tam objeví teprve až odejdou. Jen se úpěnlivě modlím, aby mě tu ve studené vodě mezi kamením nikdo nezahlédl.