Vylezu na břeh a otřepu se jako ratlík. Odplazím se kousek dál do houští, abych tak v klidu pošel. Jsem zmrzlý, vyčerpaný a nervově na zhroucení. Adrenalin a akce s ním spojená mě hrozně baví. Jenže pokud je člověk v takovém nekonečném vypětí několik hodin, je to už jen pomalá táhlá smrt. V posledních hodinách, kdy psovodi stále neodcházeli, už jsem byl tak na dně, že jsem se jim chtěl ukázat, jen aby mě ušetřili dalšího šíleného čekání.
Smráká se. Chlad se plíží lesem jako žebrák.
Jen trochu tepla. Trčel jsem v chladné vodě skoro šest hodin. Hlava ledva nad vodou a skrytá mezi kameny. Jsem dočista vymytý z podoby. Jen trochu tepla. Třepu se v roští. Zimou, přestálým stresem a rozčilením. Nemám skoro už ani dost síly, abych zkontroloval, že mám u pasu stále ještě nůž. Poslední, co mi zbylo.
Naprosto si nedělám iluze o tom, že můj batoh zůstal nepovšimnut ležet. Kdybych ho chytrák hodil alespoň kamsi mimo stopu. Jenže takhle o něj museli zakopnout. Představuji si, jak ho prohledávají a za každou položku je to dalších sto let nepodmíněně. Všechny věci byly Petera a o všechny jsem přišel, ten mě zabije, až to zjistí. Půjde mi po krku nejen policie, ale i Peter. Ale nad to všechno se musím povznést. Musím pokořit Horu.
Přece jen se v mém ztuhlém těle našla kapka odhodlání. Začni se hýbat, nebo zmrzneš!
Protřepávám ruce i nohy. Poskakuji na místě. Chci setřást prach chladu, co se na mě přilepil. Trochu poklusu. Pak se zastavím a začínám přemýšlet. Teplo pomalu koluje.
Oheň. Potřebuji oheň. Bez ohně bude v noci pořádná zima. Nemůžu si uvařit čaj, ani nic k jídlu. Potřebuji oheň jako posraný děcko přebalit.
Kolikrát jsem o tom četl v tolika různých knihách. Indiánský způsob rozdělávání ohně. Tření dřev. Teoreticky to umím, že bych mohl přednášet, ale nikdy mě nenapadlo to zkusit. Míjím různé stromy a hledám ten pravý.
Hned od začátku problém. Dřevo musí být naprosto suché. Kde sehnat suché dřevo? Pokud porazím živý strom, bude dřevo syrové. Pokud porazím. Mám jen nůž. Představuji si, jak už druhou hodinu pižlám do kmene zářez.
Ležící dřevo je nevhodné, protože je prolezlé hnilobou a plísní a naskrz vlhké. Nejlepší by byl stojící suchý strom. Jeden z těch správných, který by šel skácet bez sekyry. Chodím po lese a připadám si jak pitomec. Hledám strom, o kterém jsem čím dál víc přesvědčený, že tady prostě není. Je to jako chtít vyhrát v loterii s tiketem vyplněným jen napůl.
Před očima mi splývá záplava kmenů a v hlavě se mi maže. Začíná mi být zase zima. Nervy mám už beztak labilní. Za chvíli se sesypu na nejbližší pařez a rozbrečím se.
Že by? Uschlý topol. Necelých deset centimetrů v průměru. Zřejmě už v téhle suché poloze stojí pár let. Je rozpraskaný a křehký. Rytmicky s ním kývám. Rezonanční frekvence řekl by fyzik. Po několika minutách v něm definitivně zapraští. Pleskne s sebou do listí a mně napadá, že potřebuji lom ještě asi o půl metru výš. Zkouším lámat kmen nohou, ale bezvýsledně. Bohužel se bez pižlání nožem neobejdu.
Tolik zmařeného času. Nevím, co je víc frustrující, než práce s debilními nástroji. Potřeboval bych sekyru.
V lese už se skoro setmělo, když dokompletuji svou tristní sbírku. Krátký luk s tětivou z tkaničky. Dřík o mnoho křivější, než je záhodno. Prkénko se zářezem a kámen s neznatelnou jamkou. Na kus březové kůry si nachystám chomáček nadrceného a vyschlého lipového lýka. Pak sestrojím podle návodu svůj ohňostroj. Dvakrát máchnu lukem a vše se rozletí po okolí. Jamka v kameni je opravdu příliš neznatelná. Rýpu do ní nožem, abych ji zvětšil. Nadávám si, že si mrším svůj jediný nástroj, ale potřebuji oheň. To je bez dveří. Bez ohně se můžu jít klouzat. Až bude oheň, budu teprve řešit něco dalšího. Amen.
Znovu nasadím dřík na tětivu. Přišlápnu prkénko. Kleknu si. Kámen a roztáčet. Součásti drží rozhodně lépe při sobě. Po chvíli se objeví lehký dým. Vůně spálené dřeva je neodolatelná. Pak se dřík zase smekne po kameni, praští mě přes prsty a zapadne kamsi do tmy. Je noc a já zjišťuji, že už vlastně nic nevidím. Asi deset minut hledám ztracené dřívko.
Ještě jeden pokus. Po hmatu dřík nasadím a roztáčím. Zacítím dým. Třu a třu, ale stále jen lehká vůně spáleného dřeva. Žádná jiskra nebo uhlík. Odložím nářadí a snažím se na foukat do místa, kde jsem třel. Nevidím nic. Hmátnu po lipovém troudu, ale dopadne to jen tak, že si spálím prsty a rozbiji si hromádku štěpin, ze kterých se rozfoukává oheň. Marnost nad marnost. Nezbývá mi, než to zkusit ještě jednou. Třu. Spálené dřevo začíná být pravidlem, jenže pak se něco pokazí. Dřík se zakousne. Prošel celou šířkou prkna a zaryl se do hlíny. Prkénko se vysmekne zpod nohy a praští mně do klečícího kolena. Zařvu bolestí a vztekem. V afektu chytím celý systém a mrštím jím co nejdál. Teprve pak mi dojde, že teď v noci už nemám šanci jednotlivé součástky najít. Hledám vhodná sprostá slova a chvíle přemýšlení vyplňuji prdelemi.
Nakonec mě nenapadne nic lepší než jít. Zřejmě chci pokořit Horu. Bez správného směru trucovitě kamsi jdu. Jdu a vztekem přidušený mozek jen tiše doutná.
Jak dlouho jsem šel, nevím. Nakonec jsem se vyhoupl na malou čerstvě posečenou loučku. Nebylo proč přemýšlet nad tím, co dělá uprostřed lesa čerstvě posečená loučka. Uprostřed ale měkce trůnil velký stoh sena. Jako kladivo na mě padla únava. Skoro se mi podlomila kolena. Stoh – spát. Zapadl jsem do sušené trávy jako opilý krtek a nevěděl jsem o světě.
Je ráno. Ještě nevyšlo nad stromy, ale celé tělo mám jako v ohni. Připadám si ohromně napuchlý a na smrt alergický na seno. Vydrápu se z toho pichlavého zajetí. Všechno mě kouše. Slyším řeku a bez rozmyslu k ní běžím. Ještě během cesty zahazuji oblečení. Je ledová a chladí. Možno to i zasyčelo, když jsem do ní vlezl. Jsem opravdu celý rudý a jakoby poštípaný. Už v životě nebudu spát jen tak v seně. Po chvíli sice štípání neustává, ale začíná mi být parádní zima. Vylezu, dojdu si pro oblečení. Co nejvíc ho vypráším a nasoukám se do něj.
Postupně mi dochází jak hrozný mám hlad. Připomene mi to oheň a včerejší trpký neúspěch. Nechce se mi znovu absolvovat to martýrium s třením dřev. Snad vykřesat? Potřeboval bych ocílku. Železo s vysokým obsahem uhlíku. Napadne mně nůž. Křemenů bylo u řeky hodně. Nečekaně hned při první pokusu odlétne od čepele sprška jisker. Jsem překvapen. Hodně mile překvapen. Jako troud by mohlo posloužit seno, ve kterém jsem spal. Je krásně přesušené. Trochu ho zjemním třením mezi kameny.
Křešu. Snopce jisker odletují a zapadají do záhybů trávy. Tam se jich vejde. Křešu a křešu a nic. Pak zkouším do chomáčku foukat a nic. Zase křešu. Mám chuť s tím praštit. Hrozně se vztekat a nadávat. Jenže indiáni takoví nebyli. A já potřebuji být jako indián, jinak tady zdechnu. Snažím se být pozitivně naladěn jako rudoch, křešu a křešu.
Trvalo to dlouho, ale nakonec se ze sena zvedla stužka kouře. Lehce jsem do ní dýchl. A znovu. Kouř trošku zesílil, ale to bylo všechno, ať jsem do něj funěl, jak jsem chtěl.
Zkusím, co jsem četl v jakési knize. Bylo to v souvislosti s třením dřev, ale teď jsem v hodně podobné situaci. Chomáček opatrně uchopím mezi konečky prstů a pomalým krouživým pohybem s ním začínám točit. Ruku mám nataženou. Opisuji co možná největší kola. Dým pomalu houstne. Zrychlím otáčení. Seno začíná čudit jako lokomotiva. Pak vzplane. Držím v ruce hořící chomáč sena a nevím, co s ním. Pálí tak, že ho musím hodit na zem. Poměrně rychle uhasne. Koukám na kroutící se zčernalá stébla jako chleba z tašky. Oheň a já ho ztratil. Dlouze vydechnu, abych se uklidnil a udržel si dobrou pohodu. Nasbírám něco chrastí a větviček. Vím už ale, jak na to. Za nějakou půlhodinku na kraji lesa spokojeně praská ohníček.
Sedím a fascinovaně ho pozoruji. Průsvitné plamínky olizují žhnoucí uhlíky. Krásné plastické a mihotavé světlo. Dívám se, jako bych oheň viděl poprvé v životě. Nikdy jsem ho nestudoval tak do hloubky. Je to něco naprosto jedinečného a neopakovatelného. Snad až magického. Oheň.
Trvá mi to nějaký čas, než mě zburcuje nelítostný hlad. Koukej do ohníčku, když už jsi celý den bez jídla. Rozběhnu se po okolí. Sbírám lístky bylin, kořínky, houby. Všechno, co najdu a považuji za jedlé. Snáším to na hromádku u ohníčku. Nebude to poprvé, co vařím v lese na ešusu.
Na ešusu?!
Nemám ešus. Jak kdyby mi někdo vyrazil zuby. Budu jíst syrové houby a zakusovat kopřivami. Rumpluje ve mně vztek. Co mám rozbít? Před očima mi ale zase vyvstane vážná tvář indiána s orlím nosem. Klid. Uklidni se a přemýšlej. Vždycky se najde nějaké řešení. Listuji v paměti. Stránky s ilustracemi se mi míhají před očima. Nádoba. Z čeho? Vydlabaná se dřeva se nehodí nad oheň a vyrubat ji nožem z kmene? Hliněná? Než uschne na sluníčku, umřu hlady. Březová? Z březové kůry? Ano. Vytrhnu potřebnou stránku z učebnice paměti a hledám břízu.
Z kůry na kmeni vyříznu masivní kříž s krátkými rameny. Ta ohnu nahoru, proděravím a spojím vždy po dvou dlouhou třískou. Upatlám si ruce od smůly, když se snažím zamazat všechny škvíry, ale za chvíli držím v ruce čtvercovou nádobu. Dojdu k řece a jsem mile překvapen, když opravdu neprotéká. Ještě aby neshořela. Poslední dvě dírky. Protáhnu jimi zbylou tkaničku a vzpomenu si, že druhá leží někde na zahozeném luku. Budu jí muset najít. Je pro mě cennější než zlaté vejce. Nejdřív ale musím vyzkoušet svůj primitivní vařič.
Zavěsím nádobu s vodou na klacek a držím nad ohněm. Na březové kůře se objeví puchýře. Po chvíli zčerná, ale pak už rozklad nepokračuje. Dobrých pět minut spočívá nádoba ve stejném stavu nad plameny. S pocitem úžasného uspokojení do ní nasypu všechny přinesené pochutiny. Míchám klackem, přikládám a za dvacet minut to prohlásím za hotové. Pravý přírodní guláš.
Preventivně se oblíznu a doufám, že to není naposledy. Matně si uvědomím absenci jakékoli lžíce, hlad už ale vykonal své. Srkám a napolo prsty se láduji slizkou hmotou v abstraktních barvách. Chybí tomu sůl. Chutná to vážně hrozně, ale hlad je hlad. U dna sedí trochu písku a smetí, přineseného s houbami a lístky. Žaludek se brání přijmout celou tu porci podivna, ale nakonec ho přemluvím. Jsem víc než sytý. Nacpal jsem se s takovou odvahou, že jídlo nechci dobře celý další den vidět. Aspoň ne takovéhle jídle. Fuj. Ale hlad přece jen rezignoval v boji proti ostatním pocitům. Jen doufám, že moc z použitých surovin nebylo jedovatých.